Reinkarnace

Říká se, že papír snese hodně. Není to pravda. Papír snese všechno.

 „kavárně“ Panacea

                     a jejím štamgastům

 

 

   

1

 

                    Nad kamennou podlahou vznáší se vrstevnatě nakupené dýmu oblaka, jež vzájemně se do sebe tak prolínají, že rozeznati je, již snad ani jednotlivě nelze.

                    Prostě to připomíná jezevčí brloh čelící vykuřovací agresi, která má za úkol ono nebohé zvíře z nory ven vypudit. Snad ani medvěd, dnem i nocí vykuřovaný v interiéru své jeskyně, nebyl by vytrpěl tolik nesnesitelna původu alergického, jako ten holonohý a bosohlavý adept, jelikož je to právě on, kdo uprostřed kamenné podlahy místnosti meditační, asketicky trpí.

                    Ano je alergický. Mladý plešatec. Již od ranného mládí. Shangra Thenzing Lampa je trýzněn alergií na kouř z vonných tyčinek. Do klidu jeho meditace se neustále vtírá alergen.

                    „Hepčí!“ zaduní klášterní místností hromové kýchnutí.

                    Adept mnišského stavu zoufale zasténá. Jeho tvář, pleš i vyholené obočí, to vše je zbroceno potem.

                    Těžce otevírá oči, neboť zpuchlá oční víčka kladou značný odpor. Vzápětí je zavírá zas, aby mnohost tyčinek vonných alespoň neviděl, když inhalaci eliminovat nedokázal.

                    Jak je vždy nenáviděl! Ty odporné čadící špejle či párátka!

                    Co však dělati mohl? Co by zmohl? Kdyby se Mistrům vzepříti odvážil? Asi byl by vyloučen.

                    A kromě toho byl němý. Odmalička. Komunikoval neverbálně a to ještě ztěží. S někým si rozuměl, až moc a s někým pro změnu vůbec. Dlouho mu trvalo, než si uvědomil čím je jiný, než ostatní. Nemluvil. To už, ale věděl jak moc jsou některé věci důležité pro meditaci. Alespoň pro ostatní. Pro něj to však bylo na obtíž. Byl alergický, už před tím, než To zažil poprvé. A to z toho ještě neměl rozum. Z čeho? To sám přesně nevěděl. Snažil se zdokonalit. Snažil se jít až za To. Bylo a je to stále víc těžší a těžší.

                    Teď sedí tady a teď, v meditační místnosti Chrámu Jednoty a trpí alergií, kterou přede všemi úzkostlivě tají. Proč? Na to se ptal mnohokrát. Pak přišel na to proč asi. Nechtěl rmoutit ostatní. Bylo by mu jich líto, kdyby jeho litovali. Nechtěl a nebyl, ani teď není a nikdy nebude alibistický. Drží se zákona karmy, ale alibi v tom není. To ví on sám a ví to proto, že je upřímný vnitřně i navenek.

                    Teď tu sedí, brečí, hlení a chce se vymanit z onoho jha askeze, které sám dobrovolně zvolil. Sám to jho zvolil, neboť touží Zažít To znovu. A kromě toho ví, že byl vybrán svými bratry v Dharmě proto, aby přijal vnuknutí a pak jim ho tlumočil.

                    Neví jak už dlouho v lotosovém květu sedí. Asi moc dlouho a pořád nic. Žádné vnuknutí, žádné osvícení, žádné satori. Pořád nic. Jenom alergie. Pakárna. „Asi bych se měl věnovat odříkávání manter.“ „Jenže jak, když jsem němý?“ pomyslí sobě Lampa a propadá depresi.

                    „Proč jsem tak slabý? Asi bych měl mantry, alespoň v duchu mysleti a opakovati.“ pokračuje tak ve svých chmurných úvahách.

                    „Co však to najednou se děje? Jakési mravenčení či snad sedacího nervu brnění? Nebo snad negativní dopad několika dnů hladu a žízně? Askezí k šílenství? Proč ne?“ tyto a jiné dotazy klade si sobě němý adept Shangra Thenzing Lampa.

