Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dračí královna (The Dragon Queen)

05. 10. 2003
1
0
988
Autor
LucyH

Kniha ještě není dokončená, doufám, že se vám bude líbit.

I. Host Livendrilu

        

         Začala bitva, oheň zářil odevšad, vesnice byly upalovány, lidé zabíjeni a všude kolem byl slyšet nářek dětí a hlasité řinčení mečů. Bitva u Gendelu se zapsala do mysli všem, kteří se o ní doslechli. Bojovalo 20 000 Orků proti 1000 statečným mužů, všichni padli a Orkové, poddaní Silmarila, nejkrutějšího vládce celé země, vyplenili vesnice Gendelu, jednu po druhé, zabíjeli a utlačovali Gendelský lid, až nyní po 100 letech se tento lid rozhodl bojovat, bojovat za svou zem, bojovat za právo života. A tak započala válka, opět, opět jsou slyšet výkřiky a řinčení mečů, které na sobě odrážejí těla mrtvých. Král Armor přikázal své ženě Elbereth, aby odvedla ženy a děti do bezpečí. Po několika dnech válka pomalu upadala, lidé opět prohrávali a Silmaril se začínal těšit dalšímu vítězství, ale to netušil, že říše Livendril není jen pouhou legendou. Je krásné poledne, v Livendrilu se všichni těší svým šťastným a spokojeným životem, na hradě se koná oslava, křtiny Meldona, nejmladšího syna Eruwen, dcery krále Altariela a královny Eruanny. Oslava je v plném proudu a všichni se vesele baví, až do teď „Princezno … princezno Calwen …“ křičí služebná nejmladší dcery Altariela, odvede ji stranou „Co se děje Aini? Snad nehoří?“ služebná sotva popadá dechu „Před chvílí se u brány objevil nějaký muž na koni, je raněný … pořád opakuje ,Válka u Gendelu … válka u Gendelu.‘.“ „Je těžce raněný?“ ptá se znepokojeně princezna  „Ano má paní, zdá se, že již dlouho žít nebude …“ „Ať jej odnesou do mého pokoje, ty dones ručníky, teplou vodu a bylinky … a také nějaké obvazy …“ říká jí princezna tak, aby to nikdo neslyšel, princezna jde ke stolu omluvit svou nepřítomnost na zbytku oslavy „Copak se děje Calwen?“ začne otec „Otče, musíš ihned vyslat Bílou armádu do Gendelu … Začala tam     válka … lidé opět umírají.“ to všichni zastaví radovánky „Odkud to víš?“ „Kůň až sem dovezl raněného bojovníka a ten z bolesti křičel, že začala     válka … musíme …“ obhajuje horlivě mladičká princezna své prosby „Nic nemusíme!“ vykřikne král „Lidé nám nikdy nepomohli, pak tedy nevím, proč bychom měli my pomáhat jim … a navíc, ten bojovník musí ihned pryč … nemůžeme riskovat naše vyzrazení.“ „Je raněný otče …“ „Pak bude lépe, když zemře …“ „To nedovolím …“ „Myslím drahý, že naše dcera má pravdu, vyšli naši armádu, pokud si dobře vzpomínám kdysi jsme my elfové a lidé byli spojenci. Gendelský lid potřebuje pomoc …“ „Princezno … princezno … rychle, je to horší …“ volá Aini na mladou princeznu, která se ihned rozběhne nahoru „Půjdu sestře pomoct …“ řekne Aranel, ale matka ji zastaví „Tohle musí zvládnout ona sama …“

         O dva týdny později Calwen sedí na své velké posteli a omývá ránu mladému bojovníkovi, kterou má na čele,  on má ovšem oči zavřené, zdá se, že spí, ale náhle opatrně otevře oči a jakmile se rozkouká tiše se zeptá „Já jsem zemřel a dostal se do nebe?“ princezna se lehce usměje a omyje bojovníkovi jeho čelo „Ne … tvůj kůň tě dovezl do říše krále Altariela a jeho ženy Eruanny …“ bojovník je zakryt a všechny jeho rány jsou vyčištěny a obvázány čistými obvazy „Musím jít, lidé z Gendelu potřebují …“ mluví bojovník a chce vstát, ale princezna mu to nedovolí a položí jej zpět na postel, poté mu dá prst na rty „Prosba o pomoc již byla vyslyšena …“ „Kdo jsi? Anděl? Nebo jen sním …“ „Jmenuji se Calwen …“ „Jsi tak krásná …“ řekne a princezna vstane a poodejde, lehce se začervená „Tohle jistě říkáš všem ženám …“ „Jen té, do které jsem se na první pohled zamiloval …“ to princeznu rozruší a vylekaně se otočí směrem k bojovníkovi, vejde její matka „Calwen … měla bys vědět, že tvůj otec vyslal Bílou armádu na pomoc Gendelu …“ „Bílou armádu?“ zeptá se bojovník zmateně „Ale Bílá armáda … slyšel jsem o ní v legendách o bájné říši Livendril …“ to její matku rozesměje „Ha ha ha ha ha … Rozhlédni se kolem chrabrý bojovníku, legenda asi není tak docela legendou …“ řekne Eruanna se smíchem „Takže Livendril existuje?“ ptá se zmatený bojovník „Jistě …“ řekne Eruanna „Ale jak jsem se sem dostal? To je … jsem zmatený …“ „Měl byste odpočívat můj pane a ne si lámat hlavu s tím, kde jste a jak jste se sem dostal …“ řekne mladá princezna „Ty by sis má drahá měla také odpočinout … už týden jsi nespala …“ „Nejsem unavená, těší mne, že tento člověk je již živ a zdráv …“ „To vše jen díky vám má      paní …“ řekne a usměje se „Odkud vlastně jsi?“ zeptá se královna „Ze severu … z jihu, z východu i západu … Abych pravdu řekl, už ani nemám domov …“ „Lépe řečeno utekl jsi z něj, mám pravdu?“ zeptá se moudře královna „Ach …“ vzdychne bojovník „Ano má královno, odjel jsem … a už se vrátit nechci. Zlatá klec byla mým domovem, ale nyní … nyní mohu jet kam jen chci, mohu se rozběhnout a z plných plic zakřičet co si opravdu myslím … mohu jít bojovat a pomáhat lidem, kteří mou pomoc potřebují …“ „Jaké je tvé jméno chrabrý rytíři?“ zeptá se královna s úsměvem „Aragorn … Aragorn třetí …“ „Tvá matka ti dala jméno po siru Aragornovi … znáš legendu o tomto bojovníkovi, že ano?“ „Jistě má paní, znám ji … i když v jistých ohledech se od té mé dosti liší …“ „Opravdu? A v čem?“ zeptá se s úsměvem „Nejsem člověk, ale ani elf … jsem vlastně půlelf … má matka je elfka a otec … otec je člověk.“ „Pak tedy musíš být synem Nivoen a Ilsidura mocného?“ „Ano … to jsem má královno.“ „Ale co pak pohledáváš v boji? Jsi dědic trůnu …“ „Ano, to jsem, ale nemohu jím být, nemohu si vzít ženu, kterou uvidím prvně v den naší svatby a nemohu si vzít ženu bez lásky … a tak mi má matka pomohla utéct, abych mohl žít spokojený život.“ „A kde bydlíš nyní princi?“ ptá se královna s úžasem „Všude má královno … všude, kde jsou dobří lidé, čerstvý vzduch a voda … Chvíli v lese, chvíli v chatrči …“ „A kde jsi bydlel, než jsi přijel sem Aragorne synu Ilsidura a Nivoen?“ „Na bojišti v Gendelu ... král Armor se rozhodl vzdorovat a postavit se za svůj    lid … musím se tam co nejdříve vrátit, jsou tam mí přátelé …“ „Přátelé?“ zeptá se královna „Ano má paní, můj dobrý přítel Kir, který je jako mým otcem, je vždy dobrým rádcem i přítelem. Je tam také můj velmi dobrý přítel Orlando, který je elf, lučištník z Oia laikwa nórië.“ „Elf z věčně zelené    země … potom tedy jsi zde Aragorne synu Ilsidurův a Niovenin vždy vítán …“  „Má paní, takové pocty snad nejsem ani hoden … rád bych zde zůstal déle, ale co nejdříve musím vyrazit ke Gendelu, slíbil jsem králi Armorovi, že budou stát po jeho boku.“ „Jsi statečný bojovník, ale tvé rány se musí zahojit…“ řekne královna s úsměvem, princezna Calwen stojí u okna, do kterého se sbíhají sluneční paprsky, které ozařují celý pokoj „Když je válka má paní, není mnoho času na to, aby se hojily rány, musíme bojovat ať už je to jakkoliv bolestné …“ „Nebo nebezpečné …“ doplní jej Calwen „Ano … přestože válka je …“ „Vždy špatná, nic ji neomlouvá, ať už máte jakkoliv ušlechtilý důvod, nikdy nezabrání umírání tisíců nevinných lidí …“ „Královna Elbereth opustila království již před několika dny, jede se svými lidmi co nejrychleji do jeskyně Isengrad …“ „Princezno Calwen …  princezno …“ „Ano Aini?“ zeptá se princezna služebné, která vyběhne k ní „Zvědové nám řekli, že za královnou Elbereth poslal Silmaril vojsko Orků, zabijí je …“ křičí zděšeně, to se Aragorn posadí „Omlouvám se má paní, ale nemohu zůstat déle, musím ochránit královnu.“ Calwen zvedne pravou dlaň na znamení, aby přestal mluvit „Aini, dej osedlat Asfaloth a koně prince Aragorna, připrav zásoby.“ „Má paní to nemohu … nemohu vás vzít s sebou, pro ženu je toto příliš nebezpečné.“ královna se zasměje „Pro mou dceru není žádná bitva předem prohraná …“ „V legendách se ale praví, že je to …“ „Ne každá legenda je pravdivá můj princi … lidé si vymýšlejí příběhy pro potěšení sluchu, pravda už je pro jejich mysl nepodstatnou maličkostí.“ zastaví jej královna, do pokoje vejde Altariel „Jsem rád, že je našemu vzácnému hostu již lépe …“ „Calwen, měla by sis vzít s sebou tohle …“ řekne Eruanna a podá mladičké princezně meč „Proč jí dáváš meč má drahá? Válka se až sem dostat nemůže …“ „Nedostane, ale naše dcera jede na pomoc královně Elbereth …“ „To ne, to nedovolím … je to příliš   nebezpečné …“ rozčiluje se otec, princ se chce posadit, ale bolí to, princezna ihned přiběhne k němu a pomůže mu „Cesta je nebezpečná, ale naše dcera je silná, o našem království bylo mlčeno již příliš dlouho.“ „Ale Calwen, to nemohu …“ „Ano můj králi, je naší nejmladší dcerou, ale nemůžeš jí odepřít to, po čem vždy toužila, stejně jako jsi to neudělal Sailonovi, Feonovi, Aranel nebo kterémukoliv z našich dětí, ani jí v tom nesmíš bránit. Vím, že právě k ní tvé srdce nejvíce je přimknuto, ale tvá malá Calwen je již dospělou ženou … Meč a luk ovládá jako nikdo v našem království a je ve všem patřičně opatrná. Svět se žene do války a my již nemůžeme sedět a předstírat, že jsme sami, že nás nikdo nemůže ohrozit. Musí jít vstříc svému poslání.“ „Já se vrátím otče … vrátím se sem za vámi, ale nemohu jen nečinně přihlížet na smrt nevinných lidí … zatímco Silmaril bude zotročovat celou zem … vrátím se s vítězstvím.“ „Dobrá tedy, doufám jen, že se opravdu vrátíš živa a zdráva, jak říkáš.“

         Calwen a Aragorn vyrážejí na cestu, celé království jim mává na rozloučenou  „Proč princezna opouští dobrovolně svou zem? A žene se do nebezpečných spárů války, která ji nemusí ohrozit.“ „Ze stejného důvodu, jako vy můj princi. Také toužím po svobodě, přestože má touha není tím hlavním důvodem mé cesty s vámi. Nedovolím, aby  Silmaril zotročil všechny národy stejně jako nedovolím, aby se něco stalo lidu Gendelu.“ „Ale proč jdete do boje sama? Jako princezna můžete poslat do boje své armády. Vystavujete se sama velkému nebezpečí. Jako následnice trůnu byste měla …“ „Dost … můj pane, ve vší úctě k vám … mlčte! Právě kvůli tomuto jsem opustila Livendril.“ „Proč skutečně odjíždíte?“ „Svůj důvod jsem vám již řekla můj pane. To, zda se vám nelíbí je už vaše starost, ne má …“

        

II. Minulost s tebou kráčí dál

 

Calwen a Aragorn konečně dojedou vstříc královně Elbereth, které je v čele žen z jejího království „Aragorne!“ vykřikne šťastně královna „Má paní …“ řekne Aragorn, seskočí z povozu a poklekne před královnou „Donesla se k nám zpráva, že jsi mrtev …“ „Má královno, byl bych, kdyby mne tato krásná elfka nezachránila …“ řekne a ukáže na elfku černo-rezavými vlasy a bílou pletí „Ach, pokud je pravda co Aragorn říká, jsi hodna chvály …“ Aragorn chce vznést námitku, aby nedošlo k omylu u princezny, ale princezna jej předběhne „Jmenuji se Calwen …“ „Pěkné jméno … ale Aragorne, proč vedeš tak mladou dívku přímo do středu války? Mám obavy, že i tak zemře dost nevinných lidí …“ „Má paní, sama jsem si tu cestu vybrala …“ „Ale je dost nebezpečná, doufám, že si to uvědomuješ …“ „Jistě má paní, jsem si zcela vědoma, do čeho jsem se pustila a přísahám, že vás budu chránit, pokud to bude třeba …“ královna se zasměje „Občas je trochu moc horlivá …“ snaží se ji omluvit Aragorn.

         Mezitím mezi troskami Gendelu prochází král Armor s Kirem a Orlandem, král zničen porážkou „Můj králi …“ začne stařec „Ne Kire, nesnaž se ospravedlnit mé pohnutky, zemřely tisíce mých vojáků, mladých hochů a ženy ztratily své manžele jen kvůli mé pýše.“ „Prohrál jsi další bitvu, ale ne válku …“ povzbudí jej starý Druid „Ne Kire, má pýcha stála již mnoho životů, ihned jedeme do Isengradu …“ „Můj králi, lidé vám věří, umírají …“ „Zbytečně!“ okřikne král horlivého Orlanda „Zemřel i můj přítel, jen kvůli mé hlouposti, nedovolím, aby zemřeli další lidé …“ řekne král nazlobeně a odhodí prach ze země, u které klečel.

         Calwen sedí u ohně a vypráví dětem pohádky, královna Elbereth stojí opřená o strom a sleduje ji, přistoupí k ní Aragorn „Jsem ráda, že jsi ji přivedl, děti ztratily strach z noci …“ „Nejen děti …“ řekne Aragorn tiše a hledí na ni. Ke Calwen přiběhne malá holčička a koukne se jí smutně do očí „Ostatní říkají, že tady zemřeme, je to pravda Calwen?“ „Ne … nedovolím, aby vám kdokoliv ublížil …“ „A jak to uděláš? Jsi jen hloupá elfka …“ řekne Taina „Budu bojovat do posledního dechu …“ „Myslíš, že to postačí?“ „Věřím …“ „To je trochu málo, nemyslíš?“ „Dost Taino … přestaň strašit děti!“ okřikne ji Aragorn „Jen je připravuji na to co bude …“

         Mnohem později téhož večera Calwen sedí u ohně sama, všichni už spí, Aragorn si k ní přisedne „Smím?“ „Jistě …“ „Proč ještě nespíte princezno?“ „Můžeš s tou princeznou přestat? Tady jsem jenom Calwen …“ „Dobrá, ale mám podmínku …“ „Ach jistě …“ řekne Calwen a sladce se na něj usměje „Proč jsi tady? A chci slyšet opravdový důvod, ne výmluvu na svobodu …“ Calwen si se strachem chytne přívěsek, který má zavěšený na řetízku na krku, který je udělaný jako drak s velkým rudým srdcem „Sama nevím, jediné co vím je, že jsem musela jet s tebou, že mě čeká dlouhá cesta, než najdu to, co opravdu potřebuje království …“ „Odkud je ten přívěsek?“ „Před mnoha lety jsem se zamilovala do elfa, byli jsme i zasnoubení, byl báječný, měl modro- černo-hnědé oči a dlouhé černé vlasy, které se na denním světle třpytily, jako by v nich měl hvězdy … Vždy jsem mu mohla důvěřovat. Bylo to v době, kdy draci byli v našich zemích zcela běžným jevem, zem jimi byla osidlovaná už odedávna a proto to tak každý bral. Gabriela, tak se jmenoval, jsem milovala nadevše, byl vždy mým vzorem, ale jednoho dne se všechno změnilo, v očích se mu zračila zloba, hněv a krutost …“

         Calwen a Gabriel se procházeli lesem „Můj drahý, proč jsi dnes takový nazlobený? Stalo se snad něco zlého, co zapříčinilo tvůj hněv?“ ptala se Calwen se zájmem a obavami, chytla jej za pravou paži „To nic má drahá, netrap se mými záležitostmi …“ „To budu, pokud tvé záležitosti budou způsobovat tvou nedůtklivost … copak ti už na mně nezáleží?“ ptala se dotčeně mladičká princezna a odvrátila svůj zrak od Gabriela, to se k ní horlivě otočil „To ne má milovaná, jak si jen něco takového můžeš myslet? Víš, že tě miluji má drahá … Jen nechci zatěžovat tvou krásnou hlavinku mými starostmi.“ Řekl, otočil ji k sobě ladným pohybem a políbil ji, vedle nich se tyčil krásný vodopád, ze kterého tekla křišťálově čistá voda, z jejího středu vyběhl malý dráček, černohnědý a měl krásné zlaté oči, Gabriel vytáhl kuš a chtěl jej zastřelit „Ne!“ vykřikla princezna s pohledem na to bezbranné stvoření, které se strachem hledělo na Gabriela, vyběhla směrem k dráčkovi a stoupla si před něj „Odstup …“ „Ne!“ řekla princezna rozhodně, zapomínajíc v ten okamžik, jakou lásku ještě před několika minutami cítila „Nedovolím ti, abys zabil toho bezbranného tvora …“ „Bezbranného? Jednou nás všechny zabijí! Odstup Calwen! Jeho kůže oblékne vojáky a jeho ostny budou výbornými zbraněmi a z jeho masa se nají dost lidí z vesnice …“ „Ne! Nemůžeš zabít tvora jen kvůli pýše! Jsi snad hladový? Jsou naši lidé hladoví? Ne! A ani žádná válka není v dohledu, takže se žádní draci zabíjet nebudou, alespoň ne v tomto království!“ „Bohužel má drahá je tato volba nezbytná, buď se za mne provdáš a nebudeš se plést do mých záležitostí a odstoupíš nebo budeš chránit toho ďábla a já odejdu, navždy …“ princezna se těžce otočila k dráčkovi a pohleděla mu do očí, koukal na ni s takovým porozuměním, poté se otočila zpět ke Gabrielovi „Nedovolím, aby umírali bezbranní tvorové …“ „To vážně dáváš přednost drakům než mně?!“ zeptal se mladičké dívky zuřivě „Ano a pokud bude kvůli záchraně těchto stvoření nebo kohokoliv jiného nutný souboj s tebou, ráda jej podstoupím.“ Odpověděla mu rázně a nyní už bez citu, stejně vystřelil, čekal, že princezna uskočí a on přeci jen dostane svou kořist, ale ona neustoupila ani o krůček, a on ji střelil do ramene, princezna trochu sklesla a sykla bolestí, ale nepohnula se ani o krůček, ani o kousek, aby nemohl ublížit mladému drakovi „Jsi šílená! Vyvraždím všechny draky, kteří mi kdy zkříží cestu, tenhle bude poslední!“ zakřičel a utekl pryč, pryč z království i celé elfí říše. Z vodopádu pomalu vyšla obrovská černá dračice a poklekla před princeznou, která se vylekala „Děkuji princezno, že jsi zachránila život mého syna. Jsi moudrá a já se ti odvděčím …“ „Nemusíš mi děkovat, nedovolím, aby umírali bezbranní…“ „Ty jsi ta pravá královna, která obětovala svůj život pro život draka, aniž by očekávala odměnu.“ „Mou odměnou bude, když uvidím na obloze draky šťastné a bez obav z lovců.“ Jak dračice Deramen slíbila, odvděčila se princezně a učila ji všemu, co princezna potřebovala znát, učila ji kouzlům, magii, dračí řeči i bylinkám, zkrátka všechno, co potřebuje umět pravá královna.

