Bydlím, bydlíš, bydlíme

Bydlím, bydlíš, bydlíme

Chystala jsem se opustit výtah, leč rychle jsem se zase ukryla v bezpečí jeho dvojitých dveří. Útočila na mě totiž prý kočka, ale o původu a druhu tohoto dravého zvířete by se dalo pochybovat. Jestli to byl příslušník, vlastně příslušnice rodu kočkovitých, tak se její matka musela na ulici zapomenout s tygrem. Jinak jsem si agresivní chování kočky nebyla schopna vysvětlit. Vlastně se chovala jako pes. Bůhví z jaké zoologické vůbec pocházela. Leč majitelka ve mě zanechala hluboký dojem. Na radu svých rodičů jsem se oblékla trochu seriózněji a snažila se působit dojmem spořádané studentky. Jaké bylo mé překvapení když mě v rozporu s mladistvě znějícím a energickým hlasem v telefonu přivítala korpulentní dáma mírně pokročilého středního věku v černobíle pruhovaných šatech evidentně o dvě čísla větších než by bylo potřeba, která mi ihned po nezbytném představení poručila zout boty a s nimi v ruce vpochodovat do bytu. Docela rychle jsem pochopila, že odpor je marný  a bez reptání jsem uposlechla. Když mě zavedla do místnůstky, kterou jsem měla následující tři měsíce sdílet ještě s jednou dívčinou, která se čirou náhodou zrovna zabydlovala, dalo mi dost práce skrýt zklamání. Byt I. kategorie jsem si představovala trochu jinak. Ale co, každý tomu říkáme jinak. 

Uprostřed pokoje velká starodávná černá skříň, vedle ní prosklená skříňka se spoustou skleniček a bůhvíčeho ještě, při jejímž otevření hrozilo, že na vás spadnou  všechny čtyři knížky obývající místo mezi tím skleněným šrotem a uzavíracím sklem knihovny. Na skříni obrovská, ale opravu obrovská monstera v ještě větším květináči, která vypadala, že se každou chvíli propadne do skříně."No tu jsem zachránila ještě ze školy, byla to taková chudinka, já ji zalévala  a takhle mi vyrostla." vysvětlovala majitelka. Z jejích rozměrů se dalo hádat, že kytka podstupovala tuhle terapii už krajně dlouho. Když jsem dosedla samým překvapením zprudka na to, čemu se tady říkalo postel, houpala jsem se ještě minutu. Najednou jsem se lekla. Přes pokoj přelítla kočka, která zřejmě zrovna trénovala na sprinterské závody, zastavila se prudkou ranou o okno, což jí ovšem nezabránilo pokračovat v tréninku stejnou trasou zpátky, kde její úprk zastavila pro změnu skříň, která se po nárazu zvířecího těla mírně zapotácela a chvíli vypadala, že nás všechny pohřbí. Kupodivu vydržela, jen kočka se chvilku motala jako po sedmém panáku.

Moje v téhle době ještě hypotetická bytná na mě začala chrlit spoustu požadavků, které měly mé předchůdkyně a na které já, pokud chci mít u ní střechu nad hlavou nesmím ani pomyslet. "Jedna mi sem chtěla nastěhovat dokonce psací stůl. Tak to jsem jí zatrhla. Na nějaké rysy to tu není. No vždyť já taky vystudovala bez stolu. A pak taky počítač. No to jsem zatrhla." vysvětlovala paní podávajíc mi dohodu o pronájmu, abych si ji s předstihem prostudovala, aby mi bylo jasné, co vyžaduje. Začala jsem číst. Formality jsem vynechala a vrhla jsem se hned na nejdelší odstavec s 24 položkami, který začínal tak nevinně : "Souhlasím s následujícími podmínkami." 