                    Leč pocit neodbytný sílí a sílí, stále více a více, neodbytně a neodbytněji. Ne, Lampu nebralo sraní, jak by se mohl mylně domnívat jedinec žijící v zajetí materialismu, ateismu a západního životního stylu. Bylo to něco mnohem, mnohem hlubšího a zároveň i vyššího. Bylo to všeobjímající. Lampovi se právě ozval Nejvyšší. Ano byl to On. Ředitel všech vesmírů, dimenzí, časoprostorů i mimoprostorů. Šéf Všeho.

                    Jak se to na Lampovi projevilo? Těžko popsat. Není na tomto podřadném a druhořadém světě pero ani štětec, který by hodnověrně vyjevil malbou či fixací slova na papír, pergamen, kámen, dřevo nebo cokoliv jiného výjev, který na Lampovi a hlavně v něm, v jeho nitru právě probíhal.

                    Nuže od začátku. Shangra Thenzing Lampa náhle zneklidněl. Jeho tělo se pojednou rozvibrovalo v jakýchsi podivných křečích. Otevřel do té doby oči své zavřené a zařval, přesto že byl němý. Hadí síla mu dočasně vrátila řeč.

                    „Cože Bože?! Víš to jistě? Nemýlíš se snad? On je tady zas?“ Odpověď přišla vzápětí a to velice razantně. Zlověstný hlas duní hlavou Lampovou.

                    „Jistě, že to vím jistě! Jak si troufáš pochybovat? Už ani stín pochybnosti, sic tě krutě ztrestám! Holoto pochybovačná!“ Lampa strachem téměř omdlel. Smrtelně bledý snaží se napravit chybu. „Netrestej mě prosím! Touhou po Něm hořím! Jak zní jeho jméno a jaké je rasy? Toužením snad asi vytrhám si řasy. Smím doufat, že uzřím Ho asi?“

                    Zdá se, že chyba jest napravena, neboť po těchto verších již Hlas Boží zazněl poněkud klidněji.

                    „Doufat smíš a hledat musíš! Ať se chtíčem nezadusíš! Reinkarnace Velkého Jardy jsou dvojí a ve Všeléku se pojí…“

                    Šok pro adepta mnišského hávu! Rozdvojená reinkarnace jedné a téže duše? Tak to tu ještě nebylo. Copak na to asi řeknou Mistři? „Kde jsou jejich skrýše? Ze které jsou říše? Holobyt či chýše?“ Chrámem se  nesou slova prosebná. Až nyní právě teď poprvé Lampa dnes mluví. Naposled?

                    Každopádně naposled slyší mluvu Prozřetelnosti. „Na soutoku dvou potoků. Tam je najdeš. V téže zemi co byl Jarda, snad jen trochu východněji…“

                    Co se to děje v Lampově bosé hlavě? Vždyť slyší písně hlasů chlapeckých! Nerozumí však jejich řeči. Je podivně krásná…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2

 

                    „Endy běž vyvenčit Bedřicha!“ nese se bytem věžáku panelového z pater posledních, hlasem ženským, líbivým a měkkým.

                    „Hoho, co to? Jaks to říkala? To by se mělo…“

                    Nejpobavenější tímto roztomilým dialogem byl nesporně pes Endy, který vyrozuměl, že má jít vyvenčit pána svého a již ocasem radostně na něj vrtí.

                    „Co jsem říkala? No abys s ním šel ven, ne?“

                    „Já ho nebo on mě?“ táže se Bedřich zmaten.

                    „Ale běžte se už oba společně…“

                    „No konečně rozumná řeč. Tak my jdem.“

                    „Jděte a nevracejte se zas jak prasata!“ hlaholí starostlivý hlas matčin. Vskutku to s nimi nemá lehké. Od té doby, co je sama na psa a dva své syny, tak si někdy plete, kdo koho vlastně venčí. Až to pletení omylné, téměř jako jakýsi syndrom vyznívá. Vyznívá a z matky na syna přechází fenomén syndromu. Dokonce tak mocně, že Bedřichovi známí kamarádi říkají tomu všemu syndrom Bedřichův, netuše že původcem jest jeho matka.