Jednou v noci slyšela Deramen pláč mladé princezny, sedla si k ní, protože princezna seděla u vodopádu, kde se naposled viděla s Gabrielem „Má paní, co se přihodilo tak strašného, že si to zasluhuje vaše slzy?“ „To nic Deramen … jen … čas od času se mi po něm zasteskne.“ „Stále jej miluješ?“ „Ne … to … nemůžu jej milovat … je …“ snaží se princezna zakázat sobě sama ten cit „Ale ano má drahá, stále jej miluješ, budeš jej milovat a na tom není nic zlého, Gabriel není zlý, jen mu v očích panuje hněv a zlost. Láska k němu … je šílená, ale která láska taková není? Dítě moje, neslíbím ti, že to přebolí … nebo že čas z rány udělá jizvu, protože jsi jej milovala tak vroucně, že tohle se nestane, slíbím ti jen, že s časem bude bolest menší a snesitelnější a tvoje srdce si najde kameny na stavbu hradby kolem srdce, aby mu znovu nebylo ublíženo. Ale láska, láska není zlá, musíš se jí oddat, ať už je to jakkoliv nebezpečné či šílené, musíš jen milovat dítě, vždyť to je důvod proč jsme tady.“

O několik let později, když vláda draků upadala Deramen seděla na vrcholku hory s Calwen, která si četla, Deramen se sklesle pohleděla na princeznu a na knihu, kterou princezna právě četla položila řetízek s přívěskem „Co to je?“ ptala se princezna zmateně „Má drahá, časy se mění a my draci musíme odletět domů, do naší země, do země, kde nebudou lovci, do země, která patří nám … toto je můj dar …“ „Ale to je přeci Dračí duše, nemohu si něco tak cenného ponechat.“ „Ty musíš Calwen, až nadejde ten pravý čas, staneš se královnou a naplníš svůj osud, do té doby nos Dračí duši s hrdostí a nikdy nedovol, aby tě ovládal strach, kdykoliv se podíváš na Dračí duši, kdykoliv ji promneš v rukou, budu s tebou, vždycky na tebe budu myslet, vzpomínat a ochraňovat tě. Nepřipustím, aby někdo ublížil mé královně …“ „Ale Deramen já nechci, abys odletěla …“ řekla princezna se slzami v očích, protože dračice byla jako její druhá matka, byla to její přítelkyně, učitelka a rádkyně a najednou má zmizet? Jak moc princezna bez ní bude osamělá „Také to nechci Calwen …“ „Vždycky jsi mi říkala, že za naše přání musíme bojovat! Tak bojuj! Bojuj po mém boku, neodcházej …“ křičela princezna snažíc se změnit skutečnost „To nemohu …i kdybych chtěla sebevíc.“               

O několik dnů později se loučí Calwen s Deramen u hranic jejího království „Sbohem Deramen …“ mluvila přes pláč princezna „Proč sbohem má drahá? Až přijde ten správný čas, opět se shledáme … Na viděnou královno.“ Řekla naposledy dračice a roztáhla svá obrovská křídla, nabrala do nich vzduch a během chvilky už mizela plačící princezně v dáli, její obrys se stával menším, až po chvíli zmizel úplně. Princezna pocítila takovou bolest, jakoby ztratila toho nejcennějšího rádce, tu největší přítelkyni, jakoby zemřela a svým způsobem ano. Obavy z toho, jestli se s ní ještě někdy shledá ji tížily na srdci. Nenáviděla se za to, že kdy mohla milovat Gabriela, muže, který se proslavil zabíjením draků, muže, který uvrhl všechna ta moudrá stvoření do vyhnanství.

         „Nebude vadit, když ti neřeknu ten bolestný příběh? Nechci do otevřené rány sypat sůl …“ řekne princezna, když si vzpomene na celou minulost se slzami v očích „Jistě, jak si přeješ. Nechtěl jsem, abys …“ „Ne, to je v pořádku, nemohl jsi vědět, že mi to ublíží, ani já sama to nevěděla.“ „Někdy si myslíme, že rány, které nám udělala minulost jsou již zacelené, ale pak zjistíme, že tomu tak není.“ „Máš pravdu Aragorne synu Ilsidurův a Nivoenin.“ „Uvnitř tebe buší srdce draka …“ „Já vím, stejně jako uvnitř tebe. Málo bojovníků by se vrátilo ke svým bojištím …“ „Jsem rytíř a mám svou hrdost, jsem pyšný na to, co jsem a jen zbabělec a muž bez charakteru by se nevrátil chránit zem, která potřebuje pomoc.“ „Jsi opravdový muž, mnozí, které znám by se neodvážili k tomu, co ty považuješ za samozřejmé.“ „Oh jistě, je nás jen pár …“ řekne mladý rytíř se smíchem žertovně, pak ale zvážní a pohlédne mladé princezně zpříma do tváře „Bude z tebe báječná královna, vidím v tvých očích tu touhu pomáhat lidem a chránit je … navíc jsi moudrá a podle toho, co jsem slyšel se i umíš ohánět s mečem jako málokdo …“ „Umět se ohánět s mečem není všechno, zabít umí každý, ale nechat žít je už těžší.“ „Už jen tahle věta z tebe dělá rozenou královnu.“ Řekne Aragorn a usměje se „Nechci být královna, chci pomáhat lidem tak jako ty …“ „Svůj osud nezměníš …“ řekne Aragorn s vážností, Calwen vstane a stoupne si ke stromu, Aragorn ji pomalu následuje „Právě naopak, můžeš být vším čím být chceš … jen musíš dát velkou oběť díky které padne tvá minulost.“ „Co chceš princezno?“ ptá se jí s vášní v očích očekávajíc, co se stane v dalším okamžiku, jakoby doufal, že se stane něco, co změní jeho další život. Calwen stojí opřená o jeden ze stromů a Aragorn má ruce opřené o kmen téhož stromu, aby mu nemohla uniknout ani na okamžíček, jejich tváře jsou tak strašně blízko, napětí stoupá a krev v Calweniných i Aragornových spáncích bubnuje na poplach. Neodpoví mu, jen opatrně přejede prsty levé ruky jeho rty, něžně, mírně, majíce strach znovu se zamilovat „Ptám se znovu princezno, co chceš?“ zopakuje neústupně otázku a hledí do jejích hnědých dračích očí, které sledují ty jeho bez jediného zaváhání, ale to už Aragorn neváhá ani chviličku a chce ji políbit, ale Calwen jej zastaví „To … to nejde, já … nemůžu.“ „Calwen? Aragorne …“ vyruší je hlas královny, okamžitě přestanou a odstoupí od sebe jak nejdále to jde „Ano královno?!“ začne Calwen „Slyšela jsem něco … jakoby sem někdo přijížděl.“ Řekne královna vyděšeně a to opravdu, z lesa se vyřítí na koních král Armor i s armádou „Aragorne!“ vykřikne král nadšeně „Ty žiješ?!“ elf okamžitě seskočí hbitě z koně a bojovníka obejme „Příteli …“ „Ano můj králi, jsem živ, však jen díky této báječné dívce, která zhojila mé rány … není již žádné …“ řekne Aragorn a ukáže na Calwen, která je v rozpacích „Králi …“ řekne dívka a ukloní se, než však stačí cokoliv dále povědět, přiběhne na koni zpocený muž „Králi, králi… žene se sem armáda Elerdat v čele s Drakobijcem …“ „To ne …“ řekne král zděšeně „Orlando, postarej se s Aragorne o ženy a děti, Kir vám pomůže, jedu jim naproti, ať je škoda co nejmenší.“ Vydá rozkaz Armor „Půjdu s vámi králi …“ rozhodne Calwen „To nepřipadá v úvahu, žena na bojišti …“ „Můj pane, ve vší úctě, tohle je boj nás všech a já sem přijela bojovat za svobodný svět …“ „To …“ „Ne králi, vím, že jednoho dne zemřu a pokud budu mít padnout na bojišti, budu na to hrdá … aby zase elfové a lidé žili a umírali po svém boku stejně, jako tomu bylo dříve.“ Řekne a tím jej umlčí.

         Když dorazí k tomu místu, v čele armády Calwen spatří známou tvář i Drakobijce si povšimne mladé křehké dívky, sedící na svém koni po boku krále Armora, armáda chce vyjít vpřed, ale Drakobijce je zastaví mohutným hlasem „Stát! Zůstaňte kde jste, ať nikoho z vás nenapadne vyjít vpřed bez mého rozkazu!“ přikáže jim a sám seskočí z koně, Calwen těžce s obavami vydechne a zahledí se do očí muže, který má moc a v rukou mnoho životů, hledí do očí muže, kterého tak vroucně milovala a miluje stále, ale nesmí připustit, aby láska zaslepila zdravý rozum „Zapomněla jsi na svou přísahu? Tak pojď a bojuj se mnou Calwen de Idalgo z Livendrilu …“ to už její povaha nečeká ani moment, seskočí z koně a jde k němu „Kdo jsi, že se odvažuješ urážet mne?! Jak bych mohla zapomenout na svou přísahu?“ „Kdo jsem? Copak jsi neslyšela? Jsem Drakobijce … ten kdo vyvraždil draky … velím všem Silmarilovým armádám …“ „To nejsi ty! To z tebe mluví jen zášť, hněv a zloba … když už nejsi tím, koho jsem znala, alespoň na chvíli si vzpomeň! Pamatuješ se na Gabriela de Idalgo? Na toho moudrého muže, na elfa, který radil a pomáhal … na toho muže, kterého jsem milovala …“ řekne princezna se slzami v očích a odhodí meč „Nikdo takový tu není princezno …“ řekne těžce „Tomu nevěřím! Nevěřím, že jsi zabil stovky draků jen pro radost … pro potěchu Silmarila …“ Gabriel ji obejde, zvedne ze země meč a podá jí ho „Nepřišel jsem mluvit, ale bojovat Calwen de Idalgo z Livendrilu …“ najednou se zvedne vítr a na planině, která se rozléhá před lesním královstvím se vedle mladé princezny postaví dračice „Ah … Deramen, jak milé setkání …“ řekne s ironií v hlase Gabriel, jeden z jeho vojáků to nevydrží a střelí draka přímo do srdce. To princeznu přimrazí k zemi a neodváží se říci jediné slovo „Kdo to byl?“ vykřikne Gabriel zlostně se slzami v očích „Tak kdo to byl? Ihned sleze a půjde sem, jinak přísahám zabiju všechny …“ z koně sleze jeden z bojovníků, Gabriel jej srazí k zemi a usekne mu hlavu, to už Calwen nevydrží a běží k dračici, která prožívá poslední minuty svého života „Calwen …“ ta si lehne k ráně a pláče „Deramen, vydrž… najdu lék, přísahám …“ „Ne … ne královno … můj čas už je u konce…“ Calwen se s pláčem otočí ke Gabrielovi „Nenávidím tě! Kdybys jen tušil jak moc tě nenávidím! Zmiz, protože přísahám nad tělem mé učitelky, že nedovolím, aby někdo další nevinný padl a pokud to znamená boj s tebou a mou jisto jistou smrt, stane se to, ale teď měj alespoň trochu úcty k umírajícímu drakovi a zmiz mi z očí …“ „Calwen …“ řekne těžce umírající Deramen, Gabriel se na ni naposled podívá a tiše do noci šeptne „Miluji tě Calwen de Idalgo Drago …“ a odjede i se svou armádou, Armor i jeho armáda tiše zírají „Nadešel čas předat ti to, co náleží jen tobě, dívce, která zachránila mne i mého syna …“ „O čem to mluvíš?“ „Od této chvíle jsi ty královnou Dračí říše …“ řekne těžce a na ukazováček levé ruky jí navlékne stříbrný dračí prsten a přívěsek na krku se změní v draka střežícího její kroky „Ať ti tvé srdce pomůže najít svůj nynější domov …“ „Deramen, to nemohu, ty jsi královna …“ „Ne … ty jsi …“ řekne naposled dračí královna, usměje se a zemře „Deramen …! Deramen …!“

         Když Gabriel sedí ve své komnatě, v Silmarilově hradu, kouká se do noci a píše dopis „Drahá královno Calwen de Idalgo Drago! Velmi mne mrzí, co se stalo Deramen, nechtěl jsem zabít či ublížit jí ani tobě, i když vím, že mnoho nocí v tvé říši kvůli mně bylo neklidných a proplakaných. Kdybych ti jen mohl všechno říci, všechno dopodrobna vysvětlit, ale nemohu, zlý osud svázal moje ruce a já mohu říci jen to, že nejsem pánem svého osudu a že život se mnou by sčítal více nebezpečí, než kdyby ses rozhodla odporovat svému otci Altarielovi či Silmarilovi nebo se dokonce vydala na souboj se sedmihlavou saní. Věř, že i mnoho mých nocí bylo neklidných, že i já mám od dnešního dne zpět svoje srdce, tvoje srdce a trpí díky tvé nepřítomnosti. Nemohu být s tebou, avšak ani bez tebe. Nebe má prý všude jinou barvu, ale já myslím, že to není pravda, ať jedu kamkoli, vidím stejné hvězdy, které ač od tebe tisíce ektů vzdálené, jako bych ti byl stále nablízku. Přijmi tak prosím mou soustrast. Doufám, že někde v hlouby svého srdce najdeš sílu, abys mi mohla jen z poloviny odpustit. S úctou Gabriel de Idalgo.“ Jakmile dopíše dopis, pečlivě jej zavře a zavolá sluhu „Hrbáči!“ přiběhne odporný sluha „Tenhle dopis se dostane do rukou královně Calwen de Idalgo Drago. Pokud ne, čeká každého včetně tebe, kdo s tím bude mít co dočinění smrt, jasné?“ „Jisstě pane …“ zaskřehotá sluha a odejde „Ach Calwen, proč nás stihl tak krutý osud? A proč jen tě musím stále milovat?“ šeptá si pod nos a kouká do temné noci v Silmarilově říši.

         Když Calwen stojí u hrobu Deramen, který jí připravili v lese, v zástupu kolem něj je celá Armorova říše, Calwen vezme svůj mač a usekne své dlouhé vlasy, tak, aby je měla na krátko, všechny to lehce zděsí, své vlasy pak vezme a položí na její hrob, ze země vyletí duch a protože je hrob hned vedle obrovské jeskyně Isengrad, duch draka si ni ulehne a zkamení na ní.

         Dalšího večera sedí Calwen u ohně a kouká se do něj se slzami v očích, přijde k ní Aragorn „Je mi to moc líto …“ „Byla to moje chyba, to já ji měla chránit …“ „Ve vší úctě Calwen, z toho co jsem slyšel vím, že jsi nemohla nic dělat …“ „Snad máš pravdu, ale i tak mám obavy, že nenajdu svou zemi a ona tak zůstane bez vládce …“ „Slibuji, že já, mí přátelé i Armorova armáda ti pomůžeme najít cestu …“ „Přísahám při všem, co je mi svaté, že Silmaril zaplatí za všechno … za všechny … nejen za Armorovy lidi, ale i za Deramen a Gabriela de Idalgo …“ „Gabriel de Idalgo? O nikom takovém jsem neslyšel.“  „Ale ano, jen nevíš, že je to on …“ „Tak mi to prozraď …“ „Milí příteli, velmi ráda bych, avšak rána je příliš čerstvá a kdybych ti to pověděla, jen bych do ní sypala sůl …“ „Jistě královno, chápu, až budeš chtít, sama mi to povíš …“ „Zítra při rozbřesku se vydáme do Livendrilu, nabereme posily a zásoby na cestu do Dračí říše.“ „Dobrá.“ přistoupí k nim starý čaroděj „Smí si stařec přisednout?“ zeptá se jich s úsměvem a posadí se k nim „Každý je starý natolik, nakolik se cítí …“ řekne Calwen „Moudrá královna, Deramen de Drago nemohla vybrat lepší nástupkyni …“ „Mohla žít, nebýt mé hlouposti …“ „Hlouposti? Má drahá, hloupost by byla, litovat jejího rozhodnutí … Deramen byla moudrá a nepřipustila by, aby byla její říše svěřena do nesprávných rukou …“ „Asi máte pravdu Kire …“ „Povím ti jeden příběh … Kdysi dávno … když byla celá zem ještě mladá a tvorové na ní se radovaly bezstarostnému životu, vědma Siris de Ors řekla královně Deramen de Drago, že její nástupkyní bude dívka, která zachrání ji i jejího syna. Bude moudrá a zastaví souboje mezi zeměmi a Silmarilem. Jen jedinou slabost bude mít tato žena … bude zamilovaná do velmi … velmi nebezpečného muže, do muže, jež má ve svých rukou spousty životů a za sebou příliš mnoho mrtvých … ať už draků, lidí … elfů …“ „A co říká legenda o lásce? O něm? Asi nic, takové důležité informace legendy neříkají.“ „Protože jsou příliš cenné, než aby je znali ostatní lidé, na ty důležité věci musíš přijít sama …“ k ohni přijde nějaký trpaslík „Je tu někde Calwen de Idalgo Drago?“ zeptá se chraplavým hláskem „Kdo ji hledá?“ zeptá se Aragorn „Goblík de Alert …“ „A co tě ke mně přivádí?“ zeptá se nyní Calwen klidným hlasem „Nesu dopis, důležitý dopis … pokud ho nepředám, přijdu o život …“ řekne trpaslík, dojde houpavým krokem ke královně a dá jí jej do rukou „Je pravda, co se povídá?“ zeptá se jí a hledí jí do očí „Co se povídá?“ zeptá se jej královna ještě než si povšimne obálky a písma „Že jsi spasitelka …“ „Nejsem spasitelka … jsem jen bojovnice, královna a žena … Nemohu říci, zda opravdu jsem spasitelkou … až přijde čas, dozvím se to já i zbytek země, ale zatím nemohu nic potvrdit.“ „Je to ona…“ řekne trpaslík nadšeně, to už se královna koukne na dopis, je na něm napsáno krásným písmem ,Calwen de Idalgo Drago‘. Okamžitě je jí jasné od koho dopis je a tak jej rychle otevře a hltá každý řádek, když jej dočte, přitiskne jej k srdci, trpaslík se chystá odejít „Počkej … pošlu po tobě odpověď na ten dopis, můžeš tu přespat, ale pokud ten dopis ty osobně nepředáš, stihne tě stejný trest, jako kdybys mi tento dopis nedoručil …“ „J… jistě královno …“ řekne vyděšeně trpaslík a ukloní se. Královna ihned vezme ze svého batohu, který je na povozu, který vezl její kůň a Aragornův kůň potřebné věci k napsání dopisu „Milý Gabrieli de Idalgo! Ani jsem se neodvažovala doufat, že máš ještě kouska srdce v těle, no uznávám, mýlila jsem se … máš pravdu, mnoho nocí je dodnes rušených myšlenkou na tebe a přísahám, kdybych mohla, ihned bych tě objala tak jako dříve. Nu … žel víme oba dobře, že tohle se nesmí stát, že čas se nevrátí a že my dva snad ani nebudeme moci být spolu tak, jak jsme si prvně slibovali a plánovali. Ať už uděláš se mnou cokoliv, ať už mi jakkoliv ublížíš, navždy k tobě budu cítit něco, za co se smím jen nenávidět. Jsem si jista, že máš závažný důvod obracet se proti mně a vím, že své srdce jsi nikdy neztratil, protože jej mám já, stejně jako ty máš mé srdce, já mám to tvé a věř mi, je v něm spousta lásky a dobroty, jen musíš umět hledat milý Gabrieli, to je celé kouzlo. Jak ráda bych teď slyšela znovu tvůj hlas, ve chvíli, kdy jej potřebuji nejvíce, asi jsi teď překvapený, že Calwen de Idalgo Drago je beze sil, ale je to tak, i když oba dobře víme, že nikdy nebudu mít tak málo sil, abych přestala bojovat se Silmarilem. Tvůj dopis mi poskytl velkou útěchu a tvá slova mi zase zažehla plamínek naděje na lepší svět a odpustit? Jak jen sis mohl myslet, že jsem ti za celou tu dobu neodpustila? Odpustila milý Gabrieli, snad stokrát a i tisíckrát jsem ti uprostřed noci odpustila v slzách i bez nich … a tak není důvod, proč by ses tohoto měl obávat, je spousta jiných věcí, které zaslouží tvé obavy, ale já ti tvou volbu nevyčítám, jsi moudrý natolik, že půjdeš tou nejlepší cestou pro nás oba. S nadějí Calwen de Idalgo Drago.“