Už při první položce- "Přezouvat se při vstupu do bytu, ale nenechávat boty na chodbě."- jsem skrývala úsměv - vzpomněla jsem si na příchod. Druhá položka- "Umýt si ruce ihned po příchodu do bytu." - ve mně stále ještě vzbuzovala úsměvné reakce. Při postupném odhalování dalších úskalí společného soužití mně však náhle ztuhl úsměv na rtech."Návštěvy přijímat jen s vědomím a souhlasem majitelky bytu ( přezuté ). Šetřit vodou a energií. Po 22. hodině večerní zachovat v bytě klid, při pozdějším návratu se chovat velmi tiše." - a vida toleruje pozdní návraty, první opravdové pozitivum. "Koupelnu a kuchyni používat do 21.00 hod." Koukám, že tady se sprchovat dvakrát denně bude asi nedosažitelný ideál a vzhledem k tomu, že mé návraty se málokdy odehrávají před 21. hodinou se zdá, že tu budu trpět i trpět hlady a o nějaké přehnané čistotě asi taky nebude ani řeč. Pod drobným úklidem si majitelka podle smlouvy představuje mytí podlahy bytového jádra a dvakrát ročně gruntování tzn. mytí oken, utírání prachu a podobné činnosti, kterými jsem zahlcena dostatečně v domě rodičů. Další položka seznamu mi ale vyrazila dech: " V bytě si nelakovat ani neodlakovávat nehty." Tak to je moc. Ale tím to ještě nekončí, totálně zlomená se dívám na papír. Třeba je to jenom zlý sen, probudím se a nic z toho nebude pravda. Ba ne, nezdá se mi to. A výčet pokračuje dál: "Nevařit časově a energeticky náročná jídla, ani jídla aromatická, jen jídla rychlá, případně ohřívaná. Nepéci v troubě. Nedávat si věci v ledničce do mrazáku. Nelepit nic na stěny pokoje. Nedávat mokré věci ( ani ručníky ) přes opěradla židlí nebo dvířka skříněk. Po každém sprchování i mytí hlavy vyčistit sítko odpadu. Pozor na těsnění kolem vany - zatéká tam. Nepěstovat v bytě vlastní květiny. Nebrat bez dovolení knihy z knihovny. Nepouštět sama televizi nebo video. Nesedat si nikdy na moji válendu ani se o ni neopírat. Sdělit majitelce bytu přibližný denní a týdenní rozvrh svého času." No tedy, pětiletý harant má doma víc volnosti než já tady.

Byla jsem ponořena do studia smlouvy, když náhle vzduch prořízl zuřivý jekot. Kvílení bylo opravdu nelidské, také nepatřilo bytosti honosící se názvem člověk. Zvuk vyluzovala příšera, která mě zprvu zahnala zpět do výtahu. Ta pruhovaná potvora visela za drápek zaháknutá na zácloně a hlasitě projevovala svou nevoli setrvat v tomhle stavu jen o minutku déle. Její křik umocňoval fakt, že si zřejmě uvědomovala, že se svou momentální situací není schopna sama nic  moc dělat. Byla jsem požádána o vyproštění toho "nebohého zvířete" z osidel křehkého kusu zácloviny. Přistoupila jsem ke svému úkolu dosti nedůvěřivě, ale nakonec jsem ji alespoň nadzvedla, aby se mohla sama vyháknout. Načež mi ta pruhovaná bestie začala nevybíravým způsobem dávat najevo svou nedotknutelnost a chystala se na mě vrhnout. V poslední chvíli jsem ucukla, ale ona pořád visela a ječela. Až nakonec majitelka projevila soudnost a šla ji sundat sama. Kočka zahanbena opustila zběsilým sprintem místnost a uvelebila se na botníku.  

Trochu vyděšená jsem byla přivedena do prostorné kuchyně, v níž prý kočka stačila rozbít tři velké dózy a několik dalších menších. Ale myslím, že stav "po výbuchu" v ní nenavodilo jenom zvíře, které se během sepisování smlouvy uvelebilo na mém batůžku a odmítalo z něj i přes veškeré mé snahy slézt a dokonce se zdálo, že se mě znovu chystá napadnout. Když se mi ji podařilo spolu s hromadou chlupů setřást, skočila potvora na smlouvu, kterou jsem se právě chystala utvrdit svůj budoucí pobyt. Jakoby mi dávala najevo, abych si to pořádně rozmyslela, že ona se hned tak nedá.

Člověk ve chvílích naprosté bezradnosti dělá zoufalé věci. Například je schopný podepsat smlouvu o 24 bodech s despotickou bytnou, která vlastní vraždícího maniaka. Po opuštění místa, které mi má na následující dva měsíce poskytnout útočiště jsem se musela nervově uklidnit, proto jsem si hned provokativně nalakovala nehty, na fialovo!  Jen ať to hodně smrdí! 

Ale nakonec všechno je to jen součástí mých studentských let, a na ta se přece dlouho vzpomíná. Zdá se, že bude na co!