Jak?

Proklínám dny,

jak šedivě za sebou jdou,

světla brány,

kdy už se konečně otevřou:

Proklínám hodiny,

jež neklidně se vlečou

jak moří hladiny, 

jež nikdy nevytečou.

Miluji úsměv tvůj,

protože je tak vzácný.

Tak prosím chvíli stůj,

vždyť není to tak pracný.

Ztrácíš se v temnotách, 

co venku chrámy halí,

ve všech mých trampotách

rohle mi radost kalí.

Jsi jenom vysněný,

skutečnost kapku jiná

jak úsměv proměnný,

tak tvoje tvář je stinná.

Pravda je holá zem

bez kousku trávy, 

kterou jen omylem

spásají krávy.

Jak se ti podívat

s poklidem do očí,

začneš se usmívat,

srdce mi poskočí.

Jak se tě dotknout jen

bez kousku něhy

to dřív snad popelem

roztají sněhy.

Ještě, že znám tě já

jen takhle málo,

láskou jsem opilá,

to by tak hrálo!

Jednou snad přijde den, 

kdy s tebou promluvím.

Zatím však mlčím jen,

lhát tobě neumím.