Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
...volne navazuje na Brunnella...posilal jsem drive...
Sedím v hospodě, kde jsem asi před dvěma lety poprvý potkal Clauda Brunnella. Moc se toho nezměnilo (teda v týhle hospodě). Zelený ubrusy na stolech, plný popelníky a zápach octa vůbec nijak nepůsoběj. Ani secesní plakáty, ke kterejm mám odpor už od dětství. Krajkový pokrytectví. Pokrytectví dlouhejch vlasů a černýho vohozu undergroundu mi sedí líp. Je to lepší pokrytectví.
Jedna holka mi nedávno řekla, že svý problémy a smutky hraju, abych byl zajímavej. Možná, že to fakt hraju. Hraju to, že nevím, kde budu spát a za co chlastat. Hraju nedůvěru k lidem, hraju strach z násilí a podlosti, hraju celkovou beznaděj. Proč ne ? Jsem přece kašpárek a ten celej život hraje. Otázka je, co.
Claude je pryč, ale líto mi to není. Nic mě aspoň nenutí ho sledovat, můžu víc přemejšlet a psát o ničem. A pít. Přemejšlím, co mě naučil. Nenávidět, nevěřit, milovat a nelitovat. Nemám chuť na holky ani na drogy, nemám chuť na kamarády, ani na to, bejt sám, alkohol je nouzový řešení a chce se mi pryč, ale kam? Venku je zima a není kam jít.
Cejtím se prázdnej, klidnej a vyčerpanej. Kam se poděl můj neklid, můj vztek, chuť něco dokázat? Ne, nic nechci, snad jenom, aby mě všichni nechali v klidu. Aspoň pro tuhle chvíli.
Nařiďte mi budík, umírám. Umírám na nechuť k čemukoliv. Mít peníze, tak Jí koupím kytku, aby ji mohla dát na hrob mý duše, nebo tak něčeho. Ale Ona je někde pryč a já nemám peníze. Hraju si na to. Asi. A ten budík? Nevím, možná je to symbol skrytý naděje, (ale to už je asi milióntá naděje a k čemu to kdy bylo?) ale jsem takovej a ten budík mi dává příjemnej pocit, asi jako protiklad k tomu, jak ho každý ráno nenávidím. A tady se potkává nenávist s nadějí. Všechno souvisí se vším, ne?
Nashledanou v pekle !
Písmák