OLIVOVA 13-2

ČÁST DRUHÁ.

Richard se zadíval na kousky rozlomeného zvonku, přičemž se z mluvítka ozval ostrý ženský hlas.

„Halóóó! Kdo tak zvoní!? To snad hoří?!“

„Dobrý den, pošta. Mám tady balíček zadarmo pro pana Knotka,“ řekl do mluvítka.

„Ten není doma!“ zněla odpověď ženy.

„Ten můžete vzít i vy.“

„Ten vyspává z vopice v tý šedý dodávce. Tak mu ho tam dejte!“

„Co?“

„Určitě tam je. A řekněte mu, že kufry má za dveřma!“

Překvapený Richard se zadíval na vozidla stojící v ulici a opravdu spatřil šedivou dodávku. Vytáhl z úložního prostoru balík a došel k ní. Přes skla v zadních dveřích uviděl ležící postavu zabalenou v dece. Pak několikrát zabušil. O chvíli později zpod deky vykoukl rozespalý obličej muže.

„Haló, pošta! Mám pro vás balíček!“ zvolal na něho. Muž chvíli na něho nechápavě  hleděl a pak otevřel boční dveře od dodávky.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Máte ho zadarmo. Tady mi to podepište,“ řekl mu Richard a ukázal mu na jedno místo na listu sjetiny. Muž uchopil propisku obráceně a jejím koncem se marně snažil podepsat. Když ji obrátil tak udělal dlouhou zvlněnou čáru přes celý okraj listu.

„Kdo mi to píše?“ otázal se.

„Já vám přines balík. To není dopis.“

„Aha. Už jsem si myslel, že to je zase něco kvůli alimentům.“

„Jo, a vaše žena vám vzkazuje, že máte kufry za dveřma.“

„Jo. Už zase? Vono ji to do večera přejde,“ mínil a hodil balík do dodávky, načež zavřel dveře. Opět se přikryl dekou.

„Doufám, že ostatní adresáti budou v domě,“ pomyslel si Richard a vrátil se ke vchodu.

  Chvíli se snažil rozluštit nečitelná jména na zvoncích a když konečně nalezl to jméno, které chtěl, opatrně stiskl zvonek. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z mluvítka ozvalo.

„Hola, hola. Kdopak mě to volá?“

„Tady pošta. Máte balík za pětset. Posílá vám to nějaký pan Soukup.“

„Tak to je skvělé! Já nemohu dolu a dole je určitě zamčeno. Počkejte chvíli,“ řekl  mužský hlas. Richard nechápal a pak se zadíval do oken domu. Za okamžik zahlédl, jak na něho z jednoho okna v posledním patře někdo mává.

„Haló, pane pošťák. Já vám dolu pošlu takovou plošinku. Ta ten balíček unese. Je na ní pětistovka!“ volal na něho muž a on otevřel překvapením ústa, když spatřil, jak se dolů spouští pomalu plošina zavěšená na laně. Chvíli ji užasle pozoroval a pojednou se plošina  zakymácela a padala přímo na něho. Uskočil do strany, ale přesně na tu stranu, jakým padala. Vzápětí si instinktivně dal nad svou hlavu balíček, na který plošina dopadla. Poté se k němu snesla pětiset koruna.

„Haló! Jste v pořádku!?“ křičel muž.

„Jo, vy pitomče jeden!“ vyhrkl a vstal ze země, přičemž balíček nakopl.

„Tak to je fajn. Zavěšte tu plošinu na ten hák!“ zvolal od shora muž.

Naštvaně tak učinil a když zásilka na plošině stoupala nahoru adresoval muži několik nelichotivých výrazů a muž rychle po vytažení plošiny zmizel v okně.

„Zatracenej barák. Co je to za bláznivý adresáty!“ řekl si naštvaně a zadíval se na list sjetiny.

„Ještě poslední adresát. Snad nebude doma,“ pomyslel si a přistoupil opět ke zvonkům.

                                           KONEC DRUHÉ ČÁSTI

 

---