Svatební cesta

Pavel byl rád, že si Lenku konečně mohl odvézt z nemocnice. Před rokem se vzali, ale místo dlouho očekávané svatební cesty prošla mnoha lékařskými ordinacemi až jí nakonec museli hospitalizovat v centru pro výzkum neznámých virových onemocnění. K moři v poslední době létají všichni, chtěli se podívat na Aljašku, ale Lenčin zdravotní stav jim to nedovolil. Plánovaný výlet do posledního zbytku neposkvrněné přírody se musel odložit.

Oba měli ve tvářích křečovité úsměvy a marně se snažili předstírat, že se vlastně nic důležitého nestalo. Po dlouhých měsících odloučení mohli být konečně spolu, ale zbytek našetřených peněz spolykala její drahá léčba. Pavel chvíli váhal, jestli má obejít známé a vypůjčit si, aby si mohli splnit společný sen, ale tuto možnost brzy zavrhl.

V posledních týdnech často přemýšlel, kam by se mohli vypravit, ale nedokázal přijít na nic lepšího, než byla stará opuštěná chata jeho rodičů. Všechno potřebné se mu podařilo naskládat do dvou velkých tašek a tak mohli bez dalších odkladů vyrazit na cestu.

Po dvou hodinách jízdy dorazili na místo. Pavel tu byl již minulý týden, aby vše připravil na jejich příjezd. Celou chalupu pečlivě uklidil a když sekal zahradu, snažil se nevnímat posměšné úšklebky starých sousedů. Chápal, že jako klasický městský typ musí s kosou vypadat komicky a nechtěl si to s nimi rozházet hned po svém příjezdu.

Zdvořile nabídl Lence ruku a pomohl jí do schodů. Dívka se mu odhodlaně zavěsila okolo ramen a opatrně se snažila stoupat po úzkých kamenných dlaždicích. Cesta vzhůru jim trvala podstatně déle, než Pavel očekával, ale i tak byl rád za každý pokrok, který v posledních týdnech udělala. Jen silou své pevné vůle se jí podařilo zvládnout zákeřnou chorobu a mohli si teď společně užívat odloženou svatební cestu.

Oba měli brzy vybaleno. Bylo krátce po poledni a byl nejvyšší čas, aby si dali něco k obědu. Pavel s úsměvem sáhl po dvou konzervách Chalupářského guláše a ukrojil k nim silné krajíce chleba. Rychle do sebe nasoukal svojí porci a když si všiml, že se Lenka svého talíře téměř nedotkla, ochotně jí pomohl i s tou její. Po roce stráveném na nemocniční stravě si ještě chvíli bude muset zvykat na normální jídla.

Lenka byla zatím ještě značně zesláblá zásluhou dlouhého upoutání na lůžko. Jakmile Pavel zahlédl, že s něčím potřebuje pomoci, byl vždy nablízku a snažil se jí vyhovět. Nedokázal si představit, jak bez ní dokázal vydržet tak dlouhou dobu, ale konečně byli spolu a mohli se těšit na nadcházejících dny.

Druhý den z rána jí lehce pohladil po spící tváři a vyrazil pro čerstvé pečivo. Když se vrátil, usmívala se na něj z rozestlaných peřin. Společně vyšli ven a Pavel jí usadil do pohodlného lehátka, aby v paprscích zářícího slunce získala alespoň trochu ztracené barvy. Nasadil jí tmavé sluneční brýle a s krátkým polibkem na rty odcházel vařit oběd. Když byl hotov, zavolal na ní z otevřeného okna, ale raději jí talíř s těstovinami přinesl ven. Vzal jí z rukou tlustou knihu a po malých lžičkách jí opatrně strkal do úst rajskou omáčku.

Když umyl nádobí, vytáhl si druhé lehátko, pohodlně se usadil vedle Lenky a ruku v ruce sledovali světlá oblaka plynoucí po modré obloze. Oba seděli tiše a mlčky hleděli na kroužící hejna ptáků. Ztratili pojem o čase a tak brzy začínalo zapadat slunce. Vyčkali, až zmizí i poslední červánky a po kamenném schodišti se vrátili zpět do malé chatky.

Po ročním odloučení se spolu milovali. Jejich život se vrátil zpět do starých kolejí.

Následující den se tomu předcházejícímu velice podobal. Po lehkém obědě pomohl Pavel Lence na zahradu a vyrazil na nákup do blízké vesnice. Když se vracel zpět, překvapilo ho, že u jejich pozemku stojí dvě cizí auta. Žádné hosty sice nečekali, ale i tak odhodlaně vyrazil přivítat nezvané návštěvníky.

Sotva odmotal tenký řetízek na malé brance, přistoupili k němu dva ramenatí muži. Srazili ho k zemi a na zápěstích mu hlasitě cvakla kovová pouta. Pavel bezmocně pohlédl na usměvavou Lenku, která se opalovala ve slunečních brýlích a nevšímala si dění okolo sebe. Z klidu jí nevyváděla ani žena, která si jí pečlivě fotografovala.

Když ho strkali do otevřeného auta, tekly mu po tvářích hořké slzy. Řidič odhodil zbytek zapálené cigarety a tiše řekl svému kolegovi: “Zažil jsem toho už hodně, ale že by si někdo odnesl z márnice mrtvou manželku, přizabil u toho dva nemocniční zřízence a odjel s ní tábořit na chatu svých rodičů, to je opravdu silná káva…”