 

III. Cesta do ráje je osázená kameny

        

         Když dorazí Calwen s Aragornem, Kirem a Orlandem, na zámku je ze její rodiny již pouze její otec, matka, Feon, Alcalotar a Estel. Calweninu tvář zahaluje smutek, když vejde do velké jídelny, kde její rodina obědvá, všichni jsou z jejího návratu nadšení „Sestřičko!“ vykřikne Estel, odběhne od stolu a pevně ji obejme „Jak moc jsem ráda, že jsi tu … ale co … kde máš vlasy?“ neodpoví, jen se jí v očích zračí slzy „Říkal jsem, že tě ve válce čeká jen bolest … do konce války již zůstaneš tady.“ Řekne její otec se známým výrazem ve tváři, kterým jí říká, že měl pravdu „Nemohu …“ „Cože?“ zeptá se otec nepříčetně „Nezůstanu tady otče … musím jet do Dračího království… Deramen de Drago je mrtvá a svou říši předala mně …“ řekne Calwen s pohledem k zemi a bolestí u srdce „To není možné … ty … Calwen, je to nebezpečné, ani nevíš kde ta říše je …“ „Najdu ji … a pak povstane rudá armáda, která zabije všechny Silmarilovi pomocníky …“ „Včetně Gabriela?“ zeptá se jí otec se vší krutostí „Jsi dost silná na to, abys jej dokázala zbít?“ „Pokud to bude třeba, pak budu silná …“ „Nevěřím, že mu dokážeš ublížit … Gabriel … vždyť ho miluješ sestřičko …“ naléhá Estel „Je to Drakobijce Estel … to on je velitelem Silmarilových vojsk …“ to všechny umlčí, jen Altariel znal pravdu „To není možné, Gabriel de Idalgo by …“ spustí Eruanna „Ale ano, bohužel je to pravda …“ „Dceruško … to je …“ „Potřebuji jen Bílou armádu u Gendelu, kdyby se Silmaril rozhodl znovu zaútočit a zásoby na cestu do Dračí říše …“ „Pojedu s tebou …“ rozhodne Estel „Ne sestřičko, nechci abys …“ „I my pojedeme.“ Řeknou jednohlasně Feon a Alcalotar „Ne! Potřebujeme, aby někdo střežil Livendril … když se o něm dozví Silmaril, mohl by sem poslat vojska …“ „Dobrá, ale nemůžeš jet sama …“ „Pojede se mnou Kir, Orlando a Aragorn …“ „A Estel …“ doplní její sestra ještě rozhodněji „Estel, už jsem řekla …“ „A já taky! Jsi má sestra a já budu bojovat po tvém boku, ať už se ti to líbí nebo ne!“ „Dobrá tedy … Feon a Alcalotar společně s Eruannou zůstanou tady a budou střežit Livendril, část Bílé armády se mnou pojede do Gendelu ohlídat krále Armora a pomoci mu dobýt jeho království, ty pojedeš společně s Kirem, Orlandem, Aragornem a Estel do Dračí říše, kde získáš posily a díky těm zničíme Silmarilovy spojence i armádu …“ řekne Calweninu otec „Tak jest …“ „Musíte si pospíšit, můžeme čekat u Gendelu nejdéle měsíc, se Silmarilovou armádou to vydržíme uhájit nanejvýš ten měsíc … takže do té doby se tam musíš objevit s Rudou armádou … jinak válku prohrajeme …“ „Správně …“ potvrdí Calwen „Co dát vědět Sailonovi, Altanisovi, Eruwen, Turiel a Aranel, mohli by vyslat posly, aby upozornili na válku čaroděje, lidi, hraničáře, trpaslíky, enty, ostatní elfy, kentaury a amazonky, jistě by nám pomohli v boji proti Silmarilovi, tak bychom získali přesilu …“ navrhne Estel „Dobrý nápad, ještě dnes večer vyšlu posly …“ řekne Altariel.

        

IV. Noční návštěva

 

Večer leží Calwen e své posteli, ale nemůže usnout, najednou se někdo skočí do její ložnice oknem, Calwen pohotově vytáhne meč a muži, který si sedne na její postel ke krku přitiskne meč „Kdo jsi?!“ zeptá se Calwen nevraživě, muž ji políbí a tu je jí zcela jasné, kdo se to vkradl do její ložnice „Gabrieli?“ šeptne tiše do tmou přikrytého pokoje s pláčem „Ano, jsem to já. Musel jsem tě znovu vidět Indil …“ to Calwen odloží meč a pevně jej obejme, Gabriel má oči plné slz „Ani nevíš kolikrát jsem o tomhle setkání snila …“ „Jistě ne vícekrát, než já …“ „Dostal jsi můj dopis?“ „Jistě, četl jsem jej tolikrát, že si pamatuji slovo od slova lásko …“ „Gabrieli … proč mě takhle trápíš?“ „Protože … nemohu ti říct pravý důvod Calwen … nemohu, věř mi prosím, kdybych mohl říci celou pravdu, neváhám ani okamžik a řeknu ji, ale zatím je to příliš nebezpečné.“ „Snažím se přestat, nechci už … nechci už milovat zlého muže, ale nemůžu … nejde to … ani na chviličku tě nemůžu nenávidět …“ „Vím jaké to je, také se snažím nenávidět tě, moci tě zabít, ale nemohu, srdce je příliš silné …“ „Gabrieli …“ zašeptá s pláčem a políbí jej, potom na chvíli přestane a hladí jeho tvář, jakoby chtěla znovu poznat každičkou část jeho tváře „Jak dlouho se smíš zdržet?“ „Jen do svítání, ještě krátce před ním musím zmizet, aby mě snad někdo nepoznal … v ohrožení by byly životy nás obou …“ řekne sklesle „Chtěl bych … chci tě uložit a strávit alespoň jednu krátkou noc po tvém boku lásko …“ to ho Calwen políbí na znamení, že tohle je i její přání, lehnou si oba pod deku a on ji drží pevně v náruči, kouká se jí do očí a cítí její neklidný dech na své hrudi „Řekni, že to není jenom sen …“ „Není to jenom sen …“ zopakuje jí tiše „Kéž bys jenom nemusel se svítáním zmizet …“ „Ale musím …“ řekne zklamaně Gabriel a Calwen otevře oči „Proč? Silmaril tě nebude hledat … a já můžu říct, že mi není dobře a že vyrazíme až pozítří … prosím zůstaň, zůstaň a drž mě celou tu dobu ve svém náručí …“ „Ani nevíš jak rád bych tohle udělal, ale nemůžu, kdyby mě tu někdo spatřil, mohlo by tě to stát život …“ „Ale …“ snaží se zaprotestovat „Žádné ale, teď jsem tu miláčku, to ti musí stačit …“ „Tobě to stačí?“ zeptá se jej s naléhavostí v hlase, ptajíce se tím zároveň, jestli ji stále miluje nebo jestli to bere jako pouhou hru „To víš že ne miláčku … jen nechci ohrozit tvůj život … Lásko moje, jak jen si můžeš myslet, že by mi tahle jediná noc, těchhle pár hodin mohlo stačit … Nejraději bych se od tebe ani nehnul, jen tě držel pevně v náručí a líbal tvoje něžné rty … ale osud tomu nechce dovolit …“ „A i přes ty všechny nástrahy jsme teď spolu … minulost není podstatná, ani budoucnost, nejdůležitější je, že jsme teď spolu … tady …“ „Calwen já …“ „Pšt …“ řekla tiše a dala mu prst na rty „Neříkej ani slovo, nechci znát ten důvod, proč sloužíš Silmarilovi de Ors … nenič tu nádhernou noc slovy o něm …“ „Calwen de Idalgo Drago, miluji tě celým svým srdcem a nikdy nepřestanu i kdyby mne mučili, i kdyby mi hrozili smrtí, nikdy bych nepřestal milovat … ani smrt nic nezmění.“ „A já bych o tvé lásce nikdy nemohla pochybovat …“ „Řekni mi, miluješ mne ještě vůbec?“ „Nikdy jsem nezapochybovala o své lásce k tobě …“ řekne tiše a on ji políbí, potom si z krku sundá řetízek s rudým kamenem a dá ho Calwen, omotá jí jej kolem levého zápěstí „Nos jej, kdykoliv si na mě vzpomeneš, budu ti na blízku … ten kámen je jako moje srdce, kdykoliv budeš potřebovat, zahřeje tě …“ řekne a usměje se na ni „Raději než kámen bych měla pevně k sobě připoutaného tebe…“ „A já tebe.“

Ráno když Calwen otevře oči, on už tam není, koukne se na kámen, který zazáří rudou barvou, pevně jej přitiskne k srdci „Vždycky tě budu milovat …“ jde k snídani, v jídelně už u stolu sedí všichni mimo Kira „Dobré jitro …“ řekne princezna s úsměvem „Madam, včera v noci se tu prý potuloval Gabriel de Idalgo …“ to Calwen vyděsí „To je nesmysl …“ „Ráno z našeho hradu odjížděl muž v kápi …“ „Aini přestaň tárat hlouposti! Gabriel není hloupý, aby se tu zdržel přes noc … a v našem hradě už vůbec ne …“ do jídelny vejde posel „Hledám Calwen de Idalgo Drago …“ řekne a poklekne si „To jsem já, co mi neseš?“ „Tento dopis …“ „Od koho je?“ ptá se otec „Nevím …“ řekne Calwen nepravdivě, protože je si jistá, že dopis je od Gabriela „Lásko, ani nevíš s jakou bolestí v srdci jsem tě dnes ráno opouštěl, s jakými muky jsem musel odjet. Vědomí, že tě možná vidím naposled mi rvalo síly z rukou, ale jsem silný, stejně jako jsi silná ty, přestože jsme nikdy nebyli oddání, cítím, že jsi moje žena, jen moje, stejně jako já jsem tvůj muž, jenom tvůj, vše co jsme si řekli včerejší noci to pouze potvrzuje. Ať se hneš kamkoliv, budu ti nablízku a budu tě chránit, v pravý čas vyzradím tajemství, které mne od tebe odvleklo tak daleko, do té doby mi nezbývá než doufat a věřit, že mi odpustíš, jak krutě s tebou zacházím. Na tvých cestách domů tě budu následovat a opatrovat tě. S láskou a nadějí Gabriel de Idalgo …“ Calwen jej dočte jedním dechem se slzami v očích „Tak od koho je?“ „Kdy odjel ten muž v kápi?“ „Když o tom mluvíte madam, právě před chvílí, jeli za ním tři jezdci v hnědých kápích … a měly meče …“ „A to mi říkáš až teď?“ zeptá se Calwen vyděšeně „Co chcete dělat?“ Calwen vezme meč a běží vez z paláce, naskočí na prvního koně u hradu a běží za těmi čtyřmi, když dorazí hluboko do lesa, když tam dorazí, živý je jen jeden bojovník, stojí u těla s černou kápí, Calwen je jasné, že mrtvé tělo s černou kápí je Gabrielovo, je úplně rozsápané, to Calwen vžene slzy do očí a s hněvem ubodá toho bojovníka, potom klekne k bezvládnému tělu a po celém Livendrilu se rozlehne bolestný křik „Néé …“ zakřičí a všichni lidé z celého širokého okolí zastaví svou práci „Gabrieli … lásko … nesmíš mě opouštět … slyšíš, ještě nepřišel tvůj čas …“ když se smíří s tím, že je mrtvý, s hněvem vstane, usekne bojovníkovi hlavu a nasedne na koně, jede do města, před hrad, kde je spousta různých národností od doby, co se o Livendrilu přestalo mlčet, se slzami v očích Calwen seskočí z koně, všichni lidé jen vyděšeně stojí a sledují ji. Mladá královna vyzvedne hlavu vraha muže, kterého milovala „Začala válka … Silmaril vyhrál bitvu, ale válku … válku vyhrajeme my! Toto je hlava jednoho z nepřátel! Nedovolím, aby kdokoliv zabíjel lid, můj lid … náš lid! A vy všichni nepřátelé, kteří se potulujete po ulicích našeho města vyřiďte svému vládci, že jeho vláda nepotrvá dlouho … že budu bojovat za svobodu a že se mu pomstím za to, kolik životů zničil!“ křičí se slzami v očích.

Gabriel stojí v pozadí s Kirem „Je to moudrá žena Kire … a já ji miluju.“ „Je lepší pro vás oba, když bude žít v domnění, že jsi mrtvý … pomocí kouzla budeš mít zjizvenou tvář a sípavý hlas … ani sám Silmaril by tě nepoznal. Jeď do lesa, na cestě tě potkáme, budeš předstírat, že jsi v nesnázích … my tě vezmeme s sebou, tak budeš moci být Calwen nablízku a chránit ji.“ „Jsem ti velmi zavázán Kire …“ „Můj milý příteli, nejsi mi nic dlužen, vím zcela jistě, že to co děláš je správné, jinak bych ti nepomohl …“ „To já vím …“

Když se chystají na cestu, Calwenin otec se jí zeptá „Proč má drahá dcero tvou tvář halí smutek? Proč tvé tělo je zahaleno v černý šat? Vždyť přeci muž, co dnes ráno zemřel byl …“ „Dost! Nedovolím, aby někdo urážel muže, kterého stále miluji …“ „Byl to vrah dítě! Zabil mnoho nevinných … až příliš mnoho krve spočinulo již dříve na jeho rukou …“ „Ne! Ať už se dříve stalo cokoliv otče, vždy mě vroucně miloval a neublížil by mi! Kdyby chtěl, už mnohokrát mne mohl zabít a přec to neudělal, takže prosím, už nemluv o něm jako o zločinci, vždyť každý z nás se ze dne na den může psancem stát. Ač jindy moudří, hodní a bez krveprolití jsme, druhý den musíme stát tváří v tvář boji a prolévat krev svých nepřátel, soupeřit a bojovat s nimi, zabíjet a ukazovat jen kamennou tvář světu …“ „Co byl tvého? Jen nepřítel a muž, který zlomil tvé srdce.“ Řekne její otec hrdě, ale to se k němu Calwen otočí a s ještě větší hrdostí mu vrátí odpověď „Přestože jsme já a Gabriel nebyli oddání, cítím, že hluboko v mém srdci je mým manželem a já jeho ženou, tak to zůstane navždy.“ „Prosím, dovol ať jedu s tebou, jak jsme se prvně dohodli…“ žadoní Estel „Ne, nedovolím, aby další nevinný člověk, zemřel za mou hloupost …“     

 

V. Pocestný

 

         Cestou z království uvidí u cesty muže v otrhané šedé kápi, má něco s nohou, Calwen beze slov seskočí z koně a jde k němu „Calwen … nesmíme ztrácet čas …“ namítá Orlando „Jste v pořádku?“ zeptá se jej „Jistě, jeďte madam, jistě spěcháte …“ „Ne … pomohu vám … co se vám stalo s nohou?“ zeptá se a odkryje z ní kápi, je posekaná od nože, Kir se na ně hledí s úsměvem, protože je rád, že Calwen neztratila úplnou důvěru v život „Je to jen škrábnutí …“ Calwen vytáhne z kapsy svých šatů list růže a obvaz, list mu přiloží na ránu a ováže obvazem „Má paní, jak jen se vám odvděčím?“ „Nijak … nemusíte mi být vděčný, ve vašich očích vidím, že byste pro mne udělal zcela jistě to samé …“ „Dovolte mi to tedy?“ „Co prosím?“ „Calwen, už musíme vážně jet …“ popohání ji i Kir „Dovolte mi jet s vámi královno a já přísahám, že vás budu chránit …“ „Ráda bych, ale nechci ohrozit …“ řekne a chce jít, ale Gabriel ji chytí za ruku „Pokud se nedostanete do Dračí říše, všechny životy této země vyhasnou … a já vám mohu pomoci najít cestu.“ Calwen se na něj koukne se zájmem „Vy znáte cestu do Dračí říše?“ „Ano, znám ji … a vím moc dobře, že vy ne … a že za měsíc neprohlédnete všechny cesty země, abyste našla tu správnou …“ „Neviděli jsme se už někde?“ Gabriel sklopí zrak „Ne … jistě … jistě ne …“ „Pojedeme tedy, abychom neztráceli čas …“

         Pocestný cestou začne mluvit, aby prolomil hrobové ticho „Proč jste tak smutná má paní, nejvyšší vám jistě nepřidělil tak krásnou tvářičku, aby byla zamračená … a s bolestným výrazem v očích …“ „Dnes ráno zemřel muž, kterého miluji …“ „Milujete?“ zeptá se Gabriel s lehkým úsměvem „Jak jej můžete stále milovat, když je mrtev …“ „Duše toho, koho milujeme je stále s námi … a navíc, přestože je mrtev, je mi neustále nablízku … dal mi něco, co nesundal od svého narození … a řekl, že kdykoliv mi bude úzko, když jej budu potřebovat blízko sebe, stačí jen tu věc pevně uchopit a myslet na něj a on vždy bude se mnou …“ „Mluvíte o něm, jako by byl světec …“ „To opravdu nebyl … Gabriel de Idalgo nebyl světec …“ „Ten Gabriel? Má paní, pokud vím, byl to sprostý vrah a ničitel draků …“ „Dost pane! Nepřeji si, abyste takhle mluvil o mém manželovi …“ „Vašem manželovi? Pokud vím, nebyli jste oddáni …“ „Co na papíře nebo hloupém obřadu záleží, když se dva lidé milují? Gabriel možná nebyl svatý, ale nebyl to ani vrah a já to celému světu dokážu …“ „Opravdu? A jak?“ „Zjistím proč pracoval pro Silmarila …“ „Nenapadlo vás, že jej to prostě jen bavilo? Že jej bavilo ničit a zabíjet …“ „Asi jsem se ve vás prvně zmýlila pane, zdálo se mi, že vaše oči jsou klidné a milující, ale jak vidím, mají v sobě více zášti než oči Gabriela de Idalgo …“ řekne a popojede mezi Aragorna a Orlanda. Kir jede vedla Gabriela a mluví s ním „Chlapče, pokud budeš pokračovat takhle, nevydržíš s Calwen ani do dalšího rána, natož do Dračí říše …“ „Jen klid Kire, dozvěděl jsem se zatím vše, co jsem potřeboval …“ řekne a zasměje se „Co jsi chtěl vědět?“ „Jestli je láska ženy opravdová …“ „A teď už to víš?“ zeptá se jej Kir s úsměvem „Vím a přísahám při tom co je mi nejsvětější, že ji budu chránit, do mého posledního okamžiku …“ řekne s úsměvem, před nimi spatří za stromem hnědého jezdce „Indil!!“ vykřikne vyděšeně a rozjede se tryskem kupředu, vytáhne zpod kápi meč a usekne útočníkovi, který se právě chystal zaútočit, hlavu. Všichni jsou dost v šoku „O … omlouvám se … chtěl… chtěl jsem zvolat královno, nějak jsem …“ všichni zastaví své koně, Calwen se mu zahledí do očí a on je sklopí „Ne … neomlouvej se … zachránil jsi mne … a já … děkuji vám …“ „Jsem váš služebník královno …“ řekne zcela vážně a ukloní se „Kdo jsi?“ zeptá se jej Calwen zcela vážně „Co prosím?“ „To jak jsi mne oslovil …“ „Já … vždy jsem … učil jsem se starou elfštinu a … občas mluvím elfí řečí místo … místo té naší … omlouvám se, zda jsem vás tím …“ „Ne … ne … takhle …“ nedopoví princezna

         „Indil …“ řekl Gabriel a políbil ji, koupali se oba ve vodopádu, byli přímo pod ním oba pod ním plavali nazí „Proč mi tak říkáš?“ ptala se jej s úsměvem „Protože jsi čistá jako květ lilie … jsi moje Indil … jenom moje…“ „A ty jsi jen můj bojovník.“ „Opravdu?“ ptal se jí a opřel svoje čelo o to její „Vezmeš si mě Calwen de Idalgo?“ zeptal se jí doufajíc, že mu odpoví ano „Jak jinak bych ti mohla odpovědět Gabrieli? Proč se ptáš lásko má, když už předem odpověď mou znáš?“

         „Calwen, jsi v pořádku?“ ptá se Aragorn „A … ano, jen … jen se mi zatočila hlava …“ „Za chvíli bude tma, ještě popojedeme a uděláme si tábořiště.“ „A … ano …“ řekne zmateně „Děkuji pane, zachránil jste můj život …“ „To …“ „Nastavil jste svůj život, abyste zachránil ten můj … proč?“ ,To protože tě miluji lásko má …‘ má sto chutí říct, ví však zcela jistě, že odpověď musí znít zcela jinak „Má paní, zapřísáhl jsem se, že vás budu chránit … pak tak učiním …“ „Jak se vám jen odvděčím? Vedete nás do Dračí říše a …“ „NE!“ křikl na ni „Nechci žádný vděk má paní, žádejte cokoliv, říkejte a dělejte co se vám zlíbí, jen ke mně neciťte lítost nebo vděk…“ řekne jí zcela jasně „Pojedeme, už se bude stmívat …“ řekne a jede vpřed.

