BIZON KAY

Pot, stékající z mládenců v ringu tenkými klikatými potůčky, barvil jejich dresy na prsou, pod pažemi a na zádech do tmava. Sálem znělo je suché pleskání boxerských rukavic, zrychlený dech obou boxerů, a tlumené dunění podlahy ringu. Trenér chodil kolem a pozoroval svoje svěřence pohledem zdánlivě neúčastným. Jen občas jakoby neochotně prohodil: „Zdenku, co ty nohy,“ nebo: „Jirko, lokty k tělu.“ A dál chodil kolem a při pohledu na oba mladé muže přemýšlel, jak sestaví mužstvo pro blížící se mistrovské utkání.
Muže, který pomalým krokem mířil od vchodu do tělocvičny k ringu, si trenér všiml, až když stál vedle něho. Trénoval v této hale již několikátou generaci boxerů, hned věděl, kdo se to přišel podívat do míst, kde začínal. Jenže když ho znával dřív, neměl na spáncích prošedivělé vlasy, zjizvený obličej a nenapadal na pravou nohu. A taky za sebou neměl téměř deset let v profesionálním ringu arizonského Phoenixu. Tehdy mu říkal Karle.
Když se jeho rodiče před patnácti lety rozhodli, že zůstanou ve Spojených státech, napsal svému trenérovi: „Viki, rozhodl jsem se, že se stanu profesionálem.“ O čtyři roky později, když měl za sebou první velké vítězství v profiringu, napsal mu podruhé: „Viki, jsem profesionálem.“ Přiložil fotografii. Ve svém tradičním přihrbeném postoji, který mu vytýkal již jako dorostenci, ale jenž mu tam, v Phoenixu, vynesl předzdívku Bizon, která byla spolu s upozorněním, že se jedná o nového mistra Phoenixu ve střední váze, vytištěna na spodním okraji snímku. Později ještě přibylo Kay, jako svébytná zkratka jeho jména. Bizon Kay začal dobývat profesionální ring. Devět let kraloval ve svém království na sedmatřiceti čtverečních metrech. Devět let, kdy jen zhruba patnáct procent soupeřů mělo šanci prohrát na body, zbytek končil K. O. V polovině desátého roku kariéry, kdy už měl vyděláno do konce života a začínal pomýšlet na odchod, nelíbilo se jednomu z bookmakerů, že nechtěl vzít za prohraný zápas víc, než za vítězství. Tu nespokojenost tlumočili Bizonovi tři muži, když se po vítězném zápase vracel domů. Obličej, poznamenaný ocelovými „boxery“, mu dávali dohromady na plastice a pravý kotník, přeražený baseballovou pálkou, na ortopedii. Ten doktor nebyl zrovna v nejlepší formě, nějak se mu to nepodařilo. Kotník už nesloužil, jak by měl. Takhle si Kay konec kariéry nepředstavoval, ale byl tady. Zůstalo pár fotek, medailí, pásů, pohárů a konto v bance. A jizvy v obličeji. Prošedivělé vlasy. Zmrzačená noha.
„Tak jsi se vrátil, Bizone Kay?“, usmál se trenér když mu podával ruku.
„Jo, vrátil, Viki,“ dlaně trenéra a boxera se setkaly.
„Kdo to je, ten blonďák?“, zeptal se Kay a dodal „ mohl by být dobrej, až na tu práci nohou...“
„Jo, Zdenek, je vlastně naše jednička,“ řekl Viki. „O těch nohách mu to říkám stokrát za trénink, ale je to, jako říkat tobě - narovnej se...“ usmál se nad tou vzpomínkou.
„Zdenku, co ty nohy, boxuješ, nebo šlapeš zelí,“ křikl Kay směrem k ringu. Blonďák se zarazil a vzápětí inkasoval na poslední chvíli bržděný hák. Přestali bojovat.
„Pořád Ti to říkám Zdenku, ty nohy, to musí být lehké... Teď Ti to říká profík,“ pokývl Viki hlavou ke Kayovi.
„Díky za radu, dědo,“ ušklíbl se mládenec, „ Vy už jste tady někdy byl, mezi těma provazama?“
„Jo, párkrát jsem se tam byl podívat.“
„Ale jenom podívat, a rychle pryč! Co?“ Mládenec zvýšil hlas.
„Jo, asi nějak tak to bylo, ale nic to němění na tom, že v tom ringu přešlapuješ jako kdyby Ti byla zima od nohou. Mělo by to víc připomínat balet…“
„To byla dobře míněná rada, Zdenku,“ snažil se Viku zklidnit emoce. Ale expres mládencova vzteku už měl zatopeno pod kotlem.
„Víte co, dědo,“ mládenec se teď opíral o provazy přímo nad Kayem,“ máme tady pár rukavic navíc, nechcete mi jít ten váš balet ukázat do ringu, abych viděl mistra při práci?“
Kay se díval někam mimo prostor, když tiše řekl: „Půjč mi rukavice, Viki. Stejně jsem přišel jenom kvůli tomu.“
Trenér pokýval hlavou: „Tak si dejte pauzu,“ a ke Zdenkovi dodal „Ty se zatím uklidni, jsi poslední dobou nějaký nervózní.“ Odešel s Kayem k šatně. „Poslouchej, ty jeden bizone, ne abys mi ho pochroumal. Já ho za čtrnáct dní potřebuji na mistrák,“ řekl, když se Kay převlékal.