                    Ale zanechme již úvah jalových, neboť Béďa a jeho pes společně radostně dolů schodištěm kráčí.

                    Byl zrovna počátek prázdnin letních, pročež měl Bedřich Mlsánek náladu skvělou. Ta se přenášela na druha jeho čtyřnohého, psího věrného, drsně chlupatého, který se již dočkati nemohl a těšil se bezmezně na to, až najde a zblajzne zas něco dobrého a voňavého.

                    „Ne abys žral zas každé hovno, které po cestě najdeš!“

                    „Čuně vepřové…“ pravil Béďa psovi tónem laskavým.

                    Endy měl totiž tuze rád fekálie, které s oblibou mlsal, což se u některých dvojnožců nesetkávalo kupodivu s ohlasem kladným a příznivým. Nechápal proč je plísněn za likvidaci nestrávené stravy. Osobně tuto činnost vnímal jako velmi prospěšnou, zdravotně policejní, tudíž společenskou a veskrze hygienickou. Byl skutečným drsňákem po výborných rodičích. Otec jezevčík drsnosrstý, matka pepř a sůl kníračice. Nebo to bylo opačně? To Endy nevěděl a bylo mu to úplně fuk. Každopádně zdědil po obou to nejlepší. Byl skvělý norník a excelentní drogař.

                    Často našel něco, čím se dalo naprosto zfrčet. Nedávno skonal téměř, když vypil přípravek na mytí oken Iron. Otravu naštěstí přežil a nejenže o čich nepřišel a chuti neztratil, ale ještě něco navíc získal. Vzájemné telepatické spojení s páníčkem Bedříškem Mlsánkem. Proto Béďa věděl na co Endy myslí a preventivně ho káral za včerejšek.

                    Sešli schodištěm dolů před dům a vyrazili směrem k řece. Za prvním rohem potkali přítele Nedorosta Františka.

                    „Nazdar Bony!“ zahlaholil Béďa přezdívkou Nedorosta Franty.

                    „Čau Béďo. Tak co ty hovnožroute?“ Bony hladí Endyho, což se však vzápětí ukázalo býti chybou hrubou, neboť Bony měl ruce vymydleny čerstvě a to právě Endy nesnášel. Udělalo se mu špatně od žaludku a vrhnul Bonymu do dlaně lejno parádní. Načež se udělalo od žaludku blbě i Bonymu, pročež zablil Endyho drsnosrstá záda.

                    Béďá Mlsánek sledoval celý výjev v údivu němém. Něco takového ještě neviděl. Začal řvát smíchy.

                    „To je humáč! Endy ty hovado, tos teda posral!“ láteřící Bony má dlaň, co právě nevoní a potřebuje mýdlo.

                    „Tys blitec odporný, co psa mi zprasil. Sám ty hovadem jsi.“ zastává se Béďa Endyho.

                    „Dyť mi hovnem zblil ruku!“

                    „Tak to jdem vyprasit do Bečvy…“

                    „Tak teda jdem.“

                    Dorazili k toku a počali páchat hygienu. Když se důkladně vodou čistou z Bečvy Rožnovské očistili, tak vyrazili procházkou proti proudu. Cestou minuli dva splavy a pokračovali podél oploceného lužního lesíka, ve kterém byla vodárna.

                    Tu však zničehož nic Endy zavětřil, zavyl a vyrazil. Prosvištěl kalužemi, kopřivami a dírou v plotě do džungle stěží prostupné zmizel.

                    „Zpátky Endy! Vrať se sic dám tě svému bratru a budeš v spárech jeho trpěti!“ marně volá Béďa.

                    K tomu nutno podotknouti, že Mlsánkovic bratři city vůči sobě chovají asi jako Kain a Ábel.

                    Vidět Endyho nebylo, leč slyšet až moc. Zdálo se, že štěkot se ozýval s krátkými přestávkami z jednoho a téhož místa.