         Když všichni dojí ulovenou večeři, jdou spát, jen Calwen odejde, jde si sednout k nedalekému místu, kde je studánka, sedí na zemi a poslouchá šepot lesa „Zlobím se na tebe Gabrieli, víš to?“ mluví sama se sebou „Nechal jsi mne samotnou s mou bolestí … přestože jsi mne vždy tak miloval …“ „Smím?“ zeptá se Gabriel a přisedne si k dívce „Jistě … asi vám připadám bláznivá … povídat si sama se sebou …“ „Ne … nikdy bych se neodvážil o vás tohle říci?“ „Protože jsem královna? Nebo že jsem žena …“ „Protože jste velice moudrá žena …“ Kir je sleduje s úsměvem z povzdálí „Proč nespíte pane?“ „Protože vás nenechám samotnou …“ usměje se na něj „Mluvíte jako Gabriel, každé jeho slovo pro mne bylo vždy útěchou, jakoby mělo hojivý účinek pouhé jeho vyslovení …“ řekne s úsměvem „Jen mi prozraďte jedno …“ „A to?“ „Proč bych k vám měla cítit lítost?“ Gabriel sundá kapuci z kápě, jeho tvář je zjizvená od ohně, jen jeho oči jsou tím kouzlem zcela netknuté „Zdám se vám odporný, že?“ „Proč byste měl?“ „Mám jizvy po celé tváři …“ „Tvář není důležitá, důležitá je duše můj milý. Kdybych vás soudila podle tváře, nebyla bych o moc lepší než Silmaril … a navíc, máte upřímné oči, které nedovedou lhát …“ „A přece neříkají pravdu.“ „Vážně? A jaká je tady pravda?“ zeptá se jej s naléhavostí, on se jí podívá do očí a se vší vážností řekne „Krutá … bolestivá … a neuvěřitelně nelítostná …“ „Pak mi řekněte pane … řekněte mi jednu pravdu … kdo jste?“ zeptá se jej a to na chvíli vyděsí jej i Kira „Nemám jméno …“ „Opravdu? Mohu ti jej tedy dát?“ „Opravdu byste chtěla?“ „Jistě …“ „Nejsem si takové pocty hoden …“ „Každý si zaslouží jméno …“ „I já?“ „Jistě … a mám jej už i vymyšlené …“ „Opravdu?“ „Calmindon …“ „Maják?“ „Jistě … když jsem s tebou, vím, že mé cesty budou vždy bezpečné … že tu budeš vždycky, abys mi ukázal tu správnou cestu …“ „To je milé …“ „Líbí?“ „Jistě … jsem tím poctěn …“ „Omlouvám se, pokud jsem ve věcech ohledně Gabriela poněkud kousavá, ale já jej miluju, stále a nikdy nepřestanu …“ „Opravdu?“ „Ano, ani svou rodinu nebo lid bych nemohla milovat tak moc, jako jej …“ „Chybí vám?“ Calwen z oka zteče obrovská slza „Moc … a strašně se na něj zlobím, že mě nechal samotnou …“ ,to nemusíš lásko, jen neplač, víš, že mi to drásá srdce‘ „Jistě vás chrání i teď …“ „Calmi, můj život není jednoduchý, není a nebude … Ale přísahám, že jeho smrt pomstím.“ Řekne se záští „Neměla bys dávat přednost zášti …“ „O čem mluvíš, vždyť …“ „Ztratil jsem ženu, kterou jsem miloval …“ „Jak?“ „Řekněme, že jistým způsobem jsem v jejích očích zemřel …“ řekne s bolestí v srdci a jeho oči dostanou nádech slz „To mě moc mrzí, nechtěla jsem …“ „To nic, nemohla jste to tušit královno …“ „Přestaň s tou královnou … jmenuju se Calwen …“ „Ale vy jste …“ „Žena, vždycky budu … obyčejná žena …“ Gabriel se usměje „Ne … ty vždycky budeš jedině žena neobyčejná … jedinečná … Calwen de Idalgo Drago …“ „Děkuji … ale tvé lichotky si nezasloužím … nejsem světice …“ „Pomohla jsi mnoha lidem, když ses rozhodla vyzradit pravdu o Livendrilu …“ „Nemohu se koukat jak nevinní umírají a vinní si třísní ruce jejich krví.“ „Proč jsi tady? Proč se mnou? Proč v téhle zemi?“ zeptá se jí a zahledí se přímo do očí „Pravda je, že jsem sobecká a … příšerná … Chci dokázat všem, že za něco stojím …“ „Ale to stojíš … jsi odvážná a …“ „Ne … nejsem … bojím se … moc se bojím, že zemře mnoho dalších lidí, které miluji … že Silmaril zotročí celou zem …“ „Už teď jsi hrdinka … postavila ses Gabrielu de Idalgo, strašnému Drakobijci tváří v tvář …“ „Máš pravdu, Gabriel vždycky představoval můj největší strach, moje největší obavy …“ „Jak to myslíš?“ „Byl můj osud … něco, ne … někdo, kdo mě vždycky … vždycky ochránil, ale nebál se mě i zkritizovat, uhodit při boji … to jsem na něm milovala, nebral mě jako princeznu, ale jako bojovnici …“ „To bral … a ty ses vždycky rozčilovala …“ neuvědomí si a podřekne se s úsměvem „Jak tohle víš?“ „Ehm no … předpokládal jsem to …“ „Kolem tebe se mi zdá všechno tak tajemné … ale přitom, jako bych tě znala už dávno … tvoje oči … tvoje oči mi to říkají …“ to Gabriela trochu rozhodí a dá si na hlavu zpět kapuci „Co se děje? Řekla jsem něco … něco špatného?“ „Ne … jen, jsem dost ospalý Calwen.“ Řekne a vstane „To … dobrá, jdi spát já neusnu …“ „To v žádném případě, ty si teď půjdeš lehnou a … hlídat budu já …“ „Ne, říkal jsi, že …“ „Teď je to fuk!“ „Ale Calmi …“ „Už jsem řekl, teď půjdeš k ohništi, rozesteleš si tam a usneš, jasné?“ řekne neústupně „Dobrá …“ ustoupí tedy Calwen. Když ulehne a spí, Gabriel se na ni kouká s ještě větší láskou než jakou cítil včerejší noc. Dnes v noci je si jistý vším, je si jistý tou úžasnou ženou, která leží u ohniště a spí, je si jistý její láskou a i kdyby teď zemře, zemřel právě teď, v tento okamžik, byl by si jist, že jeho život nebyl až tak promarněný. Vždyť pouhá minuta s vědomím, že jejich láska je opravdová a ani smrt nezměnila její city je tím nejcennějším, co po tak dlouhé době zase má, cennější než moc nad všemi armádami světa, cennější než všichni mrtví draci, cennější než všechny drahokamy a poklady. Kdo by řekl, že i po tolika letech tahle dívka nepřestane milovat muže, který jí ublížil, že i po jeho „smrti“ bude cítit tu samou vášeň a ten stejný oheň lásky jako při jejich prvním setkání. A on? Když je s ní, všechno je tak vzácné, tak jednoduché a odvážil by se odpřísáhnout, že včerejší noc, kterou strávil hleděním na to jak spí pro něj znamenala víc než cokoliv, už jen pouhá vzpomínka na ten nedávný čas jej drží nad vodou a i kdyby jej mučili, snažili se, aby ji nemiloval, nepovedlo by se jim to, protože dnes si dokázal, že jejich láska je silnější než smrt.

        

VI. Pravda v srdci

 

O dva týdny později, když ještě všichni spí (i Gabriel před okamžikem usnul) se Calwen vydá ulovit snídani, chytí nějakého králíka a uvaří jej na kotlíku nad ohništěm, příjemná vůně probudí i ostatní „Calwen?“ začne Aragorn „Dobré jitro ospalci … zatím co jste spali jsem připravila snídani. Měli bychom se pořádně najíst a rychle vyrazit, před námi je dlouhá cesta…“ řekne a ochutná ze lžíce jak jídlo chutná „Dobrá, naberte si, dokud je jídlo teplé …“ Gabriel se na ni usměje „Neměla sis dělat starosti nebo přivstávat.“ „To nic …“ řekne a usměje se, když všichni jedí, Gabriel se trochu ostýchá, protože ví jak kouzelné její jídlo bývá „Nechutná ti?“ zeptá se jej s obavami „Ne … já jen … jsem ještě rozespalý, usnul jsem před chvílí …“ „Dnešní noc zůstanu vzhůru já …“ „Ale to není nutné, budu já nebo Orlando …“ „Ne, v pořádku … dnes večer pokud si pospíšíme, dorazíme k ,Tjara bej‘ … to je jeskyně ve vodopádu, je to bezpečné místo na přenocování, vyprávěl mi o něm Gabriel …“ „Jistě, ale nejdřív musíme najít v lesích indicii …“ „Indicii?“ zeptá se Lucy Gabriela „Jistě, indicii, která nám poví, kudy dál …“ řekne a ochutná jídlo, přímo se rozplývá na jazyku, lahodné a syté. Gabriel zavře oči a tím soustem, jakoby ochutil starou vzpomínku.

         Calwen stála u plotny v jejich království, kolem pasu zástěru „Elfská princezna za plotnou, to se často nevidí …“ řekl a zasmál se „Pojď to ochutnat a neřečni …“ Gabriel ochutnal ze lžíce „Mmm … výborné … lásko moje, je to nejlepší jídlo, které jsem kdy okusil …“ „Přestaň si ze mě dělat legraci …“ „Nedělám si ji … mluvím vážně …“ řekl a políbil ji, vzal pevně do náruče a líbal „Jsi ta nejbáječnější žena pod sluncem … miluju tě lásko má…“

         „Calmi …? Calmi …?“ vyruší jej Calwen ze vzpomínání „Jsi v pořádku? Vypadal jsi …“ „Unešený …“ řekne Orlando a zasměje se „Oh no … to tím jídlem, je výborné …“ „Nechtěla jsem ti jím připomenout tvou ženu, jestli jsem nějak …“ snaží se to Calwen zažehnat „Ne … ne … to … to je v pořádku, nedělej si starosti …V tom to není, jen … to jídlo je tak báječné, že člověk … člověk hned dostane … teda, že … že …“ „Nestačilo by říct, že to jídlo je výborný?“ ukončí jejich zmatení Orlando „Jo, asi jsem hledal jen ta správná slova …“ řekne Gabriel zmateně „No … jistě, ale kdyby vám to … nechutnalo, stačí říct a já udělám …“ „Ne děvče, myslím, že nic lepšího už by uvařit ani nešlo …“ „Opravdu?“ „Jistě … je to výborné …“ Calwen se usměje „Nevěřil bych, že po ránu budeš vypadat ještě krásnější než přes den.“ Složí jí Aragorn kompliment, Calwen sklopí s lehkým úsměvem zrak, protože uvnitř cítí, že jeho kompliment ji nedokáže rozechvět tolik jako kompliment od Calmiho „Děkuji Aragorne, tvá slova potěší a hřejí u srdce…“ Gabriel se na ni nenápadně koukne se skleslým výrazem „Calmi, jak najdu tu indicii?“ „Ty ji hledat nebudeš … to ona sama si musí najít tvůj zrak.“ „Proč neustále mluvíš v hádankách?“ „Protože se mi líbí jak se u toho vztekáš …“ vrátí jí odpověď s úsměvem „Měli bychom se brzy vydat na cestu, abychom dorazili k vodopádu …“ „Seš si jistá, že je to bezpečné místo pro přenocování?“ „Jak už jsem řekla, o Tjara bej mi vyprávěl Gabriel, jednou jsme tam nocovali … je to bezpečné místo …“ „Když to našel Gabriel de Idalgo, je to jistě důvěryhodné …“ řekne ironicky Orlando a Gabriel zesmutní „Tak dost! Jednou pro vždy, Gabriel byl slušný muž a velice milý, rozhodně nebyl neomalený jako ty Orlando …“ to Orlandovi zaskočí a Calwen na něj hodí milý úsměv „Tvoje matka říkala, že jsi nikdy neopustila vaše království …“ „Nikdo o tom nevěděl … jenom já a Gabriel … jeli jsme tam celý týden … Matce jsme řekli, že se jedeme projet k jeho sestře.“ řekne a zasměje se „Celou cestu jsme cválali …“ zavzpomíná si, ale pak se ze snění probere „Ale to už je teď jedno … musíme brzy vyrazit … jsem si jistá, že Silmarilovi pobočníci vyrazili hned jakmile jsme odjeli z království, budou nám v patách …“ „Jistě, ale máme předstih…“ namítá Orlando „Na ten nesmíme spoléhat, Silmaril může mít pomocníky kdekoliv …“ „Moudrá slova královno …“ řekne Gabriel pokorně a jejich oči se na chvíli střetnou „Vyrazíme na cestu.“ Řekne Aragorn a začnou nakládat věci zpět na koňská sedla, když už jsou všechny věci pečlivě připevněny, Gabriel pomůže Calwen nasednout, ta na něj shlíží z koně s pokorou, protože hluboko v srdci cítí, že tento muž je moudrý, velmi moudrý.

         Cestou se všichni smějí, jedou pomalým krokem, ale Calwen a Gabriel se nesmějí, protože mají z konce jejich cesty až příliš velký strach. Calwen se najednou zastaví, uprostřed lesa je náhrobek, je na něm napsáno ,Yzls Íčard, Slunovrat‘ „Děje se něco má drahá?“ zeptá se jí Kir „Calwen se dotkne náhrobku a projede jí síla

         „Rychle … rychle … jeď!“ křičí Gabriel, když jede bouřkou kolem tohohle místa „Jeď! Rychleji …“ za ním je sám Silmaril „Mně neunikneš!“ „Jeď! Jeď!“ křičí Gabriel na koně, Silmaril se hlasitě směje, před Gabrielem uhodí blesk a shodí jej to z koně, Silmaril sleze „Neměl jsi právo smrtelníku… neměl jsi krást srdce draka … za trest budeš draky jen vraždit … svou milovanou zradíš … a ponecháš samotě!“ křičí se smíchem „Ne! Calwen tomu neuvěří …“ „Jistě … je kouzelná, ale je to jen žena …“ „Nikdy jí neublížím! Draci naleznou svou říši …“ „A jsi si jistý, že ji najde ona?“ ptá se s hlasitým smíchem „Královna zemře dřív než se jí stačí stát … a zemře tvou rukou.“ „To nikdy …“ křičí na něj ze země, Silmaril si k němu klekne a škrtí jej „Ten kámen se drakům nevrátí … Od této chvíle bude ten kámen rozhodovat o tvém životě … když se ti vzdálí na jedno království, zemřeš … od této chvíle už nemáš srdce, ani domov … a ani samotná láska není tak silná, aby tohle kouzlo zlomila …“ řekne, směje se a ukáže řetízek s kamenem, který dal Gabriel Calwen tu poslední noc.

