Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Ten večer se mi splnilo to, o čem jsem mockrát snil. Bylo to ještě krásnější. Co mi šeptala, nepovím. Hladila mě, uložila si hlavu do dolíčku v mém rameni... Takhle to bude jednou v nebi, až se tam dostanu.
Mělo to jen jednu vadu. Oba jsme věděli, že nemůže být nic víc. Není dobré překročit hranici mezi nebem a peklem. Nakoukl jsem za ní. Musel jsem rychle utéct. Pohled do propasti mě tak přitahoval ... Polibek na rozloučenou už nebyl z tohoto světa.
Jaká škoda, že jsem musel prchnout! Ležel jsem kousek od ní na své posteli a nemohl spát. Za chvíli už jsem se proklínal, proč jen jsem nebyl statečnější. Kdybych se víc ovládal, mohl jsem ještě užívat té nádhery.
Místo toho jsem se převaloval na posteli a bojoval s myšlenkou se k ní vrátit. Párkrát jsem potichu vstal a zase si lehl, protože mě přešla odvaha. Šel jsem si sednout ven, ale za půl hodinky mě zahnala zima. Přemítal jsem, jak moc nečestné by bylo vrátit se k ní, když spí a nemůže dát najevo, je-li jí to vhod.
Přece jen jsem sebral všechnu odvahu a zkusil to. Lehl jsem si opatrně na krajíček postele, mrznul a bál se pohnout. Naštěstí se za chvíli pohnula. Přitulila se ke mně... Ach bože, byl jsem vzat zpátky na nebe! Poslouchal jsem, jak dýchá. Díval jsem se úplně zblízka na její tvář, v měsíčním světle jsme viděl svého anděla. Rok života bych dal za tuhle chvilku.
Pak se pohnula znova a otočila se. Objímal jsem ji, cítil celým tělem její teplo. Teprve po chvíli jsem pochopil, že mám v ruce ňadérko. Opravdu to nebylo schválně. Vzpomněl jsem si na dávno minulé časy. Jako kluk jsem držel v dlani opuštěné ptáčátko. Opatrně, abych ani peříčko nepomuchlal. Tohle ptáčátko s ní dýchalo. Já jsem nedýchal vůbec, abych ho nepoplašil. A pak dala svoji dlaň na moji! Ptáčátko bylo v bezpečí. Mělo hnízdečko v našich dlaních ... Jaká škoda, že ona o tom neví!
Byla to nádhera a trvala dlouho. Až do chvíle, než za oknem začal zpívat kos. Vykřikoval nahlas, že už svítá a že nic netrvá věčně. Neměl jsem ho rád. Byl čas políbit ji lehounce na tvář a odejít.
Čekaly mě ještě dvě hodiny sladkého spánku. Posledního, ale to jsem nevěděl. Co bylo dál? Ukrutné nic.
fíííííííííííííííííí...
větříkem jsem se na chvíli stal a vše jsem zhlédl. Přiletěl, zafoukal a zase odletěl písmenkovým oknem.
Je to tak jemné, plující, takové jaké to být má.
TIP... a mohem víc.
Nevím jestli mohu vyslovit to strašné slovo které se sem asi vůbec nehodí,ale je to nádherný.
Je v tom hrozně moc citu a lásky a taky něco nepopsatelně krásnýho a jemnýho
Co víc vyslovit....
Písmák