                    „Asi něco našel. Mělo by se jít za ním.“ pravil Nedorost František.

                    „Pravdu díš, Bony.“ opáčil Mlsánek Bedřich a hbitě přes plot vyrazil. Už se chtěl dát do běhu, ale se zarazil, jelikož zvuk textilního charakteru ho přelud překvapil. Když se otočil, pustil se do smíchu. Na plotu totiž Bonyho visícího viděl. Za kalhoty o rezavý drát ostnatý, sedacími partiemi zavadil, plácal se a visel. Z nových kalhot rvaly se cáry.

                    „Ááá.“ řval Bony řítící se k zemi.

                    Pohled na otrhaného mladíka, plácajícího se blátem byl vskutku zábavný.

                    „Nové kalhoty, matka mě zabije…“ láteří nešťastník.

                    „Na gatě se vyser, hlavně že přežils!“ uklidňuje ho přítel.

                    „Co je s Endym?“ vykřiknou vzápětí oba najednou.

                    Ano štěkot psa ustal. Jak to? Zhynul snad psí rek v močálu smrtí bídnou? V tom oblohu proťal blesk a vzápětí zaduněl hrom. Spustil se liják ukrutný. Chlapce přepadla zlá předtucha.

                    „Oúúú.“ Úpěnlivě vytí zní nad mokřady. Tak žije přítel čtyřnohý! Ale kde? Hoši chaoticky pročesávají terén. Již přepadá je beznaděj, když tu najednou uvidí srdceryvný výjev.

                    Endy s pěnou u huby viřící okolo své osy jako derviš šílený. Ve směru hodinových ručiček vytáčel na čtyřech nohou jakousi spirálu. Vypadalo to, že honí svůj vlastní ocas! Mordou! Ale mordou, ze které trčí trs marihuanového listí. Leží vprostřed více, než malého množství asi metr vysokého indického konopí.

                    „Ty brďo, to budou brka…“ pronesl Béďa. Bony se marně pokouší vzkřísit psa.

                    „Nebuď ho, on to přežije. Jenom se trochu prospí.“ informuje Mlsánek Nedorosta.

                    „Já bych však konzultoval jeho aktuální zdravotní stav s nějakým psím léčitelem či ambulantním veterinářem.“ oponuje Bony mající o Endyho strach.

                    „Na aktuální nebo jakýsi anální stav se vyser. Za chvíli chčíje jak z konve.“ konstatoval Béďa. „Padáme.“

                    Po této kombinaci svého syndromu a brilantní metereologickou prognózou, popadl spícího Endyho a hbitě vyrazil. A to se nemělo stát neb do čehosi nohou narazil a to cosi pružně odrazil. Byl to starý rezavý drát spirálově stočený s otevřeným očkem na konci zahlým.

                    Mladý pan Mlsánek zakopl a upadl i se psem přímo do močálu. Začal v bahně tonouti. Zachránil ho Endy, který se právě probral z marihuanového opojení. Skočil doprostřed močálu obětavě střemhlav a ocelovým stiskem sevřel vlasy Bedřichovy. Netrvalo dlouho a bylo po nebezpečí. Endy vytáhl Bedřicha ke břehu a on již pak bez pomoci, neboť uchopil se haluzí přes močál převislých, vysoukal se na souš.

                    Mezitím na oplátku zachránil Endyho, jehož za ocas uchopila štika a táhla jej ke dnu. Když celá tato trojice spočinula na břehu tak to nebyla trojice, nýbrž čtveřice, jelikkož na konci onoho ocasového řetězce byl pěkný korýš. Tento rak či račice s křečí v klepetu připletl se do tohoto výjevu asi jako slepý k piánu.

                    Po zásluze tak dopadají mlsní korýši, kteří chtějí ocas rybí.

                    Ještě hůře bylo však s Bonym. Byl omráčen a raněn na hlavě drátem, který byl uveden v pohyb nohou Bedřichovou. Opět pomohl nenahraditelný Endy. Počal tak vášnivě lízat Bonyho tváře, až ho napřímil. Želbohu však není šťastné každé vzpřímení, neboť došlo k nešťastnému vzletu. Vzlétnuly totiž Františkovy brýle, které prudkým líznutím vychytily rotaci a obloukem parabolickým až do tůně žbluňkly.