         Calwen upadne na zem, Gabriel k ní rychle přiskočí a vezme do náruče „Calwen …“ Calwen otevře oči, má v nich slzy „On zemřel kvůli mně …“ „Ne … ne …“ snaží se ji uklidnit Gabriel „Chci taky zemřít …“ „Ne … ty nesmíš, Calwen, jsi silná, ty jsi královna … máš dračí srdce …“ „Já to nedokážu Calmi, nedokážu najít svůj domov …“ šeptají si, ale i ostatní je slyší „Dokážeš!“ „Ne … ne bez Gabriela, to on mne vždycky vedl, ale teď je kvůli mně mrtvý, jen kvůli tomu, že mi lásku dokázal zemřel …“ „I kdyby, pouhá vteřina s vědomím, že tě miloval a že tys milovala jej mu vynahradila i smrt …“ Calwen se mu zahledí do očí a on ji postaví na nohy, stoupne si k němu tak blízko, jejich rty jsou těsně u sebe, kouká se mu do očí, chtějí se políbit, ale Aragorn je vyruší „Jedeme, cesta je dlouhá …“ Calwen jej pohladí po tváři „Vítej Gabrieli …“ (Many meetings) to mu vyrazí dech, zašeptala to co nejtišeji to šlo, nikdo kromě ní a Gabriela to neslyšel „Musíme jet rychle … co nevidět se bude stmívat.“ Řekne princezna jakoby se nechumelilo, Gabriel je z toho vykolejený „Jak jsi to myslela?“ zeptá se, ale ona mu neodpoví, protože v skrytu duše je zmatenější než Gabriel „Jedeme…“ řekne a dá pokyn koni. Během chvíle dorazí k městu, projíždějí ulicemi, Gabriel si šeptá s Kirem „Myslíš, že mě opravdu poznala?“ „Myslím, že před ženou jako je Calwen by to i tak dlouho nevydrželo …“ „Je moudrá, to ano … a krásná, ale…“ Kir se zasměje „Lásku neoklameš …“ „Ale proč je tak klidná?“ „Klidná … chlapče, myslím, že je ještě vyděšenější než ty …“ „Tak proč se tváří takhle?“ „Zlobí se na tebe, že jsi jí lhal …“ ulicí se rozléhá hudba lidí, Calwen se usmívá a pozpěvuje si taky (Agniau), Calwen sleze z koně, Orlando, Kir, Aragorn i Gabriel udělají to samé „Calwen, ještě jsme spolu nemluvili o tom co se málem stalo …“ mluví Aragorn tiše „Ale nestalo … Aragorne, jsi moc milý … ale jak už jsem řekla prvně, moje srdce bude vždy patřit jedině Gabrielovi …“ k Calwen přistoupí mladá dívka „Nechejte si vyložit karty od madame Caly …“ celá skupinka se zastaví „Ona na tohle nevěří, na to je moc konzervativní, není liš pravda …“ řekne Aragorn s úsměvem „Proč to nezkusit? Ráda se dozvím co mne čeká … a jaká překvapení se tu ještě objeví …“ řekne Calwen s úsměvem, dívka jí podá ruku a Calwen znovu projede síla

         „Ne … ne … nebijte mne … já nic neprovedla …“ „Jsi jen hloupá holka, můžu tě bít kdy budu chtít …“ křičel po ní starý muž „Ne prosím dost.“ Křičela ta dívka s pláčem, na rameni má jizvu

         „Calwen, jsi v pořádku?“ ptá se Gabriel i ostatní ustaraně, Calwen neodpoví, odkryje dívce kus látky a pohladí ji po jizvě, ta zmizí, všichni s úžasem hledí na ten zázrak „Rány se zacelí … ne všichni muži jsou takhle zlí a tohle město není to jediné na světě, kde musíš žít …“ dívka se jí upřeně hledí do očí, pak před ní poklekne „Klaním se před vámi má paní …“ „Ne…“ „Pojďte, zavedu vás k madame Cale … už dlouho na vás čeká … Dnešní noc smíte přespat u nás, jistě bude spousta věcí, které budete chtít vědět.“ „Ale my …“ začne Orlando „Nespěchej cizinče, k dokončení úkolu je potřeba znát cestu, kterou se vydat musíš.“

         Dovede je do staré chýše, u stolu sedí stará žena, je slepá „Mariano, je pozdě, neměla bys nyní hledat, zítra je také den …“ řekne stařenka, ale pak se zastaví a otočí hlavu ke dveřím, přestože všichni jsou tiše „Je tu … konečně…“ řekne stařenka a směje se, ale z očí jí tečou slzy, Calwen si sedne vedle stařenky, ta ji rychle chytí za ruce a drží ve svých dlaních obě její dlaně „Konečně dítě … tak dlouho jsem čekala na dnešní den …“ Calwen jakoby ji znala dlouho, jakoby věděla co se děje ve zdejší zemi, jakoby věděla přesně co se stane „Jakou cestou se mám dát?“ stařenka zvedne své ruce a prozkoumává její tvář „Pojedeš lesem, tam nalezneš kapli … v kapli najdeš odpověď na to, kudy jít dál …“ říká přes slzy „Jak ti je?“ ptá se jí a pohladí starou ženu po tváři „Teď už dobře … když už jsi dorazila až sem, cesta domů nebude trvat dlouho … navíc po boku Gabriela de Idalga …“ řekne a usměje se „Gabriel de Idalgo je mrtvý madam …“ podotkne Orlando „Jeho srdce tluče … cítím to … slyším mnoho srdcí a znám mnoho lidských osudů …“ „To jistě …“ řekne nevěřícně Aragorn „Neodvažuj se zpochybnit má slova Aragorne třetí synu Ilsidurův a Nivoenin …“ to Aragorna překvapí „Mnoho let uplynulo od posledního setkání …“ řekne stařenka „Mnoho dní se halilo v temnotě … mnoho lidských a dračích životů skončilo … mnoho slz jsi vyplakala dítě … ale už přišel ten čas … přišel čas, kdy jsi dospěla. Už neplač, Gabriel je ti nablízku …“ Calwen spadne z oka slza „Ne dítě, neplač.“ „Jak nemám? Když jsi mi řekla kudy mám jít … zemřeš … přijede sem Silmaril … zjistí co víš a … zemřeš … to nedovolím …“ stařenka se usměje „Má smrt není důležitá … je důležité, abys neotálela … a na Gabriela se nezlob …“ „Jak …?“ ptá se slzavě „Musel to udělat, přestože se to zdá kruté … nemohl jinak … Musí tě chránit, proto je s tebou, proto je tady … proto ti lhal … Pán temnot je v našem srdci, je jen na nás, koho necháme zvítězit. Vaše láska … vaše … vaše láska zabije Silmarila … už teď umírá … je slabší …“ „Jak by naše láska mohla zabít Silmarila?“ zeptá se Gabriel, svlékne kápi, nadechne se a jeho jizvy z tváře zmizí, Orlando i Aragorn se leknou „Můj drahý chlapče … tohle zatím neví nikdo, ani hvězdy …“ to si Calwen uvědomí co se dá dělat „Vrátíš se k Silmarilovi …“ „Cože? Jsi šílená?“ křikne na ni Gabriel „Až dorazíme domů, vezmeš si jednoho draka z rudé armády a přesvědčíš Silmarila, že rudá armáda je na jeho straně …“ „Calwen to je až přespříliš nebezpečné …“ „Proč? Bojíš se snad o svůj život?“ „Přestaň! Víš moc dobře, že se bojím o tebe … nedovolím, abys byla sama.“ „Nebudu …“ „To nebudeš, protože já tě neopustím, ani kdybys mi pod krkem držela nůž … složil jsem ti přísahu … a tu dodržím …“ „Od kdy dodržuješ své sliby?“ zeptá se krutě, Gabrielovi se v oku zaleskne slza „O … omlouvám se, ale … Gabrieli, když se tam vrátíš … budeš jej moct dovézt až ke středu bitvy …“ „Jistě, jak si budeš přát …“ řekne a vyběhne ven, Calwen chce jít za ním „Nechej jej dítě, teď trpí … potřebuje být chvíli sám …“ „Jsem nevděčná ženská … mám muže, kterého miluji a chovám se …“ „Tak jak by se chovala každá na tvém místě … nechej mu chvíli času …“

         Když už všichni spí v chalupě, Calwen si dá kolem ramen deku a jde si sednout před dům, kde ještě pořád sedí Gabriel „Můžu?“ Gabriel neodpoví, jen se napije vína z poháru, Calwen si k němu přisedne „Nemyslela jsem vážně co jsem řekla … jen … snaž se mne pochopit …“ „Snažím se … snažil jsem se tě chápat, vždycky … ani si nedokážeš představit kolik nocí jsem kvůli tomu probděl …“ „A ty zase, kolik jsem já jich proplakala … ale nic ti nevyčítám … Jen říkám, že tě miluju … a to co jsem řekla … jsem řekla jen z hněvu … Protože se zlobím jak jsi mi mohl tak dlouho lhát … nechat mě věřit, že jsi mrtvý …“ „Chtěl jsem ti být nablízku … nemohl jsem promluvit, kdybych to udělal, Silmaril by mě lehce našel … a zabil by mne i tebe … na mém životě nezáleží …“ Calwen mu vrazí „Jak tohle můžeš říct? Možná si pomyslíš že jsem sobecká, ale já tě potřebuju … Já tě chci tady, blízko mě.“ Řekne s pláčem a postaví se, Gabriel vstane a otočí ji k sobě, kouká se do jejích slzami zaplavených očí „Jsem tu Calwen, jsem tady … a neopustím tě! Už nikdy, slyšíš?!“ řekne a klekne si před ni „Staň se mou ženou Calwen de Idalgo Drago …“ Calwen se usměje „Už jednoho muže jsem ztratila, nechtěj po mně, abych ztratila i dalšího …“ načež vstane, obejme ji a políbí „Já jsem tady Calwen, jsem tady s tebou lásko má …“ „Co když další ráno zase zmizíš? Co když je to jen sen? Jenom krásný sen …“ šeptá, když má svoje čelo opřené o to jeho „Kdyby to byl sen, snili bychom oba …“ pohladí ho po tváři a usměje se „I kdyby to byl sen, bude to ten nejhezčí sen, co jsem kdy měla.“ „To znamená?“ „Že se stanu tvou ženou … a že za tebou půjdu kdykoliv třeba světa kraj.“ Gabrielovi z oka spadne slza, pevně ji obejme a zavře oči „Přísahej, že se mi tohle nezdá …“  prosí jej „Přísahám, že tohle není sen, já jsem tady lásko moje … jenom s tebou … nikdy tě už neopustím …“ „A já tebe …“ řekne a usměje se „Vezmi si mě … vem si mě ještě teď …“ řekne jí horlivě, Calwen se zasměje „Jsi blázen … ještě dnes v noci? Kde bychom se tak mohli vzít?“ „Kaplička je kousek cesty odsud … ale jestli si mě nechceš vzít …“ Calwen mu položí prst na rty „Pak tedy hned vyrazíme … nechci už čekat ani minutu lásko …“ řekne mu s úsměvem, Gabriel odváže jeho koně, vysadí Calwen a sám naskočí na koně za ni „Jeď …“ řekne tiše a kůň se rozklusá.

         Když dorazí ke kapličce, která je v lese, Gabriel rychle seskočí z koně, vezme Calwen do náruče a potom ji opatrně položí na zem „Nemám ani šaty.“ Řekne královna a začervená se, Gabriel se sladce usměje a pomalu mávne rukou od její tváře níž, v tu chvíli se její noční košilka změní na nádherné čistě bílé šaty, v pozadí je slyšet písnička Te Quise Olvidar. Calwen se usměje, oba opatrně vstoupí do kapličky, kněz se zrovna modlí, když uslyší kroky, ukončí své modlitby a jde k nim „Mohu nějak pomoct?“ „Chtěli bychom se vzít otče, je to možné?“ „Jistě … a kdy byste chtěli svatbu?“ „Hned …“ „Ale to …“ „Otče my víme, že je to rychlé a nečekané, ale jistě ne nemožné … náš život provází bolestná minulost … nemohu už déle čekat … nemohu už nadále být bez svého Gabriela …“ prosí kněze Calwen „Dobrá tedy …“ řekne a všichni přistoupí, aby mohl začít obřad „Můžete pronést řeč… pane …“ „Gabriel de Idalgo …“ řekne Gabriel, usměje se na kněze a potom už sleduje jenom svou nevěstu „Vím, že jsem udělal spoustu chyb … a že jsi kvůli mně probděla mnoho nocí a strávila je pláčem … Vím, že jsem ti už snad tisíckrát ublížil, zranil tvé milující srdce … ale ať už jsem byl kdekoliv, dělal jakkoliv strašné věci … Nikdy Calwen … Nikdy jsem tě nepřestal milovat … I kdyby mě Silmaril mučil, i kdyby mě zabíjel … nikdy by mě nedonutil říct, že tě nemiluju … Tu dobu co jsem nebyl s tebou … byl jsem pod vlivem mocného kouzla … a já … já věřil, že je to … to nejmocnější kouzlo … ale když jsem tě pak uviděl, kletba byla zlomená … a já zase mohl jednat tak jak jsem uznal za vhodné … Prosím věř mi, protože vím že mnoho chyb jsem ani udělat nemusel, ale udělal … a stejně jako já vím víš i ty, že čas už nevrátím … ale to teď není podstatné … Chci abys věděla, že jsem toužil zapomenout, toužil jsem tě nemilovat, ale marně … protože jenom ty jsi ta žena, vedle které se chci už navěky probouzet, usínat … jsi ale zároveň bojovník a přítel, po jehož boku chci zemřít, protože s tebou … s tebou se mi smrt zdá bezvýznamná. Miluji tě Calwen de Idalgo Drago … protože život bez tebe bylo peklo, bylo to vyhnanství bez tvých očí, polibků … bláznivých nápadů. Už nikdy nechci být od tebe příliš daleko.“ dopoví svou řeč, během které oběma tečou slzy z očí, drží se pevně za ruce „Možná jsem bojovnice, královna … ale nejsem silná žena … Kdybych byla, nemohla bych při každém tvém polibku cítit to co cítím. Také jsem se snažila nemilovat tě … snažila jsem se tě nenávidět … ale nepovedlo se mi to … a nikdy by se mi to nepovedlo, protože vím že jsi spravedlivý, moudrý muž a že ke každému svému činu máš pádný důvod. Miluji tě … a nikdy nepřestanu … nemůžu … A že děláš chyby? Kdo je nedělá? Každý udělá spoustu chyb a pak jich lituje, měli jsme až moc jednoduchý život, to proto se všechno změnilo. Najednou … najednou se všechno změnilo, náš život dostal vyšší obrátky a smysl. Kdysi se mně někdo zeptal proč tě miluju? Proč miluju Gabriela de Idalga? A já nevěděla co říct, neznala jsem odpověď … Nyní už ji znám … Nikdy se nedozvím proč tě miluju, ale přesně vím co cítím … Vím, že pokaždé, když tě vidím, třesou se mi kolena … že pokaždé, když mě políbíš, taju jako sníh na Livendrilských stromech. Vždycky, když ke mně promlouváš, krev v těle se mi vaří … Nevím proč tě miluju. Ale vím jistě, že to není jen kvůli tomu jak okouzlující jsi … ale i kvůli tomu, že jsi moudrý a chápavý, citlivý, ale přesto jsi vždycky, když jsme spolu vášnivý a tvrdý … líbí se mi, že na sobě vidíš chyby a že je přiznáš … Miluju tě Gabrieli de Idalgo, protože vím, že jsi jenom můj, stejně jako víš ty, že já Calwen de Idalgo Drago jsem jenom tvá lásko.“ Oba se na sebe přes slzy usmějí „Opakujte po mně … Já Gabriel de Idalgo si tě beru za svou právoplatnou manželku Calwen de Idalgo Drago, budu při tobě stát v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, ve štěstí i v neštěstí … tak přísahám.“ „Já Gabriel de Idalgo si tě beru za svou právoplatnou manželku Calwen de Idalgo Drago, budu při tobě stát v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, ve štěstí i v neštěstí … tak přísahám.“ „A teď vy … Já Calwen de Idalgo Drago si tě beru za svého právoplatného manžela Gabrieli de Idalgo, budu při tobě stát v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, ve štěstí i v neštěstí … tak přísahám.“ „Já Calwen de Idalgo Drago si tě beru za svého právoplatného manžela Gabrieli de Idalgo, budu při tobě stát v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, ve štěstí i v neštěstí … tak přísahám.“ Kněz vytáhne z kapsy dva prstýnky a podá je Gabrielovi a Calwen, oba si je vymění „Prohlašuji vás za muže a ženu, nyní jste Calwen a Gabriel de Idalgo Drago. Smíte políbit nevěstu …“ řekne kněz, Gabriel ji políbí.

         Když se ráno všichni vzbudí, Gabriel i Calwen jsou usměvaví a šťastní „Dobré jitro …“ zdraví je už ráno Kir „Dobré … čeká nás daleká cesta …“ řekne Aragorn „Dobré ráno, jak jste se vyspali?“ ptá se Orlando „Ah dnešní noc byla skvělá …“ řekne Gabriel a pohladí Calwen na rameni, Mariana jim nachystá snídani a Cala sedí u okna a poslouchá hudbu, kterou slyší z ulice „Co na ní bylo tak skvělého?“ ptá se Kir „Po dlouhé době jsem se vyspal a spal jsem klidně …“ „Čím to asi bude?“ řekne Orlando „Myslím, že jeho hříchy už byly smazány …“ řekne Calwen a kousne do chlebu, který mají k snídani „Myslíš, že za jedinou noc smažeš všechny hříchy Drakobijce?“ zeptá se krutě Aragorn „Nemazala jsem hříchy Drakobijce, ale hříchy Gabriela de Idalga.“ „Čím? Co jen jsi mu věnovala?“ řekne se vší zlobou Aragorn, to Gabriel vstane „Tohle o ní neříkej! Calwen je slušná a počestná žena. A nedovolím, aby ses o ní takhle vyjadřoval! Můžeme si to hned vyjasnit, tak to bude nejlepší … Já Calwen miluju, podle toho jak se chováš k ní asi taky něco cítíš. Ale něco ti povím, já a Calwen jsme spolu toho prožili strašně moc … a i když jsem chlap, kvůli týhle ženě jsem brečel snad tisíckrát, že jsem nemohl být s ní a teď když jsem s ní, když téhle dokonalé bytosti můžu být nablízku, neopustím ji! Nedovolím, aby ji někdo urážel nebo jí ubližoval byť jen slovy … Miluju ji! Neopustím ji! Přísahám při všem co je mi svaté, že při ní budu stát a milovat ji a budu to říkat třeba stokrát dokola, protože tahle žena mi patří, stejně jako já patřím jí …“ to všechny zaskočí, protože Gabriel se nikdy tak moc nerozčiloval „Jdu osedlat koně …“ řekne a odejde „Co se mu stalo? Proč tak vyjel …“ zeptá se Orlando „Mohl jsi mluvit míň ostřeji Aragorne, mně je jedno co říkáš, tvoje řeči mě nijak neprovokují, ale co bys dělal na Gabrielově místě, kdyby nějaký muž mluvil takhle o ženě, kterou miluješ.“ Řekne Calwen, hodí si přes ramena deku a jde ven za Gabrielem, ten, když ji uvidí „Calwen neměla bys tu být takhle nalehko, co když se prochladneš?“ „To nic … Aragorn to tak nemyslel …“ „To je mi jedno, nechci, aby se tak vyjadřoval o mojí ženě!“ řekne tak tiše, aby to slyšeli jen oni dva „Nejradši bych šel vedle a zmlátil ho, předhodil bych mu, že jsi moje žena … ale ještě není ten pravý čas.“ „Já vím lásko, já vím …“ řekne a políbí ho „Miluju tě …“ šeptá mu „Nezáleží mi na tom, co říkají ostatní … o nás, o mně nebo o tobě … důležité je, že tě miluju a že pravdu známe my dva, okolí není důležité. Pravda je v našich srdcích, ne v ústech ostatních lidí.“ „Jsem ten nejšťastnější muž na světě, když mám tebe lásko …“ „A já ta nejšťastnější žena …“

 

VII. Modlitba

 