„Jenom aby nepochroumal on mě,“ řekl Kay a ukázal na tvář, „od tohoto zápasu jsem nestál v ringu. To už je skoro rok.“
„To se nezapomíná, Kay,“ hlesl trenér a lehce naznačil Bizonův levý hák, kterým bezpečně posílal soupeře na zem. Kay ho používal vlastně jen jednou za utkání, jako poslední úder, který v ringu padl. Vždycky, když měl jistotu, že levačka najde cíl.
Lehce napadaje na nohu poklusával k ringu. Pár stínových úderů, několik rychlých pohybů rameny. Cítil, jakoby se v něm probouzel starý Bizon Kay.
„Bi-zon, Bi-zon, Bi-zon Káááy!“ Tak vítala naplněná hala v Phoenixu svého boxera. Přivandrovalce, který bez ostychu posílal na zem všechny místní primadony, stejně jako černé hvězdy profiringu. Za rok ho hala již brala za svého.
Prolezl mezi provazy.
„Poslyš,“ přitáhl si Viki Zdenka,“ dávej si zatraceně pozor...“ potom se zarazil. Proč to říkat? Kay není přece zabiják a potom, rok nestál v ringu, jeho kondice určitě není zrovna nejlepší. A Zdenek není v ringu první den, konec konců Kaye vyhecoval, tak ať se snaží...
Gong. Ring volný, první kolo.
Zdenek vyklusal ze svého rohu. Kay mu zvolna popošel vstříc. Viki se při pohledu na jeho nahrbený postoj musel usmát - Bizon. Lepší předzdívku získat nemohl. Tohle sedí. Zdenek ho zasypal přívalem ran, ale všechny neškodně pleskaly do rukavic. Bizon Kay zatím vnímal soupeře jen jako jeden z ostatních momentů toho, co souviselo s boxem. Ring, plátnem pokrytá podlaha, světla, provazy, on sám s rukavicemi na rukou. Pracoval jako dokonale seřízený automat. Podlahy ringu se navzdory zraněné noze dotýkal většinou jen špičkami chodidel, což ostře kontrastovalo s přihrbeným postojem. Proto byl hvězda, pomyslel si Viki. Nikdo nevěděl, co od něho může čekat. Je to bijec, nebo jenom baleťák? Rychlík, nebo parní válec? Skončilo první kolo a Kay se vlastně ani pořádně nezadýchal.
„Nemůžu se k němu dostat,“ stěžoval si Zdeněk ve svém rohu Vikimu, zatím co v protějším jeho předchozí parťák Jirka nešetřil slovy chvály na Kayovu adresu: „Kde jste se naučil takhle boxovat, vy jste fakt profík?“
„Bývalý, chlapče,“ řekl Kay a dodal „ a boxovat mě učil, tak jako vás, tady Viki.“
„Říkal jsem ti, že je to profík,“ ujišťoval Viki Zdenka, který jen pohrdavě odsekl: „Uvidíme...“
Ve druhém a třetím kole se obraz utkání příliš neměnil. Zdeněk útočil a většina jeho úderů jen pleskala do Kayových rukavic. Ale na Bizonovi už bylo vidět stopy únavy. Nepružil už tak lehce na špičkách a viditelně začínal uhýbat zraněné noze.
„Zdenku,“ řekl Viki před začítkem čtvrtého kola, „nechceš toho nechat?“
„Proč,“ usmál se Zdeněk, „teď už ho mám na lopatě!“
„No, jak chceš, ale dávej si pozor,“ podotkl Viki, protože si všiml, jak Kay hledá mezeru ve Zdenkově krytu. A Zdenek si je příliš jist vítězstvím, začíná být neopatrný.
„Na co pozor, Viki,“ potvrdil jeho dojem chlapec, „vždyť už toho má plný zuby. Ale stejně mě překvapil, je dobrej, děda. To bych do něho neřekl.“
Ty bys do něho neřekl věcí, pomyslel si Viki. Jsi ještě moc mladý a nezkušený.
Drama dospělo k rozuzlení v polovině čtvrtého kola. Kay musel uhnout rychlému direktu a tvrdě došlápl na pravou nohu. Viki viděl, jak se mu obličej zkřivil bolestí, která projela tělem jako rozžhavený nůž a zabodla se do mozku. Viki se natáhl aby skočil do ringu. Kay klopýtl dozadu, a vtom ji uviděl. Tu nepatrnou skulinu. A viděl již jen ji a svoji levou ruku, jak se jí protahuje...
Když otevřel oči, před pozadím bílého stropu uviděl tvář, která se vlídně usmívala.
„To je dost, pane Bizone.“ Sestřička mu otřela čelo. Ve dveřích se objevil doktor.
„Tak, jak se vám spalo? No, teď už to bude dobré. Ten kotník nevydržel, ale buďte rád. Dělal to pěknej fušer, ale dáme vám to do pořádku.“
„A co ten, ten Zdenek?“ otočil se Kay na Vikiho, který stál u dveří.
„Pojď sem, Zdenku,“ řekl někam na chodbu a Zdenek, už v teplácích, ale ještě s bandážemi na rukou, přikročil blíž a naklonil se na postelí: „Ta sedla, dědo,“ řekl s úsměvem a lehce položil pěst Kayovi ne rozhraní spánku a lícní kosti. Potom trošku v rozpacích dodal: „No a dlužím vám ...no, jako... že se omlouvám...nevěděl jsem. Ale jste třída.“
Kay se trošku usmál. Třída...třída, to jsem býval. A potom zase uslyšel to Bi-zon, Bi- zon, Bi-zon Káááy, když naplněná hala v centru Phoenixu vítala svého boxera.

---