                    A právě to zavinilo kulminaci zoufalství Nedorosta Františka.

                    „Do prdele! Brýle za tři tisíce! Fotr mě zabije!“

                    „Na brýle se vyser. Hlavně, že bude co hulit! A kromě toho, nó teda… Od čeho je potápěč?“

                    „Čeho?“

                    „Víta!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3

 

                    Bélla Bellosz, zpěvák, frontman a leader punkové kapely Les Houmles, byl zmítán hlubokou krizí. Nejednalo se vyjímečně o krizi abstinenční, nýbrž o krizi nadbytku, který vyvolával přetlak. Prozatím z jeho strany k ničemu nehezkému nedošlo a tak v hospodě u Všeléku, ve které seděl vládnula pohoda. Ta tu ostatně panovala téměř vždy.

                    Leč není pohoda jako pohoda a právě Bélla byl jedním z těch, kteří zde dotvářeli nezaměnitelný kolorit čehosi, co lze jen těžko vnímat jako běžnou restaurační provozovnu. U Všeléku měla býti totiž původně kavárna související s galerií a prodejnou.

                    Z původních a naivních představ majitelů vzniklo doupě, kterému noha ctihodného občana zdaleka se vyhla, čehož na škodu býti nemůže.

                    Bélla seděl a přemítal nad korekcemi fázových posuvů jistých blíže nespecifikovaných tachyonových souřadnic. Již asi dvanácté pivo značky „Maxipes 10°“ mu k této náročné myšlenkové činnosti velmi prospívalo.

                    Zde je nutno důrazně podotknouti, že Bellosz byl především géniem v astronomii, astrofyzice a matematice. Jednou si ve škole přečetl matematicko-fyzikální a chemické tabulky. Od té doby je umí nazpaměť.

                    Často proto býval závistivým spolužactvem vysmíván a pochodujícími matematicko-fyzikálně chemickými tabulkami přezdíván. Béllovi to nevadilo, neboť se s hvězdářským dalekohledem do hlubin okolitého kosmu nořil a postojů blbců nedbal.

                    „Dám si ještě jedno a bliju, teda platím.“

                    „Opovaž se!“ ozvalo z opačné strany barového pultu. To právě zaprotestovala servírka Pavla, kterou Bélla společně s ostatními s oblibou zpoza baru sledoval, neboť Pavla patřila k nejproprsenějším servírkám v celé Mezopotámii.   /Mezopotámie = Meziříčí pozn. aut./ Skýtala právě oku lahodící pohled, jelikož ukláněla se za barem nad právě dotočenými Maxipsy.

                    „Blít anebo platit?“ ozvalo se ode dveří.

                    „To první vole.“ sykla servírka.

                    „Neplatím a zatím nebliju. Napiš mi to na sekáč. Právě jsem přišel na to, že jsem impot, hergot fagot teda, že jsem insolvetní a pro dnešek platím kešem.“ blekotal Bélla.

                    Otázku nepoložil nikdo jiný, než právě přicházející Jindřich Čudlík, skoro vtipálek, který občasně ke Všeléku dorazil. Pro svoji neškodnost byl vcelku oblíben. Snažil se prosadit kreslenými anekdotami, ale nevedlo se mu to, poněvadž ani jeho kresbičky, zrovna tak jako texty k oněm obrázkům, vtipné nebyly, což ho neštvalo, protože byl splachovací. Přesto byl v kolektivu oblíben pro svoji družnou a veselou povahu.

                    Nyní to však trochu přehnal. Utahoval si z génia a rozhoupal mu tím žaludek, což nepřineslo nic dobrého. Bélla se snažil doběhnout na WC, leč marně. V pravotočivé zatáčce u barpultu zakopl o vlastní nohu a upadl. Vzápětí již těžce zvracel do keramické nádoby určené k odkládání deštníků, což bylo vcelku v pohodě, až na to, že venku už třetí den v tahu bez přestání lilo a tím pádem byl onen keramický kousek plný. Deštníků. Bélla se marně snažil doplnit obsah.

