Stařec a silnice

Stařec a silnice Stařec a silnice Stařec položil na stůl zamyšleně knihu. Unavené oči se podívaly oknem na deštěm promáčenou krajinu. Oči se zavíraly a stařec usínal. Chvíli podřimoval. Posléze ho vyrušilo klepání na dveře. Rozmrzele pravil: „Dále!“ Dveře se otevřely a vstoupil starcův syn. Statný mladík s jiskrou života v očích. „Tatínku, zařídil jsem, že od zítřka povede přes náš pozemek silnice,“ začal rozhovor. „A proč jsi mi to Vojtěchu udělal? Víš, že mám rád šumění lesa, zpěv ptáků, štěkot srnců a bublání potůčku.“ Vojtěch se otočil a na odchodu řekl: „Za stavbu silnice přes náš pozemek dostaneme peníze, rozšíříme naše pole, najmeme čeledíny. Vílám z polesí opatříme modernější šaty a petrolejové lampy.“ Jak Vojtěch řekl, tak i učinil. Prodal část pozemku a silnice rostla, jako houba po dešti. Vojtěchův otec Jan se na ní chodil dívat každý den. Byl smutnější a smutnější. Vždy, když Vojtěch přicházel do jeho chalupy, smutnýma očima se ho ptal: Co bude s jeho životem, vším, co ho obklopovalo a měl rád. A Vojtěch s jiskrou mladického nadšení v očích odpovídal: „Počkej všem nám bude dobře. I obyvatelům lesa.“ Janovi – otci nebylo z jeho slov dobře. Cítil, že všechno kolem něj se mění. Zvířata utíkala pryč z okolí jeho domu, rušena lomozem strojů ze stavby. Víly i další lesní bytosti truchlivě tančily a toužebně vzpomínaly na staré klidné časy. Vojtěch za utržené peníze rozšiřoval svá pole i statek, najímal nové čeledíny. Jan už zkázu krajiny, o kterou láskyplně mnoho let pečoval a kterou obdivoval v každém jejím zákoutí, nemohl vydržet. A s bolestivým smutkem v duši, že opouští svého syna a svůj dům, jednoho dne odešel z domova. Vydal se mátožným krokem na místo, kde se scházely lesní bytosti. Přišel pomalu k nim a prosil je, zda by mohl být jedním z nich. Víly, bludičky, hejkalové i vodník přisvědčily. Jedna z bludiček však řekla: „musíš být však tak smutný, jako nikdo z lidí a nešťastný víc, než jsi kdy byl. Pak Tě můžeme utancovat k lidské smrti a můžeš se tak stát jedním z nás.“ Jan se rozplakal: „domov nemám, spolkl mi ho černošedý silný had. Syn mu dal šanci žít. Mám syna i krajinu mého domova moc rád, a tak jsem se už nemohl déle koukat, jak prodává a mění krajinu svých předků.“ Lesní bytosti se na sebe podívaly a řekly: „máš tak bolavou duši, že můžeš být jedním z nás.“ Začaly kolem Jana tancovat a ten unaven tančil s nimi. Jeho slzy se měnily postupně v mírný úsměv. Netrvalo dlouho a s úsměvem na rtech klesl na louku, do náručí lesních bytostí. A ty hřálo moc u srdce. Jan je jedním z nich.... Stařec a silnice

---