„Calwen!“ volá ji Kir, oba vběhnou do světničky, stará žena je v posledním tažení „Calo …“ křikne Calwen vyděšeně „Už umírám …“ „Ne, ne ty nesmíš … budeš ještě žít …“ „Ne, má cesta už je u konce, úkol jsem splnila … má královna už zná co potřebuje znát …“ řekne a usměje se „Calwen, slib mi …“ „Co?“ ptá se Calwen horlivě a pevně ji drží za chladnou ruku „Postaráš se o Marianu, nechci ji nechat samotnou …“ „Ano, slibuji …“ „Prosím …“ řekne těžce nyní už bez úsměvu „Vrať mi moje tělo … chci zemřít se svou podobou …“ Calwen nad její srdce vztáhne ruku a stará žena se změní na umírající dračici, její tělo je již bez života, bezvládně leží. Gabriel ji nenechá ani na okamžik, aby se k ní přiblížila víc, vezme ji za ruku a vede pryč „Pojďte, měli bychom jít … za chvíli přijedou poslíčci Silmarila.“ Snaží se ji odtamtud Gabriel dostat co nejrychleji „Gabrieli, ale ...“ „Hned! Jdeme ...“ řekne, všichni rychle nasednou na koně, Mariana je na koni s Calwen a odjíždějí co nejrychleji směrem ke kapličce, kde se v noci Calwen provdala za Gabriela, vejdou do kapličky, Orlando, Kir, Aragorn jsou překvapení, Calwen a Gabriel s Marianou hledají kněze, ten vejde směrem k nim „Copak jste zapomněli madam?“ zeptá se kněz s úsměvem, ale Calwen si je jistá tím, že to není pravý kněz, že to není ten muž, který je včera v noci oddal, Gabriel jde k němu „Gabrieli ne ...!“ vykřikne Calwen a běží ke Gabrielovi, kněz se začne hlasitě smát, Gabriel postaví Calwen za sebe a vytáhne svůj meč, to samé udělá i Aragorn, který za sebe skryje Marianu a Orlando, který chrání Kira „Kde je kněz?“ „Tady, přímo před tebou ...“ řekne ,kněz‘ a změní se v Silmarila, to všechny vyleká „Škoda, že jsem tu nebyl včera v noci ... vidět, jak ze sebe děláš idiota by bylo velmi uspokojující...“ „Co ty můžeš vědět o ponížení?“ zeptá se jej Gabriel „Když se koukám na tebe, hnusíš se mi ... Lítáš za ní jako ratlík ...“ Calwen pevně stiskne jeho paži, protože cítí jak hluboce ta slova Gabriela zraňují, Calwen se postaví vedle Gabriela a svůj zrak pozvedne ze země směrem k Silmarilovi „Kdo jsi, že se odvažuješ tu mluvit o něčem, co tobě samotnému je blízké více než komukoliv jinému?“ „Áh ... no výborně ... sama Lady Calwen de Idalgo Drago osobně ... jaká čest ...“ „Drahá ne ...“ řekne Gabriel a chce ji postavit za sebe, aby jí Silmaril nemohl ublížit, ale Calwen neustoupí „Nejsi nic víc, než nestvůra ... kreatura bez srdce nebo duše ... Zab mě, zab svého největšího nepřítele Silmarile de Ors ...“ řekne Calwen a jde k němu, odhodí svůj meč „Zab mě, protože další příležitost se ti nenaskytne ...“ „Calwen!“ vykřikne Gabriel a on i Aragorn chtějí běžet k ní, ale ona dá dlaň směrem k nim, což jim zabrání postoupit dále „Calwen ne!“ křičí Gabriel, Silmaril se usmívá „Nejsi pro mě rovnocenný soupeř ...“ Calwen skloní hlavu k zemi, zavře oči a díky dračímu kouzlu se její oči promění v dračí, její tvář se nezmění, ale v očích je vidět síla draků, Silmaril se lekne, jakmile Calwen pozvedne svůj zrak k němu, začíná na ni hledět s nedůvěrou „Copak? Co vidíš v mých očích? Nebo spíš koho? Nejsi tak mocný, jak si myslíš Silmarile de Ors ...“ řekne Calwen a poodstoupí od něj, kouká se do velkých kostelních oken, kterými proniká světlo, které hází odstíny všech barev, Calwen směrem k oknům přejede ve vzduchu rukou a světlo rozzáří celou kapli, kolem Calwen se zjeví bílý oblak světla, které je chladné, Silmaril je vyděšený a celá její skupinka také, otočí se zrakem k nim „Nejsem bůh a nemám právo soudit tvé kroky ani tvé počínání, dokonce ani skutky, kterými jsi zavinil smrt nevinných stvoření ... draků, lidí, dětí ... ale teď jsem tu ... a ty máš poslední šanci zabít mě ... zabít Lady Calwen de Idalgo Drago ... Žádná další už tu nebude ...“ řekne elfka klidným hlasem a kouká se mu přímo do očí, Silmaril zvedne meč a jde k ní, chce ji zabít, pozvedne jej a chce seknout „Calwen ne!“ křičí Gabriel i ostatní, Calwen se ale neodvrátí ani na okamžik, ani na okamžik nespouští oči ze Silmarila „Jednou se všichni utkáme tváří v tvář se svým strachem ... Je jen na nás, jak se rozhodneme bojovat a kdo z nás tedy v tom souboji na život a na smrt zvítězí ...“ řekne Calwen a pozvedne ruku k Silmarilově meči „Na co čekáš? Své kroky musíš řídit ty sám ... A tohle je poslední šance změnit se, být někým lepším ...“ Silmaril vezme meč a sekne jí do ramene, potom se na ni chvíli kouká se strachem v očích a zmizí s černým dýmem, který jej zahalí. Calwen padne k zemi „Calwen!“ vykřikne Gabriel a běží k ní, klekne si k jejímu tělu, které se zdá bezvládné, položí si ji na klín a snaží se ji probrat „Calwen! Probuď se ... prosím, otevři oči ...“ žádá ji, jakoby snad v skrytu duše měl obavy, že je mrtvá i ostatní ji obstoupí, Calwen naposled otevře oči, ze rtů se jí line kapka krve, její pleť je bílá jako sníh a všechno kolem je chladné „Miluju tě Gabrieli ...“ „Já tebe taky lásko, ale teď mě děsíš ...“ říká jí přes slzy, ona naposledy přiloží svou ruku ke krku, strhne řetízek s Dračí duší a dá mu ji do ruky „Ne Calwen, tohle patří tobě ...“ „Ne...“ řekne přes slzy, protože cítí, že další slova budou jejími posledními „Tam kde to všechno začalo to taky musí ... musí zase skončit.“ Řekne Calwen s letmým úsměvem a zavře oči, nyní už se zastaví její dech, ale na tváři, na její bílé tváři je stále úsměv, protože pro ni její smrt opravdu nic neznamenala. Zemřela v náručí svého manžela, kterého hluboce milovala a to už nikdo nezmění. Zemřela šťastná, protože měla všechno, nic pro ni nikdy nebylo cennější než její manžel, Gabriel de Idalgo Drago a toho teď měla „Kire! Proč neotvírá oči?!“ křičí Gabriel přes slzy, Kir se kouká sklesle „Myslím, že...“ „Ne!“ křikne hlasitě „Ona není mrtvá ...!“ nechce si to přiznat Gabriel „Ne ... lásko, otevři oči ... byl to jen škrábanec ... prosím lásko moje ... otevři oči ... Nemůžeš zemřít ... ty ne ... jsi moje žena, vzpomínáš?“ říká přes slzy a objímá její tělo, které je pokryto krví „Měli bychom jít ven ...“ řekne Mariana a odvede ostatní ven z kostelíku „Lásko moje ... lásko má ... otevři oči ...“ říká a pláče „Prosím ... přísahám, že udělám cokoliv ... jen mi prosím dej naději, otevři oči ...“

Teprve teď, v tuto chvíli chápe Drakobijce svou podstatu, to kolik času zameškal otálením, místo aby byl se ženou, kterou vždy miloval ... Uvědomuje si, jak hloupý vždy byl, když si dovolil nechat ji, opustit svou ženu, svou lásku, svůj život. Teprve dnes si uvědomil, kolik pro něj Calwen de Idalgo Drago znamená. Vstane, vezme ji do náruče a položí na obřadní stůl, pořád pláče, světla utichnou, nyní kapličku osvětlují pouze svíce „Přísahám, že pomstím tvou smrt lásko ... Přísahám ti, že najdu způsob, jak zabít Silmarila a až bude po všem, najdu tvé království a postarám se o tvůj lid. Pomstím tě ...“ řekne naposledy přes pláč a odejde.

 

VIII. Pomocná ruka

 

Gabriel je jako bez duše, když se mu kdokoliv nyní zahledí do očí, neuvidí nic než prázdnotu, chtíč pomsty, touhu zabít Silmarila de Ors, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělá. Ve vteřině, kdy jeho žena vydechla naposled pro něj zmizela slova jako soucit a lítost, od dnešního dne zmizel stará Gabriel de Idalgo a zrodil se nová, Gabriel de Idalgo Drago, který bude bojovat za svou zem, za lid, za víru a svobodu.

Po příjezdu do Gendelu je společně Gabriel s ostatními v údivu, když Gabriela spatří Armor, vyděsí se „Ty žiješ?“ Gabriel se před ním ukloní „Ano, já žiju králi ...“ „Kire, kde je má dcera ...? Silmarilova armáda se tu zatím neukázala ... Ale kde je Calwen?“ Gabrielovi se v očích zalesknou slzy „Ne ...“ křikne král „Calwen nesmí ... ona ...“ „Můj králi, je mi to líto ...“ řekne Kir „Snad ti bude útěchou, že zemřela se ctí ...“ „K čemu čest, když je má dcera mrtvá?“ křikne král přes slzy a kousne se do zaťaté pěsti „Dceruška moje ...“

V kostelíku se kolem těla mrtvé Calwen seskupí bílé světlo a prostoupí ji, Calwen se rychle nadechne a vyděšeně otevře oči.

Gabriel stojí na jedné z hradeb a mluví k lidem „Mnozí z vás jistě znají mou minulost, ale chci říct, chci ... abyste věděli, že dnes tu nejsem jako Drakobijce, jako Gabriel Idalgo, ale jako Gabriel de Idalgo Drago ... jako manžel Calwen de Idalgo Drago, která dnes bohužel není mezi živými ...“ mluví s leskem slz v očích „Jsme tu, protože nás spojila válka ... je bolestná, odvedla nás od našich domovů a zničila už teď vše co nám kdy bylo svaté, přinutila malé chlapce a ženy, aby bojovali ... Já vím o čem mluvím, dívka kterou jsem poznal před mnoha lety v Livendrilu se změnila ze dne na den v odvážnou bojovnici beze strachu ... Vždy mi říkávala, že není nic děsivějšího než strach sám, protože pouhá myšlenka na něj nás znejistí ... a proto buďme silní! Dnes tu nejsme kvůli pomstě, kvůli tomu, abychom zabili Silmarila, orky, medúzy nebo podobná ohavná stvoření ... Jsme tu proto, abychom bojovali za své domovy, za svoje děti, za svobodu!“ řekne a pozvedne svůj meč k nebi, Calwen sedí před kaplí v krvavých šatech, vítr jí z tváře odevlává vlasy, drží svá kolena, pláče a v mysli slyší Gabrielovu řeč „Pojďme bojovat, aby naše děti ... nebo děti jejich dětí nemuseli prožívat to, co dnes prožíváme my ... Pojďme jim napsat lepší budoucnost, pojďme ukázat celému světu, že dokážeme bojovat a že budeme bojovat ...! Za vlast, za děti, za svobodu, za lásku ...“ řekne poslední slovo, všichni jej napjatě poslouchají a po tvářích jim ztékají slzy, protože mají ze Silmarila obavy, ale Gabrielova slova je hřejí na srdci, stejně jako hřejí Calwen, která pláče „Vím, že svou minulost nezměním ... ale jedním jsem si jist ... Jsem si jist, že zítra opět vyjde slunce a my budeme u toho, už to, že jsme teď tady, živí, spolu a s meči v rukou z nás dělá spojence ... spojence na cestě za svobodou a lepší budoucností. Neslíbím vám, že budeme všichni živí, že nikdo nezemře, to ani nemohu ... Slíbím vám jen, že budu za vás bojovat do poslední špetky života.“ Zakřičí přes slzy a všichni doslova hltají jeho slova „,Tam kde to všechno začalo to taky musí zase skončit!‘ myslím, že lépe to má královna ... má jediná královna Lady Calwen de Idalgo Drago ani lépe vystihnout nemohla. Já budu bojovat, jak se rozhodnete vy?“ se slzami v očích se ptá statným hlasem, všichni ač přes pláč a strach pozvednou své zbraně a křičí neslyšitelná hesla, přesto se po chvíli v tom hluku sjednotí a všichni sborově křičí „Calwen ... Calwen ... Calwen!“ Calwen stékají slzy proudem, protože je jí jasné, že dál se musí na cestu vydat sama i za cenu toho, že její muž sám nejspíš zemře žalem stejně jako ona „Přísahal jsem nad hrobem své ženy, že pomstím její smrt a našemu lidu i všem ostatním pomohu ke svobodě ... a svůj slib dodržím.“

Calwen koukne na své šaty, přejede kousek nad nimi dá svou dlaň a krvavé skvrny náhle zmizí, slunce prosvítá korunami stromů a před ní se objeví stín, není to lidský stín, Calwen však nezvedá zrak, najednou se před ní skloní její kůň, překrásný hnědák s černou hřívou a bíle zářící hvězdou na čele, skloní se tak, aby královna mohla jen nasednout. Calwen utře hřbetem pravé ruky slzy a nasedne do sedla, pohladí po boku své bílé šaty, které se náhle změní v prostý venkovský šat „Noro lim Celtiego ...“ řekne tiše Calwen a kůň se rozcválá a na tváři královny se jí nyní zjeví kamenný výraz, aby tak dala všem najevo, že už není malá hloupá princeznička, která nemá ponětí o životě. Od té doby, co do jejich království zabloudil Aragorn se svým koněm se její život začal otáčet úplně jiným směrem a ona si nebyla jistá, zda je ten směr správný, i když věděla, že její názor neměl nikdy velkou hodnotu nebo cenu, protože podstatné jsou činy, ne slova nebo myšlenky ... Ve slovech je síla, to je pravda, ale ne vždy jsou slova silnější než špatné skutky démonů jako vždycky byl Silmaril de Ors. Její život v tuto chvíli není podstatný, není důležité jak moc velký má strach nebo jak moc by si přála schoulit se do Gabrielova náručí, právě teď je ta chvíle, kdy cítí, že je dospělá, protože je jí jasné, že její život je nic ve srovnání s tím, kolik dalších životů má v rukou. Nejela najít říši, nejela pro armádu, jela vstříc osudu, jela pro spojence, kteří jí pomohou nést její těžký kříž.

O dva dny později Calwen sedí v lese a u ohně v lese si opéká ulovenou rybu, najednou se u jejího krku opatrně, ale přesto pyšně tyčí ostří zbraně, kterou mají jedině amazonky „Není zvykem vítat pocestné čepelí u krku ...“ „Přes zem královny Gebrany de Arad pocestní nechodí ... Půjdeš s námi, hned ...“ Calwen se opatrně otočí, aby viděla strážím do tváře, během několika mál vteřin odzbrojí obě po zuby zbraněmi opatřené amazonky a přitiskne je ke stromu s jejich noži u krku „Nejsem zvyklá na nezdvořilé chování, ale ráda s vámi půjdu ...“ řekne klidně a odhodí všechny zbraně, obě bojovnice jsou překvapené a dost vyděšené, ale bez jakýchkoliv dalších výmluv odvedou Calwen ke královně, která sedí uprostřed velkého sálu se svou dcerou a čte si „Královno, vedeme tu vetřelkyni ...“ řekne jedna ze strážných, královna nahněvaně pozvedne zrak, její dcera sleduje Calwen opatrně, ale pečlivě si prohlíží každý kousek jejího těla, každý krok a gesto sleduje s napětím. Sál jejich paláce je nádherný, je kamenný, ale přesto se honosí obrovskými nástěnnými malbami a všude kolem jsou zbraně „Jak jen se odvažuješ vstoupit na území Amazonie?!“ zeptá se jí královna rozzlobeně „Chci jen projít, hledám Dragonii a mám dost na spěch ...“ královna se zasměje „Jak pošetilá ... nějaká chlapi pošpiněná služebná a hledá Dragonii.“ „To bych netvrdila ... pokud vím, ještě žijeme ve svobodné zemi a ty Gebrano de Arad nemáš právo hovořit se mnou jako s kusem hadru! Protože jím nejsem! Možná jsem pošetilá, ale ne chlapi pošpiněná, jsem čestná žena a bojovnice ... Nemáš právo soudit mne aniž bys mne znala ...“ to se rozesměje ještě víc a jde pomalu k Calwen, podrží jí u krku nůž, ale Calwen se nedá a strhne ji k zemi, klekne si na její záda a drží jí nůž pod krkem, kolem Calwen se opatrně seskupí asi deset amazonek, které drží u jejího krku amazonská kopí, po chvíli pustí hlavu namyšlené amazonské královny a postaví se, podá jí ruku, královna se nedůvěřivě podívá a přijme ji, stráže poodstoupí „Co jsi zač?!“ zeptá se jí s neochotou a nedůvěrou „Jsem žena, která hledá spojence.“ „Spojence? K čemu služka potřebuje spojence?“ řekne královna a otočí se k ní zády, pomaloučku jde k svému trůnu „Nikdy jsem neřekla, že jsem služebná ...“ „K čemu potřebuješ spojence? O jaké válce nebo vzpouře tu hovoříme?“ „Válka proti zotročování ... Bitva u Gendelu ...“ řekne Calwen zcela zřetelně, to sebou královna cukne a otočí se k ní s hrozivým výrazem ve tváři „Jsi blázen, pokud si myslíš, že někdo do tohohle šílenství půjde ...“ „A ty, pokud si myslíš, že nepůjde ... Všichni jsou již otrávení a vystrašení ze Silmarilovi nadvlády ...“ „To je boj proti Silmarilovi de Ors?“ zapojí se i princezna „Ano ... ale my se toho šílenství nezúčastníme ...“ řekne královna pyšně „Proč, matko, vždyť Silmaril ...“ „Dost! Jdi do své komnaty Genevro...“ „Ne já ...“ „Řekla jsem dost! Dobrá tedy elfko, smíš tu přenocovat po příští tři dny, protože to se nesmí chodit do lesů ...“ „Proč?“ „Vylézají raraši ... půjdou za Silmarilem, takže bude lepší je nerušit.“

Calwen sedí na kamenném zábradlí Amazonského hradu, chladný vítr jí odevlává z tváře pramínky krátkých rezavých vlasů, které se s odlesky plamínků ohně z pochodně zdají jako hořící plameny, které by mohli sežehnout vše co jim přijde do cesty, voní jako lilie, protože právě extraktem z těchto květů si Calwen umývá vlasy. Někdo stojí za ní „Proč amazonská princezna odporuje příkazům své matky?“ „Ze stejného důvodu, jako se královna de Idalgo Drago nechává vydávat za mrtvou ...“ řekne Genevra a Calwen se otočí směrem k ní „Calwen ...“ „Genevro ...“ vykřiknou obě dívky téměř souběžně a pevně se obejmou „Bála jsem se, že tě už neuvidím ...“ řekne amazonka „Já vím Genevro, také moje srdce tížily obavy, že se už neshledáme ...“ „Drahá přítelkyně, tolik dní uplynulo od našeho posledního shledání ... kdy to bylo naposled? Před deseti lety ...?“ řekne a zasměje se Genevra „Už ani sama nevím, je to tak dávno ... Povídej, jak se máš?“ „Ach Calwen, ani nevíš, jak moc bych si přála říct ti něco pěkného, říct kolik krásných věcí jsem zažila, ale nemohu, dokud budu zavřená v komnatách amazonského hradu, nenaleznu opravdové štěstí ... Přála bych si být volná jako ty ...“ Calwen ji pustí, sklopí zrak a jde blíž k zábradlí, takže je k princezně zády „Copak?“ „Stejně jako ty, přála bych si, smět ti povědět mnoho krásných zážitků, ale nemohu, protože vše co jsem měla, jsem ztratila v jediném okamžiku ...“ „Co to povídáš Calwen, děsíš mne ...“ „Věř Genevro, že občas děsím sebe samotnou ...“ řekne Calwen sklesle „Co Gabriel? Ještě pořád si hraje na Silmarilova pobočníka?“ „Právě, že ne ... a to rozpoutalo válku ... to a částečně vzpoura Gendelského lidu ...“ „Calwen ... on neví, že žiješ, mám pravdu?“ „Ano, neví to ... a teď ani nesmí ... jinak by mne hledal a jel se mnou do Dračí říše, ale tam musím dojet sama ...“ „Calwen ...“ řekne soucitně amazonka a obejme ji.

