JEDNO RÁNO NA POŠTĚ-4

Vedoucí pošty Robert Stehlík vstoupil rázným krokem do kancelářské místnosti, přičemž nahlas řekl: „A vode dneška tady zavedu pořádek...“ Nedopověděl a překvapeně se rozhlédl po místnosti, protože v ní nikdo nebyl. Ve stejný okamžik zahlédl lesknoucí se umytou podlahu. Vzápětí mu podjely nohy a on za vrávorání dojel ke stolu, do kterého narazil. Pak definitivně ztratil rovnováhu a zajel pod něj.

  O chvíli později vstoupila do místnosti směnová vedoucí Marta Blažková. I ta na podlaze uklouzla a za jekotu vjela pod stůl,  zpod kterého zrovna po čtyřech vylézal vedoucí. Ten jen vytřeštil oči, když spatřil její roztažené nohy a pak pocítil náraz.

Hned nato šla po chodbě uklízečka. Jen letmo nakoukla do kanceláře a pak zhasla, zamkla a odešla pryč. V místnosti zavládla naprostá tma, protože venku ještě nezačalo svítat.

„Okamžitě ze mě slezte!!“ vyhrkla Blažková.

„Já bych rád, ale nad sebou mám stůl,“ řekl Stehlík.

Po chvíli oba zpod stolu vylezli a nevěřícně zírali do tmy.

„Co jste dělal pod tím stolem?“ zeptala se ho.

„Mně tam spadla propiska,“ odvětil nepřesvědčivě.

„Voni nás tu zamkli,“ konstatovala Blažková.

„No, máme přeci klíče,“ mínil Stehlík a došel k vypínači. Když rozsvítil,  našel v kapse několik klíčů a jeden zasunul do zámku. K jeho překvapení se klíč nechtěl v zámku otočit, tak na něj přitlačil. Ozvalo se rupnutí a on se praštil nosem o dveře. Poté pohledem zjistil, že svírá v prstech jen konec klíče a jeho druhá část zůstala v zámku.

„Vy jste zlomil klíč!“ vyjekla.

„Nechápu, jak se to mohlo stát.“

„Co teď budeme dělat?“

Stehlík poté začal bušit na dveře. Bušení uslyšel po chodbě kráčející dispečer Josef Novák, kterého nenapadlo nic jiného, než na dveře také zabouchat, přičemž řekl: „Bum a bum, buším tady jako vůl.“

„To jsem já!“ ozval se vzápětí Stehlík.

„Co tam děláš Roberte? To jsi zase pořádal nějakej mejdan?“

„Žádný mejdan tady nebyl!“ vykřikla Blažková. .

„Je, co tam děláte,  paní vedoucí?“

„Zlomil se klíč v zámku!“ řekla.

„Tak to zavolám zámečníky.“

„Nikoho nevolej a vymysli, jak nás vodsud dostat!“ vyhrkl naštvaně Stehlík.

  O chvíli později se několik pošťáků pokoušelo vyrazit dveře, což se jim ale nepodařilo. Všichni se po několika pokusech drželi za ramena i hlavy a dva dokonce ohlásili pracovní úraz. Pak však jeden pošťák dostal nápad a za pomoci ostatních dotáhl několik velkých matraček pod okno kanceláře. Všichni zaměstnanci se poté u nich shromáždili a sborovým povzbuzováním dodávali oběma odvahu ke skoku.

„Kde jste ty matračky vzali?“ zeptal se Stehlík z okna..

„To jsou zásilky do nákupního centra!“ zvolal jeden pošťák.

„Jestli je poškodíme, tak je to na vaší zodpovědnost!“ vykřikla Blažková a za jekotu seskočila z výšky několika metrů. Po dopadu omdlela a pošťáci ji hned nesli ke vchodu pošty. Stehlík skočil nefalšovanou šipku a poněkud se do matrací netrefil. I jeho za okamžik nesli ke vchodu pošty. Před vchodem zastavila ve stejnou chvíli  nablýskaná vozidla, ze kterých vystoupilo několik mužů v oblecích. Ti užasle hleděli na procesí pošťáků.

„Co to tady vyvádíte!?“ zeptal se  jeden z mužů.

„Tož vedoucí nacvičovali vopuštění hořící pošty nouzovým způsobem,“ pokusil se o vysvětlení jeden pošťák. Blažková, která se probrala, hned po spatření mužů zase omdlela. Poněkud otřesený Stehlík se usmíval, ale jen do toho okamžiku, než se mu vše srovnalo v hlavě. Pak se ale i o něho  pokoušely mrákoty,  zatímco kontroloři  si začali na poště připadat jako Alenky v říší divů.