MONTMARTR

Pocta Henrimu Toulousi de Lautrecovi a celé jeho generaci.

Viděl jsem tvář
v hluboké zeleni
a ta tvář prý byl Boží
a její slova byla slinami
plijícími na naše hlavy.
Však jsou jen naším výsměchem,
neboť barvy světa
jsou jen trsy zvadlých slunečnic.

Suzane, arbitre všehomíra
můj jazyk nepoznal lež,
leč ani pravdu,
tak řekni mi,
co mám chtít?

Jenže mešní víno je trpké
a božího těla se nenajíš.
Vždyť jsme jen Lautrecovy zrůdy
zvrácenosti dne,
probuzeni ze spánku
do snu,
který nekončí.
Tak rozhoďme nohy v kankánu
pomalého umírání.

---