Gabriel stojí u hradby a kouká se do temné noci, kde nikdo není, přistoupí k němu Kir a položí dlaň na jeho silné rameno „Přál bych si teď zemřít Kire ...“ „Ale tím bys můj drahý příteli nevyřešil zhola nic ... Sám dobře víš, že pokud nebudeš bojovat ty, zemře mnoho životů ...“ „Ani jsem jí nestačil říct jak moc ji miluju a kolik pro mne znamená ...“ mluví Gabriel přes slzy, stařec se letmo zasměje „Můj králi, tvá žena věděla moc dobře jak velmi ji miluješ a jak mnoho pro tebe vždy znamenala. Zemřela jako silná bojovnice a ačkoliv její poslední slova patřila jejímu lidu, jsem si zcela jist, že poslední myšlenka a poslední tlukot jejího srdce patřil pouze tobě můj králi. Vím, že to není útěchou a že tvé srdce bude bojovat s hlubokou krvácející  ránou, která se nezhojí, ale vím také, že stejně jako tvá královny budeš bojovat za lepší budoucnost pro všechny, kteří se právě narodili nebo pro ty, co se teprve narodí ... a jsem si zcela jistý tím, že tento souboj vyhraješ.“

Calwen sedí v komnatě u stolu a píše dopis „Drahý Kire! Píše ti ta, jež teď měla spát spánkem, ze kterého neexistuje návratu a ve kterém není žádného probuzení. Nevím čím jsem si vysloužila tak obrovský dar, jako je další šance, dostat svůj život zase zpět, ale tak jako jsou hvězdy nade mnou jsem si jista, že ty jsi přesně věděl, co se stane. Prosím tě tisíckrát, neříkej mému muži ani slůvko o tom, že jsem živa, protože vím, že hned by se vydal mou cestou, aby mne opět spatřil na vlastní oči živou a zdravou, takovou, jaká nyní jsem. Ani nevíš, jak moc bych si přála udělat přesně to co jsem právě napsala, říct Gabrielovi, mému muži, že jsem živa a zdráva, ale nemohu, protože cesta, kterou nyní musím jít je až přespříliš nebezpečná pro nás oba. Když se na cestu vydám sama, nebudu mít obavy o jeho život, protože vím, že Gabriel bude chránit Gendelský lid i všechny ostatní a že alespoň on uchrání část budoucnosti, která nyní leží v rukou bojovníků. Vždy jsem se snažila věci řešit slovy, protože slova v sobě skrývají obrovskou sílu, můžeme jimi vykouzlit cokoliv a zranit tak hluboce, jak nedokáže žádná rána zasáhnout nás samotné, ale myslím, že nyní jsou slova zbytečná a že proti Silmarilovi a jeho armádě bohužel nezmohou nic. Mé srdce doufá a věří, že Gabriel na mne nezapomene a že ty jej budeš o mé neutuchající lásce neustále ujišťovat, protože vím jak moc je nedůvěřivý a lítostivý, pokud se jedná o něco takového jako jsou mé city k němu. Spolu s tímto dopisem přikládám dopis pro Gabriela, žádám tě, Kire de Ors, abys mu jej předal s tím, že mi vypadl cestou z Calyna domu. Vím jistě, že uděláš správnou věc a vše uvedeš na pravou míru. Až přijde ten správný čas, zaklepu na dveře Gendelského kostela spolu s vírou a nadějí, že dosáhneme svého cíle. Neříkám sbohem, snad jen na brzkou shledanou, protože uvnitř srdce cítím, že naše shledání na sebe nedá dlouho čekat. S nadělí Lady C. de I.D. .“

„Můj nejdražší Gabrieli! Píši ti dnes, dnešní noc, chvíli potom, co jsi usnul, ačkoliv dnešní noc by měla být jako stvořená k tomu založit naši vlastní rodinu, vím, že bohužel není vhodnou, protože ani jeden z nás by nemohl bez obav myslet na lásku, kterou k sobě cítíme a zároveň na válku, která klepe na vrata. Možná se nedožiju dalšího dne, další noci, ale s mou smrtí budu já myslet stále jen na tebe, na to jak velmi hluboce tě miluju ... Dnes v noci jsem spatřila prvně světlo světa, světlo tvých očí, které zářily jako drahokamy, když jsem odpřísáhla, že se stanu tvou ženou a že jí budu v dobrém i zlém. Pouhá myšlenka na to, že stojíš po mém boku a já po tvém mi nahání méně obav ze všeho. Ze smrti, z života i všeho kolem a vím, že právě taková má láska je. Je silnější než kdy dřív, bez obav ze zítřka a je pyšná na to, že jsem tvá žena. Protože jedině s tebou můžu být tím, kým jsem a to Dračí královnou, Lady Calwen de Idalgo Drago. Nikdy předtím jsem nebyla pyšnější na to, kdo jsem a kdo jsi ty! Až dnes vím, že muž, kterého jsem si vzala je moudrý, odvážný a vím zcela jistě, že bude bojovat za správnou věc. Pokud zemřu a ... já vím, že jednoho dne zemřu, nesmíš truchlit lásko ... musíš bojovat za lidi, za náš lid, za všechno co ti kdy bylo svaté a hlavně za budoucnost bez válek. Ať se stane cokoliv, ať už si s námi osud zahraje jakkoliv krutě, vždy budu ve tvém srdci a vždy budu bojovat s tebou, na tvé straně, protože tvoje žena nejsem od dnešní noci, já, Lady Calwen de Idalgo Drago jsem vždycky byla a budu tvou ženou, která tě bude milovat. S nadějí Lady Calwen de Idalgo Drago.“ Calwenin dopis je promáčený slzami, protože by si přála být se svým mužem, ale sama moc dobře ví, že ačkoliv je jejich láska hluboká a silná, nesmí ukázat ani špetku z toho vroucího citu, ani naznačit, že je živa. ,Jestli je naše láska natolik silná, překoná i naši smrt.‘ říká si Calwen neustále dokola, naposledy políbí obálku a oba dopisy a přidělá je na hruď velkému hnědému orlu, který sedí na okenici její komnaty „Leť rychle můj příteli, leť a dej Gabrielovi můj vzkaz ... vrať mu naději ...“ řekne tiše Calwen, pohladí orla po hlavě, který je její laskavostí potěšen a hned se vydá na dalekou cestu, až ke Gendelský hradbám. Doprovázela jej s usedavým pláčem, slzavým pohledem a téměř neslyšnými vzlyky, které se zdály nekonečné. Každý, kdo jen zaslechl její pláč ucítil bolest, kterou cítila a se kterou psala dopis svému muži, který ač vzdálený tisíce ektů, zdál se tak blízko jejímu srdci, že bolest byla o to větší. ,Kdybych alespoň mohla na chvíli nevzpomínat ...‘ honilo se jí hlavou, přestože věděla, že vzpomínkám neunikne, v hloubi duše snad ani nechtěla utéct tomu, co se dříve zdálo bezcennou záležitostí, dnes však tyto vzpomínky znamenaly víc než hrnec zlata ... víc než cokoliv, co by mohlo být pro jiné pokladem. Calwen i Gabriel, sedí oba na kamenných hradbách a slzy jim tečou proudem, oba vzpomínají.

Byl krásný letní den a Calwen seděla s Estel u vodopádu a obě princezny si četly v knihách, náhle k nim přistoupil Altanis, jejich bratr, s nějakým mužem, Calwen nezvedala oči od knihy „Sestřičky ...“ řekl radostně „Altanisi!“ vykřikla Estel radostně a skočila bratrovi kolem krku, Calwen s vlažným pohledem sledovala stále knihu, Altanisovi sklesl úsměv a přistoupil ke své nejmladší sestře „Už zase se na mě hněváš?“ „Ještě pořád...“ řekla chladně „Sestřičko, no tak se nezlob ...“ „Zničehonic jsi odjel, nechal jsi tu svou ženu a dceru a jel někam, nevím ani kam a zařizoval jsi nevím co za hlouposti ... měli jsme všichni obrovský strach, ale doufám, že jsi na sebe hrdý.“ Opět ani na okamžíček nezvedla oči „Omlouvám se, bylo to kvůli mně, váš bratr drahá princezno, byl u mne, protože se vyskytly jisté okolnosti, které mohl pomoci vyřešit jedině on ... A nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl, ale kdyby mi váš bratr řekl, že jste tak nádherná, odhodil bych všechny obavy a dovolil mu říci vám, proč opravdu odjel ...“ to princezna zvedla oči od knihy a při pohledu do očí zatím neznámého muže se jí zamotala hlava, okamžitě to mezi nimi zajiskřilo, princezna si dala za uši pramínek vlasů a postavila se, usmála se na něj „Další omluva, že jsem byl tak neomalený a nepředstavil jsem se vám ... jsem Gabriel de Idalgo ...“ řekl a vzal její levou dlaň a opatrně ji políbil na hřbet ruky „Já ... já jsem Calwen de Idalgo ...“ oba její sourozenci jsou překvapeni „Smím se zeptat, co to čtete?“ „Písně života, je to velmi stará kniha, neznám nikoho, kdo by ji četl...“ „Písně života?“ řekl a zasmál se, stále však držel její levou dlaň a sledoval její oči, které mu připadaly tak magické, že se neodvážil spustit je z dohledu ani na okamžíček „Po té cestě, co kráčíval jsem jí snad tisíckrát, po té vracím se teď sám a nemohu jít, jak těžký žal nesu s sebou na rukou, protože ty už tu nejsi, tvé oči nerozjasní můj den ... I když po ní půjdu po milionté tam a zase znova, nezapomenu na tvé oči a pokaždé s sebou ponesu tato slova, ta která v ústech mne tak pálí, ten obrovský žal snad moji duši zahalí. Po té cestě, co na ní právě stojím, už nemůžu jít, protože se bojím, že tvou tvář tam nespatřím jak stokrát, pokaždé se na mne smály tvé rty, které nyní zdají se tak daleké, přestože mluvíš ke mně a já k tobě, ten úděl náš skončí snad až někde v hrobě. Ne, nelituji toho, že po té cestě jsem chodíval, protože vím bezpochyby, že jen tebe v životě jsem miloval.“ To princeznu zaskočí, protože právě tuhle kapitolu zrovna četla „A .. ani jsem nečekala, že by tu knihu někdo znal ...“ „Znám ji, je to má oblíbená, pokaždé, když cítím z něčeho úzkost, přečtu si nějakou část a vím jistě, že mi pomůže, že povznese mé srdce.“ Řekl a usmál se na ni.

„Gabrieli ...? Gabrieli ...“ hledala jej princezna v lese opírajíce se o stromy, najednou ji někdo chytil kolem pasu „Baf ...“ udělal si z ní legraci, princezna se lekla, lehce jej uhodila do břicha „To se dělá? Děsit princezny uprostřed lesa?“ řekla a zasmála se, postoupila o kousek dozadu, ale zakopla o kořen a upadla, Gabriel k ní okamžitě přiskočil „Jsi v pořádku?“ ptal se soucitně „Asi jsem si vymkla kotník ...“ řekla princezna zklamaně, Gabriel si k ní klekl a hladil její nožku kolem kotníku „Bolí?“ ptal se jí a snažil se nohu promnout „Jenom trošku ...“ řekla tiše a hleděla mu do očí, položil její nohu opatrně zpět na zem a pohladil ji po tváři „Tvoje oči jsou ... jsou nádherný, když se do nich dívám, jakoby se čas zastavil a bylo jen to světlo v nich, zdá se, že všechno kolem je zářivější ...“ řekne a palcem jí opatrně pohladil rty, Calwen zavřela oči a nechala se unášet tím okamžikem. Gabriel taky opatrně zavřel oči a políbil ji, když po chvíli polibek skončil, znovu jí pohladil rty a ten pohled, který si vyměnily hned potom, co se prvně políbili byl tak silný, tak nádherný. Čas pro ně dva se opravdu na chvíli zpomalil, zpomalil se natolik, že se zdálo, že stojí, sluneční paprsky se odrážejí na jejích vlasech a třpytí se jako ta nejkrásnější látka na světě, ptáčci zpívali svou krásnou písničku a listí v korunách stromů šumělo. A všechno, opravdu všechno se zdálo dokonalé. ,Pokud ne teď, pak už nikdy nic nemůže být dokonalým‘ pomyslel si Gabriel. Vše do sebe zapadalo jako kousky skládačky do obrovské pestrobarevné mozaiky, která nezobrazovala nic a přesto v ní bylo všechno.

Dalšího rána sedí amazonky a Calwen u snídaně „Dnes odpoledne odjíždím ...“ řekne Calwen, aby ujistila královnu amazonek, že ji již déle obtěžovat nebude, protože Calwen zcela jasně vycítila, že zde není vítána „To je šílenství ...“ prohlásí Genevra doufajíc, že svou přítelkyni zastaví „Nemohu déle čekat, bitva u Gendelu započne za několik málo dní a já musím najít Dragonii ... a dopravit rudou armádu až do Gendelu ...“ „Dobrá tedy, já půjdu s tebou ...“ řekne Genevra „Ne princezno, ve vší úctě k Vám nechci ohrozit více životů, než je nutno ...“ „Ve vší úctě Lady Calwen de Idalgo Drago ... jsem dost stará na to, abych rozhodla o svém osudu sama a svobodně.“ „Ty seš ...?“ překvapí to královnu „Ano, jsem Lady Calwen de Idalgo Drago ...“ „Dračí královna ...“ řekne tiše Gebrana de Arad, které na okamžik sklesne pýcha.

Kir stojí u kamenných hradeb a najednou k němu přiletí Calwenin orel, starému čaroději se na tváři rozjasní úsměv „Můj starý příteli, ani nevíš jak dlouho jsem tě očekával ...“ řekne klidným hlasem a pohladí velkého orla, který se usídlil na jeho levé paži.

Calwen stojí u vodopádu v Amazonii a sleduje, jak z vodopádu tryská tyrkysově zbarvená voda, třpytící se s odlesky slunečních paprsků, které si pohrávají s hladinou. Malé rybky skotačí kousek pod hladinou křišťálové tůňky která je dostatečně daleko od vodopádu, takže voda je klidná. „Vždycky tě budu milovat ...“ řekl tiše Gabrielův hlas a před Calweninýma očima se zjevila jeho ustaraná tvář, přestože věděla moc dobře, že to není skutečné, že je to jen výplod její bujné fantazie, měla radost, že jej viděla, alespoň obrys jeho tváře. Znala přesně každý rys, každý pohled, úsměv ... každičký jeden alsáh jeho obličeje a nejen jeho obličeje, ale celého jeho těla. I když věděla, že právě teď musí myslet na svou cestu, na to, jak zachránit mnoho bezbranných životů, nemohla právě teď myslet na nic jiného než na svého muže, na jeho paže, které ji vždy objaly, když se cítila být v úzkých. Najednou zaslechne kroky, přesně ví, kdo to je „Genevra de Arad jako budoucí královna musí zůstat zde se svým lidem. Nechci a nedovolím, aby bojovala ve válce, která není její.“ Řekne Gebrana de Arad pyšně, aby královně ukázala, že je něčím mocnějším „V tom prvním s tebou souhlasím, Genevra by měla zůstat se svým lidem, ale v tom druhém nikoliv. Co si myslíš Gebrano de Arad? Silmaril poslal draky a elfy Livendrilského lidu do vyhnanství, stejně jako nejmocnější z rodu lidí krále Armora s jeho lid, co si myslíš, že udělá dříve nebo později z amazonkami, které se tyčí nad všechny další rasy svou bojovností, samostatností a odmlouvavostí ... co udělá s nimi? Čarodějové se rozptýlili do všech koutů země, aby nebyli pospolu a mohli žít svobodně, další elfové se podrobili jeho krutovládě a odvádějí mu daně, lidé, hraničáři a trpaslíci dělají to samé jako elfové ... bojí se a snaží se vycházet mu vstříc. Enti a kentauři se skrývají v lesích ... zbytek národů téměř vyhladil ... A orkové, medúzy, harpie, zlobři, a raraši jsou s ním ... jen amazonky neustále předstírají, že tato válka se jich netýká, ale týká Gebrano ... stejně jako se týká lidu Livendrilu ... stejně jako se týká dětí a žen ... týká se každého jednoho z nás ... protože ať už se ti to líbí nebo ne, Silmaril pomalu zotročuje celou zemi, dokážeš si představit zemi pod nadvládou Silmarila de Ors? Zamysli se ...“ řekne Calwen tiše a najednou pomocí kouzla se ocitnou ve vypálených amazonských lesích, ačkoliv se ani nepohnuli, všechno je tu mrtvé, stromy spálené, amazonky jsou v okovech, hladové, vyděšené, se slzami a obavami v očích „Vidíš to? Tohle je jen zlomek toho, co by způsobil ... říkáš, že jsi dobrá královna a že chceš chránit svůj lid, své ženy ... ale pokud budeš stát v pozadí války, dopadne to tak, že se buď staneš Silmarilovou obětí nebo jeho vrahem ... Rozhodnutí je na tobě, to neovlivním, ani nechci ... říkám jen, co vidím v budoucnosti ... v budoucnosti, jejímž tvůrcem by byl Silmaril de Ors ...“ Gebraně z očí ztékají slzy „To je lež! Nikdo se nikdy neodvážil postavit Amazonkám!“ křikne Gebrana s obavami, její oči halí povlak slz „Řekni mi královno ... řekni kdo mimo pomocníky Silmarila de Ors se kdy postavil Drakům? Já ti to povím! NIKDO! Nikdo neměl tu drzost postavit se mému lidu ... nebo jej dokonce zahnat do vyhnanství ...“ „Jestli si myslíš, že kvůli hloupým řečem pustím svou dceru s tebou vstříc tomu šílenství pak jsi na omylu.“ „Já tě nežádala, aby tvá dcera odjela se mnou ... její rozhodnutí nenáleží tobě, ale jí samotné ... Já ani ty jí nemůžeme bránit, pokud se rozhodne jet se mnou ...“ „Nedovolím ...!“ „Co? Aby tvá dcera okusila život? Jen to řekni ... Bojíš se, aby se nezamilovala tak jako ty ...“ „Já ... já se nezamilovala ...“ „Ale ano ... zamilovala ses do Evrana de Pertua ... ale protože jsi Amazonka a ke všemu královna, musela ses jej zříct ...“ „Soudíš mne?“ „To nikoliv ... Pokud někoho neznáme, nemáme právo soudit jej ... a když jej pak poznáme ... nemáme již na to sílu ... protože si nejsme jisti, zda bysme ve stejné situaci neudělali stejná rozhodnutí ...“ řekne Calwen a otočí se tváří k ní „Zažila jsi podobnou situaci jako já ... a zachovala ses mnohem lépe.“ „Lépe? Zažila jsem mnoho proplakaných nocí ze strachu o Gabriela de Idalgo, o muže, kterého bych měla nenávidět ... o muže, který vyhnal Draky do Dragonie ...“ „Ale nevzdala ses ho ... pořád jsi ho milovala a stála si za svou láskou ... teď je tvým manželem ...“ „Manželem, který si myslí, že jeho žena je mrtvá ... že už se nevrátí ...“ „Ale žije ... Já se koukala, jak muž, kterého jsem z celého srdce milovala umírá! Sledovala jsem, jak naposled vydechuje ... a i přestože jsem jej zabila já sama kvůli své matce ... nepřestal mě milovat ...“ „Taková už láska bývá ...“ řekne Calwen a sleduje oči plačící Amazonské královny, která je dost mladá, ale i přesto je královnou, svou dceru porodila v šestnácti letech a nyní je její drahé dceři osmnáct let „Nechci dovolit, aby Genevra odjela s tebou, protože nechci zabít to jediné, co mi zbylo jako vzpomínka na něj ... jen naše dcera mi zůstala ... a já nikomu nedovolím, aby jí ublížil ... Vím, že jsem k ní tvrdá a nikdy neprojevím city, ale je to jen pro její dobro ... protože potom bude taková i ona ... silná a ...“ „Bezcitná? Gebrano, ve vší úctě, každý potřebuje lásku ... a tím spíš, když tvá dcera má jen tebe, svou matku ... pokud ji nenajde u tebe, bude ji hledat jinde a tím spíše a tím dříve ji ztratíš ...“

