Západ slunce

Žluté slunce na nebi přiblížilo se jako každý den opět zemi. Pár obláčků na nebi nádherně svou oranžovou barvou polilo a pomalu padá k zemi za kopce kdesi v dáli. Oranžová zářící tečka ještě při pohledu stále pálí do očí, na bílých zdech pokoje maluje tím jak svítí přes žaluzie krásný stále víc a víc rudnoucí obraz a stále klesá níž a níž …

Pomalu už začínají být vidět již jen oranžově  zářící mráčky kolem něj v dáli,v kopcích a lesích se začíná vše nádherně rýsovat, zelené vrcholky stromů za nimi oranžová záře zapadacího slunce nad tím nafialovělé nebe a obláčky přecházející přes svou bílou barvu do modré oblohy, zespoda žluté nahoře bílé a okolo nich od nízké fialové do krásně světle modré nebe v němž se vysoko zvedá lehký běloučký opar …

Vše doplňují blízké zelené stromy a vzdálené kopce zahalené v šedi a za nimi všude nekonečně krásná obloha. Den pomalu končí, je večer a brzičko bude začínat noc, je krásně člověk vidí, vnímá krásu kolem sebe, nebe už je jen krásně růžové a víš stále modré mraky malují nádherné obrazy…

Člověk se cítí krásně, je plný krásna, lásky ale nač si dělat vrásky i když je stále sám jednou se snad objeví víla a nejen ve snu, víla co pochopí, pohladí, políbí a nikdy nezmizí, víla co bude všechnu krásu vnímat, lásku přijímat co krásnou duši v sobě nosí a tu nikdy neztratí, ale zatím můžu jenom o někom takovém snít, čekat až se objeví, najít odpověď na otázku proč si vždy v krásné chvíli uvědomím co je ve mně, co je kolem, co chtěl bych dát, a co chybí, proč není komu dát, a tak nezbývá než takhle psát a hledat toho komu všechny city, lásku dát …

text 08 z 15.9.2003 nekorekturovaná - originální verze.