PROTI NAVARŮM II

Nad krajinou panoval ještě příkrov tmy. Přesto povozy tažené koňmi se daly do pohybu. Asim a několik jezdců jelo před prvním vozem, přičemž pozorně upírali zraky do řídnoucí tmy. O chvíli později se v dálce objevil rychle přibližující se osamělý jezdec.

„To vypadá na někoho z našich zvědů,“ řekl Asim, ale přesto pravou dlaní uchopil rukověť meče zasunutého v pochvě a zároveň přehlédl okolní krajinu. Zanedlouho k nim dojel muž na koni.

„Veliteli, most přes řeku je obsazen Navary,“ sdělil jim.

„V jakém počtu tam jsou?“ zeptal se Asim.

„Určitě jich je víc než nás.“

„Jediným nejbližším místem,  kudy se dá dostat za řeku, je skalní jezero, ale tam neprojedou povozy,“ ozval se Artiel.

„Budeme tedy muset přes most. Ať vesničané ukryjí povozy do toho lesa, co je před náma. Artileli, zůstaň s několika muži u nich pro všechny případy. Ostatní za mnou!“ řekl rozhodně Asim a jako první vyrazil tryskem směrem k řece následován velkou skupinou jezdců.

   Přes vysoký porost se Asim zadíval k mostu, u kterého se páslo velké množství osedlaných koní. U dvou velkých uhaslých ohnišť spalo několik desítek postav zachumlaných v dekách. Za řekou i před ní bylo na stráži několik Navarů.

„Musíme využít momentu překvapení,“ mínil Asim a opatrně se spolu s několika ostatními vzdálil zpět porostem.

   Zanedlouho se ozval lesem dusot rychle jedoucích koní. Přes hřívu koně Asim uviděl, jak navarští bojovníci na stráži běží od mostu k ním a ti za řekou přes most. Přitom výkřiky budily spící muže, ale to již vystřelil šíp a vzápětí druhý. Jeden Navar, svírající kopí, se poté zhroutil k zemi. I ostatní jezdci vystřelili šípy a další muži padli na zem. Asim poté nastavil v posledním okamžiku štít před špičku kopí a zároveň se v sedle prudce naklonil, přičemž se rozmáchl mečem. Jeho protivník také nastavil štít, ale čepel meče se mihla těsně vedle okraje štítu a muž byl zasažen špičkou meče do krku. Ještě ani nedopadl na zem a už musel Asim čelit dalšímu Navarovi. Dvakrát štítem vykryl jeho bodnutí kopím a hned nato ho sekl do hrudi. Když se i tento protivník za bolestného výkřiku sesul, spatřil dvojici běžících Navarů s napřaženými kopí. Hbitě seskočil na zem a poté, co ostří kopí narazilo do jeho štítu, prudkým máchnutím meče jeho dřevěnou část přesekl. Pak uskočil do strany proti výpadu druhého protivníka a současně udělal při zemi přískok k onomu bojovníku. O vteřinu později ho bodl do boku. Sotva se postavil na nohy, vrhl se na něho ten Navar, co mu přesekl rukověť kopí. Po několika zkřížení mečů protivník na okamžik odkryl štít a po jeho seknutí se mu zalila tvář krví. Bojovník vyjekl, zavrávoral, dopadl na kolena a bezvládně se zhroutil.

  Všude kolem se do řinčení zbraní ozýval křik zápasících mužů. Mnoho Navarů ani nestačilo vstát a smrt je zastihla na zemi. Ti, co stačili vstát, tak v rozespalosti neměli moc šancí útočníkům čelit.

   Když ryk boje utichl, v ranní rose, která se třpytila v trávě, ležela zakrvácená těla zabitých bojovníků. Asim si mokrým hadrem otřel zakrvácenou čepel meče a zadíval se na mrtvé.

„Ať hned přijedou povozy!“ řekl jednomu ze svých bojovníků a ten nasedl na koně a poté tryskem zmizel v lese. Přitom se zahleděl na dravý proud řeky. Ve stejný okamžik mu v hlavě bleskl nápad.

„Pokud by to vyšlo, tak Navary by to opět dost zdrželo,“ pomyslel si a zadíval se na třpytící se hladinu řeky.

                                      KONEC PRVNÍ ČÁSTI