Mladá dívka vešla do stromy obehnaného místečka, které se zdálo být lesní pastvinou. Mezi stromy prosvítaly ostré sluneční paprsky, které osvětlovaly zelenou trávu, která vypadala jako sametový koberec. U pahorku stál Kentaur, měl ruce zkřížené a stál zády k přicházející Amazonské princezně, když zaslechl kroky, otočil se k ní a spatřil tu nádhernou ženu, do které se zamiloval „Gebrano, lásko má ... měl jsem už strach, kde jsi tak dlouho ...“ dívka plakala „Co se ti stalo miláčku? Kdo ti ublížil, že pláčeš?“ Evran k ní šel blíž, Gebrana držela v pravé ruce meč a sklesle se koukala na muže, Kentaura, který se stal jediným smyslem jejího života a i přesto jej musela zabít. Pozvedla meč oběma rukama a přes slzy mu jej chtěla vrazit do srdce, Evran se ani nijak nebránil, ale protože nemohla, přistoupila její matka a vedla její ruku, Evran ihned spadl na zem a rudá krev z rány tryskala všude kolem, během okamžiku byla Gebrana potřísněná jeho krví. Její matka stála nad nimi a s povýšeneckým pohledem sledovala tu tragédii ... Když si Gebrana uvědomila co udělala a že už není cesty zpět, padla k zemi na kolena a držela v náruči jeho tělo, hladila jej po dlouhých, rovných, hnědých vlasech a skláněla se k jeho obličeji, držela jej pevně a plakala, doufajíc, že to snad ten příšerný čin smaže. Evran naposledy vzhlédl k jejím očím a se vší láskou řekl „Miluju tě Gebrano de Arad ... ať už si říká kdo chce co chce ...“ „Ne ... ne ... Evrane ... ty nesmíš zemřít ... budeme mít dítě slyšíš ...?! Poslouchej ... budeme mít dceru ... a ona bude potřebovat i otce ... slyšíš? Evrane, lásko ... neumírej ... ne teď ... prosím ... Bude to tvoje dcera ...“ na tváři umírajícího Kentaura se zjevil úsměv a z oka mu vytryskla obrovská křišťálová slza, která se uchytila u rtu, kde se smísila s kapkou krve, pevně stiskl její ruku „Ne ...“ řekl tiše přes slzy, snažíce se usmívat, ale šlo poznat, že rána jej bolí až přespříliš mnoho „Bude tvoje ...“ řekl a usmál se na ni, ona taky plakala bolestí, sluneční paprsky se odrážely v slzách umírajícího Kentaurského prince a mladé Amazonky, princezny Gebrany de Arad „Bude naše ...“ řekla se vzlyky mladičká Gebrana, Kentaur se na ni usmál „Vždycky tě ... vždycky... tě ... bu ... budu ... milo ... milovat ... ať se ...“ mluví s bolestí „Ať se děje ... co se ... co se děje ...“ potom zavřel oči a zemřel v rukou své lásky. Bezvládné tělo jí zůstalo ležet v zakrvácené náruči, která ač držela v rukou mrtvé tělo, zdála se nyní prázdná, stejně jako oči princezny, která ztratila všechno. Opatrně položila tělo na zem a vstala, vzala meč, který před chvílí odhodila k zemi, pevně jej uchopila oběma rukama a šla ke své matce, ačkoliv nyní už stará Amazonská královna věděla, že zemře, její tvář stále pohrdavě halil pyšný úšklebek oznamující všem, že zvítězila. Gebrana pevně držela meč a byla si tím, co hodlá udělat jistá více než čímkoliv jiným, pohrdavě se naposled koukla své matce do očí „Shnij v pekle ...“ řekla posledy nová královna a seťala své vlastní matce hlavu, ani na okamžik však nezaváhala, ihned potom šla k tělu své lásky a lehla si na jeho hruď, protože během chvíle ze jeho napůl koňské tělo změnilo v lidské, lehla si na něj s pláčem a tiše k němu mluvila, jakoby ji snad mohl slyšet „Lásko moje ... já budu žít miláčku, já vychovám naši dceru ... to ti přísahám.“

Gabriel sedí ve svém stanu a čte si dopis od Calwen, slzy mu tečou jen s těžkostí, třpytí se díky světlu svíce, která hoří v jeho stanu, aby osvětlila ten maličký kousek klidu, co má, přestože stan je pro několik desítek bojovníků, nyní je zde sám, do stanu vejde Orlando „Gabrieli ... Altariel tě shání ...“ Gabriel rychle skryje dopis k srdci a otře dvě malé slzy, které vypluly na povrch „Jsi v pořádku?“ zeptá se jej Orlando a položí mu pravou ruku na Gabrielovo levé rameno „Ne ... nejsem ... ale i tak děkuji za tvou starost ...“ „Calwen byla báječná žena ...“ „Já vím ...“ řekne Gabriel a pevně zavře oči, aby se mu znovu slzy nevydaly na pochod „Chci jen říct ... kdykoliv si budeš chtít promluvit, máš tu přátele ...“ „Děkuji Orlando ... ale teď potřebuji jen být sám se svou bolestí ...“ řekne a jdou spolu k Altarielovi, který stojí u hradby, všude kolem hradby jsou sestoupení Elfové, všemožní Čarodějové, Lidé, Hraničáři, Trpaslíci i Enti ... jsou tu ženy i muži, je jich tu obrovské množství, Gabriel je z toho překvapený, přistoupí k němu Mariana „Co se děje ...? Prý jsi se mnou chtěl mluvit Altarieli ...“ řekne Gabriel zmateně a s nedůvěrou se kouká kolem, každý jeden drží v ruce zapálenou svíci a koukají se nahoru na Gabriela, oči se jim lesknou slzami a díky tolika svícím je tu obrovské světlo, ta rudo-zlatá zář osvětluje celý obrovský Gendelský hrad i s nádvořím, na které se vlezli všichni „Ano můj synu, chtěl jsem, abys přišel...“ řekne Altariel a podá Gabrielovi svíci, protože on sám držel ještě před chvílí dvě. Přistoupí k němu Mariana a mluví tak, aby všichni lidé slyšeli „Sešli jsme se zde dnes, abychom uctili památku Lady Calwen de Idalgo Drago ... Chceme ti říct Gabrieli, že každého jednoho z nás hluboce ranila zpráva o tom, že tato žena, že Lady Calwen zemřela ... společně s ní totiž zemřela jakási část každého z nás ... zemřela část naší víry, část lidskosti. Nemůžeme ti slíbit, že budeme bojovat jen za lepší budoucnost a že budeme bojovat s čistým srdcem a bez hněvu ... bez touhy po pomstě, protože tu nyní všichni cítíme hluboko v srdci ... Chceme pomstít smrt naší Bílé královny ... Budeme bojovat! Budeme bojovat se ctí ... až do poslední špetky života ... Jsme si tím jisti tak, jako, že slunce vyjde hned zítra ráno ... Budeme bojovat za naše děti, za naše krále, za naši hrdost, za čest, za svobodu a hlavně za lásku! A za Lady Calwen de Idalgo Drago, protože právě ona byla naším sluncem ... proto ty svíce, proto ta zář jako za slunného dne, protože právě ona byla paprskem našich stinných dní a dodala nám touhu jít dál, touhu žít. Calwen už se nevrátí ... a jak už jsem řekla, spolu s ní zemřela část naší víry, naší naděje, lásky a lidskosti ... ale spolu s tebou ... spolu s novým králem, spolu s Gabrielem de Idalgem Dragem ... se zrodila nová část nás všech ...  Tvou minulost nezměníme, stejně jako tu svou ... každý dělá chyby ... Lidé, Čarodějové, Elfové, Hraničáři ... Enti ... Trpaslíci ... ženy i muži, mladí i staří... kdokoliv z nás může podlehnout kouzlu ... každý může udělat chybu a to už ani jeden z nás nesmaže či nevrátí zpět, ale vím také jistě, že ani jeden z nás nemůže stát hrději než teď ... A chceš vědět na co jsme hrdí?“ zeptá se jej a všem, opravdu všem tečou z očí pomalu slzy „Na to, že máme v čele tak silného krále ... tak odvážného krále, na kterého se můžeme kdykoliv bez obav spolehnout, protože za nás bude bojovat, přestože jeho srdce krvácí ... a věř Gabrieli, že kdyby každý, kdo utrpěl bolestnou ránu díky Calwenině smrti zemřel spolu s ní ... Zemřeli bychom všichni, ale to nesmíme! Budeme bojovat! Budeme žít ... a až do konce našich dní si v srdci, stejně jako ty, poneseme vzpomínku na královnu našich dní, na Lady Calwen de Idalgo Drago, na ženu, Elfku, která nás dovedla až sem ... na ženu, která nám otevřela oči a dala nám víru v lepší svět ... Stejně jako si poneseme vzpomínku na tebe, na muže, který nám dal naději, sílu doufat a jít dál ...“ všichni pozvednou svíce a slzy jim tečou proudem, od každého je cítit soucit „Společná bolest nás spojila a společný cíl nás přivedl až sem, doufejme, že společná naděje nás dovede až na konec naší dlouhé a strastiplné cesty. Ať už tato bitva dopadne jakkoliv, už teď jsme vítězové, ne poražení ... Protože víme, jakou cenu má život a jak moc člověku může ublížit pouhý zdánlivě  zbytečný okamžik. Pozvedám tuto svíci na počest Lady Calwen de Idalgo Drago, která bude navždy v našich srdcích ...“ dokončí Marianinu myšlenku Kir všichni pozvednou svíce a hlasitě křičí „Calwen ... Calwen ... Calwen ...“

Silmaril sedí ve své komnatě, zuřivě shodí ze stolu všechny věci na zem „Pořád ta ženská ...“ křičí nepříčetně, protože až sem slyší křik z Gendelu „Snad jsem ji zabil, ne?! Tak čím to, že jsou silnější než za jejího života?!“ křičí starý Čaroděj se zlobou a hází vším kolem sebe „Protože mají něco, co nám chybí ...“ řekne mladá Čarodějka „Co je to?!“ ptá se s neskrývaným zájmem „Mají Gabriela de Idalga Draga ...“ řekne Čarodějka bez zájmu a opracovává si dlouhé kovové nehty „Na něm nesejde!“ křikne Silmaril s větší zlostí než před chvílí „Pošlu ho za tou jeho courou ... a podrobím si všechny národy ...“ „Pak musíš být silnější než oni ...“ „Ale jak ...? Jak toho dosáhnout?“ láme si s tímhle hlavu Silmaril „Vyšli pro další vojska ... pro posily ... Můžeš přeci bojovat po boku Medúz, Harpií, Zlobrů a Rarachů ... v blízkém okolí je jich dost na to, aby společně s Orky vytvořili neporazitelnou armádu ... V množství je síla můj drahý příteli ...“ „Máš pravdu Bragolanno... Máš pravdu ... jak bych mohl být silný Čaroděj, kdybych neporazil bandu usmrkaných Elfů ... Hrbáči!“ křikne po sluhovi Silmaril, hrbatý sluha pomalu dotápe do jeho komnaty „Co ssi přejje můůj pán?“ „Vyšli posly pro všechny armády temných národů z okolí ... ihned ...“ „Jisstě.“ Sykne odporný, kulhající sluha a hned zase zmizí v temných chodbách Silmarilova temného hradu „Však já jim tu víru seberu ... ještě poznají hněv Silmarila de Ors!“ řekne se záští Čaroděj.

Genevra a Calwen sedí na koních a chystají se vyjet, Gebrana stojí s obavami opřená o bránu „Nemusíš mít strach Gebrano ... budeme opatrné.“ „V to pevně doufám ...“ na ulicích Amazonie se rozléhají písně Amazonek „Genevro, vezmi si tohle ...“ řekne královna a podá své dceři toulec s nádhernými Kentaruskými šípy a runami zdobeným lukem. Její dcera se na ni zahledí s nedůvěrou a opatrně si dar od své matky vezme „To jsou Kentaurské zbraně ...“ „Patřily tvému otci, dal mi je na ochranu před nepřáteli ... já je již nepotřebuji, snad poslouží lépe tobě ...“ řekne Gebrana a v jejích očích se zalesknou slzy „Nedovol moje dcero, aby kdokoliv ovlivnil to, co si myslíš ... a to co cítíš, protože ať už se to zdá jakkoliv nemyslitelné, mohou nám naše názory sebrat a tak jediné co nám zůstane jsou vzpomínky a výčitky k sobě samým ...“ řekne královna a to se obě dívky už rozjedou, Genevřinu tvář halí úžas a překvapení, ale i přesto jede pryč s Calwen.

 

IX. Cesta pokračuje

 

         Po pár hodinách Genevra prolomí ticho „Ty víš, co měl znamenat ten výstup mojí matky?“ „Možná tvá matka není opravdu takovou, jakou se ti zdá.“ „Jak to myslíš? Moje matka je bezcitná Amazonka ... co nenávidí muže.“ „Třeba to není přesně tak jak se domníváš ...“ řekne Calwen, sleze z koně a posunkem ukáže, aby Genevra udělala to samé a aby byla tiše „Co se děje?“ šeptá Genevra, Calwen vytáhne meč z pochvy a jde tiše společně s Celtiegem, kterého drží otěžemi „Tiše ...“ okřikne ji šeptem Calwen. Když dojdou kousek dál až k malému lesnímu jezírku, spatří tam nějakého čaroděje v šedém plátěném plášti, jak pije z jezera vodu, Calwen podá otěž Celtiega Genevře a přistoupí tiše k starci, ke krku mu přiloží čepel svého meče „Kdo jsi ...?“ řekne Calwen drsným hlasem, protože za posledních pár měsíců se naučila nedůvěřovat nikomu a ničemu,  stařec sundá kapuci svého pláště a otočí se tváří ke královně „Kire ...“ vykřikne šťastně Calwen a obejme jej „Jsem tak ráda, že tě vidím ... ale co se děje? Proč jsi tak daleko od Gendelu a co Gabriel, Orlando, Aragorn, můj otec a ... co válka?“ „Drahá královno, utiš svou horlivost ... válka dosud ještě nezačala ... všichni jsou zatím v pořádku, živy a zdrávy ...“ „a co Gabriel? No tak už povídej, co můj muž...“ Kir se na ni pohlédne se smutnýma očima „Trpí má královno ... trpí a jeho srdce dosud nepřestalo krvácet.“ „Ach jak moc bych si přála být mu teď na blízku ... smět se ukrýt v jeho náruči ... ale ne, dost! Na to teď nesmím myslet. Co můj dopis? Dal jsi mu jej? Přiletěl orel v pořádku?“ „Jistě ... včera v noci jsem mu jej předal ...“ „A co říkal? Dala jsem mu tím alespoň trochu naděje? No tak mluv už ... nedočkavostí tu umírám ...“ „Neříkal nic má paní ... Každou noc se jezdí projet po okolí Gendelu, snad hledajíce útěchu v těch projížďkách, snad hledajíce tebe ... Vrací se až k s prvními ranními paprsky. Ale co ty, pověz dítě, kde ses toulala a co se vlastně stalo?“ všichni tři se polekají, když zaslechnou kopyta přijíždějícího koně „Gabriel ...“ řekne Calwen, protože zná moc dobře dusot kopyt koně jejího muže „Schovej se do korun stromů ...“ řekne Kir a mladá královna udělá to co jí řekl její přítel, Genevra pustí otěže Celtiega a ten se skryje v houští. Gabriel přijede k nim „Kire? Co tu děláš?“ „Oh ... Gabrieli ... nečekal jsem, že tě tu potkám ...“ „Kdo je ta žena?“ „Jsem Genevra de Arad, Amazonská princezna, dcera Gebrany de Arad ...“ „Calwenina přítelkyně?“ řekne nedůvěřivě a seskočí z koně. Calwen sleduje svého muže, každý jeho pohyb, každý krok, v očích se jí lesknou slzy „Ano ... znám Calwen de Idalgo, právě jsem se ptala tohoto muže, kde ji mohu najít ...“ Gabriel se podívá s ještě větší nedůvěrou do očí Kira i Amazonské princezny „Calwen je mrtvá ...“ řekne a vytáhne meč, protože ucítí na sobě Calwenin pohled „Gabrieli co se děje ...?“ ptá se Kir s obavami a i ve tváři Genevry jdou rozpoznat obavy, otočí se ke stromu v jehož větvích je ukryta Calwen „Někdo tu je ...“ řekl jistě „Ne ... to je hloupost Gabrieli ...“ Calwen zavře oči a pomocí kouzla se změní v jestřába, vzlétne k nebi a potom se posadí Genevře na nataženou paži „Vidíte? Byl to jen můj jestřáb ...“ řekne Genevra a Gabriel se zahledí do očí toho nádherného a vznešeného stvoření „Calwen ...“ řekne zmateně.

         Altariel sedí v kapli a modlí se, přijde k němu Eruanna „Copak můj drahý?“ zeptá se jej tiše a sedne si k němu, Altariel povstane a sedne si vedle své ženy „Kdybych jen neposlechl tvé prosby a byl neústupný, naše dcera by dnes byla s námi ... živa a zdráva ...“ „Můj drahý muži, říkej si co chceš, ale oba stejně dobře víme, že právě naše nejmladší dcera byla vždy nejvíce tvrdohlavá a na cestu do Dragonie by se vydala dříve nebo později s naším svolením nebo bez něj ... Také mi rve srdce myšlenka, že už ji nikdy více nespatřím, její tvář, úsměv, že již nikdy neuslyším její moudrá hřejivá slova, která každého vždy potěšila a zahřála u srdce ... ale věřím, že Calwen zemřela šťastná ... zemřela jako bojovnice po boku muže, kterého tak velmi milovala, po boku svého manžela. Věř mi, pro ženu není důstojnější smrti.“ „Tím jsem si jist stejně jako ty ...“ řekne a políbí hřbet její levé ruky, kterou pevně držel „I přesto mne to tíží na srdci ...“                                                              

                                        

                                                                        


ZoeS
05. 04. 2005
Dát tip
Promin, ale kdyz vymyslis svou vlastni knihu, mohla uz by sis dat praci s vymyslenim vlastnich mest, osad, ras, jmen apod. Bylo by to jiste zajimavejsi, nez nekoho napodobovat. Nechci te svou kritikou urazit, jen poradit:-) Mej se a premyslej nad tim Zoé

Elemmírë
21. 07. 2004
Dát tip
Já se rád přidám s další kritikou... jak řekla Ari, možná je to velmi dobrý příběh. Já bych doporučil zmenšit a zjednodušit písmo. Tyhle kobyly vytváří nežádoucí psychologický efekt. A další a důležitá výtka: Jestli máš duši fantasisty tak prosím použij fantasii a vymysli si VLASTNÍ JMÉNA. Opravdu není hezké když pod již známými jmény se objevují neznámé osobnosti. Přepracuj to a rád si to řečtu celé :-) namárië

LucyH
16. 07. 2004
Dát tip
Právě naopak, mockrát děkuju za upřímná slova. Jsem toho názoru, že je pořád lepší slyšet jednu citově "ubližující" pravdu než dvě sladké, neproniknutelné lži, kterými nám zamotají hlavy. Měla jsi pravdu. Ve všem. Předělám to, ne protože jsi to napsala, ale protože jsem to chtěla udělat ještě předtím, než jsem si přečetla to, co jsi napsala. Takže ... ještě jednou DÍKY a jen tak mimochodem, taky přeju hodně štěstí do dalších dní, ke psaní :).

Arienalia
16. 07. 2004
Dát tip
Asi to bylo trošku tvrdý, ale co naděláš :-)) Nemáš za co!

Arienalia
15. 07. 2004
Dát tip
Jsem schopna přečíst téměř cokoli, ale je mi líto, u tohoto díla musím přiznat, že po dvou kapitolách jsem na další už neměla.. Narazila jsem na stále se opakovující slova, chyby v čárkách i pravopise, na můj vkus poměrně neobratně vystihnuté skoky v čase a podobné stylistické omyly. Je mi jasné (i z vlastní zkušenosti) že při ohledu na kvantitu se často zapomíná na kvalitu. A to je populární vada. Věřím, že příběh má silný děj (ačkoli jsem pravděpodobně přestala číst, než se rozvinul) a proto je škoda, že se takhle "zaplácá" nepříliš vábným stylem. V žádném případě Tě nechci nijak urazit, ale žádáš hlubší kritiku, proto se nezlob. Osobně se také snažím psát delší příběh. Přiznám se, už ho po šesté celý přepisuji a ani omylem se mi nezdá "dobrý". Proto jestli Ti mohu poradit, "rozpitvej" tenhle příběh do detailů a zkus to znovu. Ačkoli se mou radou vůbec řídit nemusíš :-) Promiň za nepříjemnou kritiku, pokud se Ti taková zdála, a přeji štěstí do budoucna.

chicoria
07. 10. 2003
Dát tip
Snad to není špatné, ale to téma poněkud ohrané, syndrom Pána prstenů.

Dero
05. 10. 2003
Dát tip
1) Je to moc dlouhé, můj obdiv tomu, kdo to tady celé přečte. 2) Chtělo by to jiný font, tenhle se čte dost špatně 3) Zbav se toho podtržení u některých částí, ztěžuje to čtení 4) Nezlob se, ale já to číst nebudu ... na mě to je moc dlouhé. :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru