Zpověď a soud

aneb balada z dob minulých

Lesní cesta tajemně zakrytá

stromy a kapradím vede ji dál.

Mladou dívenku – k zpovědi pospíchá,

kéž by ten kostel blíž k domu stál.

 

Dech se jí tají, sukni jí zachytá

velký trn, jak pekelný dráp.

Doufá, že už brzy ji přivítá

dveří kostela dřevěný práh.

 

Snad zdá se jí jen, že se setmělo

v lese, jenž přec důvěrně zná.

Co že tak divného se změnilo –

les jako by ztratil svou milou tvář.

 

„Ó pane odpusť mi, - odpusť mi.

Vím, že zle jsem já zhřešila.“

Její slova tak zoufale nad stromy

v prosbu k bohu se změnila.

 

Utíká děvčátko tou pěšinou,

z lesa kostel viděti není. -

Se svou duší, už ne nevinnou,

poprosit Boha o odpuštění.

 

Ten divný zvuk - snad ho i zná.

Ten divný zvuk – zas a znova.

„Snad z pekla volá mě bytost zlá?

To jistě ne – to vzbouzí se sova.“

 

Střevíček o kořen v trávě

smekl se dívence, ta padá k zemi.

Z mlhy postava vychází právě

- „Co je to za zjevení … „

 

Srdce pod šaty bílými hluboce,

jak kostelní zvony, ji bije.

Jak kostelní zvony, když umrlce

pohřbívá ten, kdo ještě žije.

 

S jejími šaty jen vítr si pohrává,

když hluboký dech přestal je dmout.

Strnulý pohled v očích však zůstává,

v temném lese – nehezký soud.

 

Ráno povoz bezvládné tělo

k márnici odváží přes potok,

a lidé ptají se, co se tu dělo?

Doktor jim odpoví, ze strachu šok.

---