VÝSADEK-6

Sluneční paprsky pozvolna začínaly osvětlovat oblohu, na které nebylo ani mráčku. Krajina se nacházela v mlžném šeru, ve kterém se rýsovaly vrcholky stromů. Několik ptáků štěbetalo a vzlétlo k obloze. Na ní se objevil pomalu letící hornoplošník, který zanedlouho začal křižoval nad krajinou.

  Major Marcel Degail se zadíval na hřbet své ruky, kterou měl převázanou obvazem. Pak se zahleděl přes rozplývající mlhu do koruny stromu. Hluk leteckého motoru se přibližoval. O chvíli později uviděl mihnout se nad stromy obrys letadla.

„Určitě Němci začínaj pročesávat celej kraj, “ mínil Jean Anyz, který seděl na pařezu a pročišťoval si  samopal.

„To se dalo čekat. Náš noční běh nám poskytl náskok. Teď nás však už tma nebude chránit,“ mínil major.

„Zajímalo by mě, kde je Jacgues ,Pierrot a Gabriel.“

„Určitě se zdekovali po prvních výstřelech. My se musíme dostat dál na jih. Do místa, kde jsme měli původně seskočit. Není to až tak daleko,“ konstatoval Degail a ukázal prstem na jedno místo na rozložené mapě.

„Tak tedy vzhůru tam. Třeba tam bude Jacgues a spol.“

„V to doufám. Před letem jsme se přeci domlouvali, že v případě rozdělení se pokusíme sejít na tom kopci, kde je ta zřícenina.“

„Přeji dobrý ráno. Blíží se k nám. Jdou v roztaženejch rojnicích a systematicky prohledávají každej čtvereční metr,“ ozval se přicházející Alain Martell, který měl ovázanou hlavu.

„Odkud jdou?“ zeptal se Degail.

„Ze západu.“

„Musíme počítat, že jižním směrem taky budou. To letadlo je pro nás zatím největší hrozbou. Tak zvedáme zadky a jdeme. A nesmíme tu nechat po sobě žádný stopy.“

  Za několik minut trojice mužů střídavě rychle šla a běžela. Netrvalo to dlouho a ocitli se na kraji lesa, před kterým bylo velké posekané pole. Za ním byl další les.

„Budeme to muset přeběhnout,“ řekl major a zaposlouchal se do hluku leteckého motoru. Ten se vzdaloval. Trojice mužů se obezřetně rozhlédla všemi směry.

„A fofrem k tomu lesu!“ vyhrkl po chvíli Degail a jako první vběhl na pole. Hned ho následovali. Jejich zraky se při běhu spíše soustředily na oblohu, než na povrch pole. Zvuk motoru byl stále slyšet a vzápětí se v dálce nad lesem, k němuž běželi, objevilo letadlo.

„Sakra! Pohněte sebou!“ vyhrkl major. Zároveň pohlédl na letoun, který se ve vzduchu stáčel jejich směrem. K okraji lesa jim zbývalo jen pár metrů. Hornoplošník se rychle přibližoval. V běhu zrychlili, jak jen jim síly dovolily. V několika následujících vteřinách doběhli mezi první stromy. Chvíli ještě běželi a poté se vrhli na zem. Nad korunami stromů přitom spatřili proletět letadlo.

„Co myslíte, viděli nás?“ zeptal se zadýchaně Martell.

„Třeba nás považovali za zajíce,“ pronesl ironicky Anyz.

„Doufejme, že ano,“ mínil Degail.

  Hornoplošník ještě chvíli létal v blízkosti lesa a pak se vzdálil. Muži rychle prchali porostem hlouběji do lesa, přičemž stále slyšeli hluk leteckého motoru.

Pilot prováděl nad lesem velké kruhy. Druhý letec vedle něho svíral v rukách dalekohled, který si stále  přikládal k očím.

„Jsou určitě někde v tom lese. Je moc hustej. Nemám šanci je zahlídnout.“

„Daleko neutečou. Už ti dole díky nám vědí, že zdrhli do toho lesa, “ řekl pilot a přitáhl řídící páku k sobě. Letadlo poté stoupalo pozvolna do výše.

KONEC ŠESTÉ ČÁSTI