Rozhovor

            Seděl na kraji lesa a to, že mu již několik hodin bubnovaly obrovské, těžké kapky deště o hlavu bylo zřejmě tím nejmenším, co ho v tuto chvíli zajímalo. Rozhodl se totiž, že spasí svět. Až najde smysl života, samozřejmě.

            Spasit svět byl bezpochyby bohulibý úkol a on si byl své šlechetnosti samozřejmě vědom. Měl už dokonce i plán, jak to udělá a jediné, co mu bránilo v tom, aby to udělal hned, byla jeho systematičnost. Vždy vše dělal hezky popořádku, nesnášel chaos. Při cestě za čímkoliv si nejdříve vytyčil malé cíle a až po jejich splnění si dovolil pokračovat dál. Takový tedy byl, pracoval systematicky a byl zásadový. Tak jako teď. Kdyby chtěl, mohl svět spasit již nyní, ale nemohl. Jeho zásadovost, která často hraničila až z ješitností, mu v tom bránila.

„Nejdřív smysl života, až potom spasit svět…“ opakoval sám sobě. Chvílemi to vypadalo, že se sám ze sebou dokonce hádá, několikrát měl dokonce nutkání udeřit se a potrestat tak méně dokonalou část své osobnosti. Párkrát se dokonce neudržel a praštil se pod levé oko. „Říkám ti, nejdřív smysl života, rozumíš?!“ křičel a bil se do tváře. Najednou vstal a zvolal „Už to mám, přišel jsem na to…“ potom se zas posadil. „Ty hlupáku, idiote…ty sis opravdu myslel, že jsi na to přišel? Ty si opravdu myslíš, že jsi lepší než já?!“ řval na sebe. „Taková hloupost! Dokaž to! Chci důkaz, jediný důkaz, tak dělej!“ řval tak nepříčetně, že chvílemi nebylo slyšet hrom, který se ozýval z blýskající se oblohy. „Já…já se ti nemusím z ničeho zodpovídat, když říkám, že jsem na to přišel, znamená to…“ „Prosím tě mlč, drž už hubu nebo se neudržím!“ „Jenže ty“ pokračoval „ty jsi hnusný ješitný prase, zasraná namyšlená svině! Proč ten svět nespasíš hned, co?“ jeho hlas se třásl, napětím i strachem z dalšího útoku. „Ty tupý, líný hovado, to by se ti líbilo…spasit svět bez práce, když budu chtít, udělám to hned, ale já na to seru…a víš proč ty kreténe?!“ najednou jeho hlas ztichl, uklidnil se a zvážněl. „Víš proč to neudělám?“ zeptal se již zcela klidně „protože nic se nemá uspěchat, víš? Když chceš do cíle, musíš taky projít celou trať, chápeš, co tím myslím, ne?“ „Myslím, že ti rozumím“ začal klidně „chceš tedy nejdřív najít smysl života a až potom spasit svět, že jo?“ zeptal se nevinně, ale v jeho hlase byl, sotva postřehnutelný, náznak ironie. „Přesně tak, pochopil jsi to, věděl jsem, že nejsi hloupý, promiň, že jsem tě bil a už se, prosím tě, nezlob…“ zašeptal a pohladil se po tváři. „Nezlobím se, ale…mohl bych mít ještě jednu, poslední, otázku? Jen jednu, slibuju.“ „Ale samozřejmě, jen se ptej“ odpověděl téměř láskyplně. „Jen se ptej.“ „Dobře…proč se, ty zkurvenej kreténe, nevysereš na nějakej…jak jsi to říkal…smysl života…a nezachráníš ty podělaný lidi rovnou, co?!“ odtáhl se v očekávání dalšího útoku a bázlivě schoval ruce do dlaní. Nic se nedělo. Otevřel oči a podíval se na sebe. „Tak proč?“ zašeptal. „Ty už si nepamatuješ…ty už jsi zapomněl?“ „Na co, na co jsem zapomněl?“ opakoval a netušil, kam tím míří. „Vždycky jsme pracovali hezky popořádku…teda, já jsem pracoval, pěkně systematicky, ty ses jen flákal…“ „Já že se jen flákal? Samozřejmě, že jsem se jen flákal, nedal jsi mi prostor něco vytvořit, ani minutu. Myslíš, že jsem neměl nápady? Ty čuráky bych dokázal stvořit mnohem líp než ty…ale moh sem? Ne! Nepustil jsi mě k tomu…seš sobeckej parchant. Chtěl sis vyžrat všechnu slávu a takhle to dopadlo. Jen se na ně podívej! Nechal sis celej tejden jen pro sebe…co sem měl asi dělat, když v neděli už bylo všechno hotový. Co? Hovno, tak jsem spal. Všechno si udělal ty a dokonale jsi to zkurvil, včetně těch sobeckejch kreténů. Jo, je pravda, co se říká, sou tvým obrazem. Sobecký, agresivní vši, co si myslej, že sežrali všechnu moudrost světa, hovno. Je to jen banda zbytečnejch prasat, přesně jako ty!“ „Tak dost! Teď si mě fakt nasral, jestli chceš, vypadni, táhni a dej mi navždycky pokoj. Táhni!“ „Udělal bych to už dávno, ale nemoh sem, nedovolil jsi mi to…“ „Teď máš možnost, jdi, jdi prosím tě…tak dělej!“ „Dobře, jdu.“

            Blesk, hrom, obrovská záře, blesk, hrom, tma…a najednou…Stáli tam, vedle sebe, dvě postavy. Chvíli se na sebe dívali a pak se začali smát. „Už zase“ řekli téměř současně „zase jsme se kvůli nim pohádali, že se na ty kokoty nevyserem.“ „Jasně, kašleme na ně, co tentokrát? Mor? Povodně? Sucha…?“ „Víš co? Vykašleme se na ně…ať si pomůžou sami, když jsou tak chytrý, ne?“ „Kamarádi?“ „Jasně!“

Usmáli se na sebe, podali si ruce a políbili. Patřili k sobě a měli se rádi. Stáli tam spolu, v dešti, líbali se a byli šťastní. Absolutně šťastní. Každý zvlášť a přesto spolu. Navždy!