                    „Ten třináctý Maxipes je neštěstí.“ ozvalo se z rohu místnosti kde u plně obsazeného stolu seděli štamgasti.

                    „Jó, třináctka je třináctka.“ pravil Čudlík usedajíce na židli uvolněnou po Béllovi. „Ale je to inspirace k tomu, abych nakreslil nějaký vtípek.“

                    „Dobytku, hovado, prase!“ hysterčí Pavla. „To si uklidíš!“

                    „Tak jo.“ pravil Bellosz a ještě vleže rozevřel jeden z deštníků. Byl vystřelovací. Díky kvalitní pružině se s obsahem Béllova žaludku detailně seznámili všichni přítomní. Obrovský ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. Dá se říct, že byl okamžitý a velmi, velmi spontánní. Vypadalo to jakoby Bélla rozesel zlo. Těžko říct proč nechybělo mnoho k lynčování, zvláště pak ze strany servírky, ale géniovi bylo opravdu těžko. Situaci zachránil Michal Horňák, hospody nájemce, který právě přibyl.

                    „Ježíš, tady je smrad. Vyneste ho, ať se nezabije na schodech.“ pronesl překračujíc Béllovu již bezvládnou postavu.

                    „Tak a já abych to uklízela.“

                    „Vše tomu nasvědčuje.“

                    „Blij a nechej blít. Kdos dnes blitcem, zítra poblitcem býti můžeš.“

                    „Panebože, taková zvrácenost!“

                    „Svatý Bernarde, oroduj za nás…“

 

                    Tyto a jiné věty moudré Všelékem zněly, až do pozdní zavírací hodiny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4

 

                    Shangra Thenzing seděl a psal. Byla to jediná možnost jak sdělit informaci v meditaci obdrženou.

                    Nebylo to jednoduché, protože byl vyčerpán, přestože se po několikati dnech před hodinou probudil. Vůbec netušil, jak dlouhý má za sebou spánek. Připadal si však, jakoby nespal vůbec. V uších mu hučelo, ruce se třásly, záda a čelo pokrýval studený pot a po těle povětří mrazivé co chvíli se přehnalo.

                    Sotva se probral, už nad ním byl jeden z bratří skloněn a podávajíce mu pergamen a pero, pravil : „Piš, co víš.“

                    Zprvu Lampa netušil ani co ví, natož aby věděl co má psát. Dlouho spal a vyčerpán byl snem, který se mu zdál. Zdál? Nikoliv. Nebyl to sen, nýbrž cesta. Lampovo astrální tělo mělo za sebou cestu tak dlouhou a náročnou, že se téměř nedokázalo vrátit zpět. To by ovšem znamenalo jev, který jak se pak Lampa o mnoho později dozvěděl, bývá na Západě označován jako klinická smrt. Nakonec se jeho vědomí navrátilo. A teď psal. S velkými obtížemi, protože jen těžko se rozvzpomínal. A když už si vzpomněl, tak měl další problém. Jak to pro bratry stylizovat, aby ho mohli brát vážně a chápat? Vždyť to téměř nechápal sám, až na to, že viděl, co viděl a slyšel, co slyšel. Byl tam a nebyl tam. Jeho tělo fyzické spalo v chrámu a tělo astrální putovalo po Západě, který byl pro něj téměř nepochopitelný. Přesto se mu líbil. Alespoň částečně. Nebo vůbec ne? Nevěděl. Nebyl si jistý skoro ničím, neboť cokoliv si vybavil, bylo retrospektivní, jakoby běžel pozpátku.

                    Jedno si však uvědomoval naprosto jistě. Bylo tam něco, kvůli čemu se jemu zpět již nechtělo. Co?

                    Bylo to něco nebo někdo? Nevrátil by se kdyby jeho bratři nespojili síly a nevtáhli jeho astrální tělo do těla fyzického. Měl totiž asi už daleko blíže k jinému tělu. Kauzálně, neboli příčinně byl již téměř v onom těle kauzálním, duchovním a tím nachystán k další cestě. Cestě ven z kolotoče životů a smrtí. Co ho tedy v těle astrálním přikovalo při vhledu do západního světa kam viděl kvůli jakési dvojinkarnaci, po níž se pídili bratři? Aha! Už to věděl skoro celé. Vzpomněl si.

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

5

 

                    „Teda pánové řeknu vám, že tak parádní štiku jsem asi ještě neviděl.“

                    „A co brýle, brýle tam nejsou?“

                    „Podívám se ještě jednou, ale silně o tom pochybuju.“

                    Tento dialog se odehrával na březích bažin zarostlých. Potápěč Vít Vodník ukecati se nechal Nedorostem Františkem k pátrací akci po žbluňklé dioptrické optice.

                    Na břehu stojí Mlsánek Bedřich, Bony a další dva jejich kámoši, bratři Vlčíkovi. Až na Bonyho se všichni vesele baví. Vodník se vynořuje.

                    „Ty vole, je tam na dně tma jak v pytli.“

                    „Vodotěsnou baterku nemáš?“ úpí Bony.

                    „Mám. V báglu za tebou, tak mi ji podej.“

                    Bony štráchá, až vyštrachá. Vodník se opět noří. Zmizel až na dno. Najednou vodou bleskne světlo. To potápěč zkušený světlo v hlubině rozžal. Po chvíli jakoby voda začala vařit.

                    „Co se to tam dole děje?“ ptá se čtveřice jako jeden muž.

                    Rudnoucí zbarvení vody neklamně svědčí o duelu ukrutném. Však naráz zavíří se hladina, mrskne se štika jak gymnastická kladina, před sebou Víta na břeh ženouce. Chlapce na břehu přešel humor, protože vytahovat zkrvaveného potápěče není žádná sranda, nýbrž velmi těžká a vážná věc. Vodník Vít přežil, leč v očích jeho byla smrt. Drkotal zuby a rty mu modraly.

                    Bylo sic horko, ale i tak děsem a hrůzou se sedícímu potápěči třásly ploutve na nohou. Šíleně při tom blekotal : „Štika, štika… brýle, brýle má na hlavě. Hryzla mě skoro mi ruku ukousla!“ Na důkaz svých slov demonstrativně mával levicí, kterou se před tím pokoušel štice brýle z očí uzmouti, přičemž svítilnou elektrickou, kterou třímal v pravici, snažil se ji dočasně oslepit. Halogenová záře však vydráždila dravce k útoku.

                    Tržná rána na levém předloktí byla zacelena později třemi stehy. Poškozený rukáv na neoprenech vyměněn. A co na to chlapci? Jdou se ke Všeléku opít! Po cestě praví jeden z nich, Vlčík Jan : „Řekl bych Bony, že brýle už asi nemáš.“

                    „No, to bych řekl taky.“ rezignovaně hlesl Bony.

                    „Ale taková štika s brýlema, tak to teda řeknu vám, tak to je teda psí kus.“ ozval se Mlsánek.

                    „Bedřichu prosím tě, nech toho.“

                    „Možná jsem na něco přišel.“ pronesl nečekaně Ámos Vlčík.

                    „A na co?“ táží se zvědavě ti tři.

                    „S tou štikou a jejíma brýlema bych možná o někom věděl.“

                    „O kom?“

                    „No, já bych řekl, že tady pomůže jedině kouzelník Mertin.“

                    „No jasně!“

                    „Třeba sedí ve Všeléku!“

                    „Kde jinde by taky seděl?“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6

 

                    Na základě písemných podkladů novice Shangry Thenzinga Lampy konala se právě porada všech členů řádu Jednoty.

                    Na této akci nepadlo ani slovo, neboť všichni radící se byli ihned telepaticky jednotni v jediné myšlence, která je napadla ihned po přečtení zprávy mladého mnicha.

                    Expedice! Dva malé problémky. Kolik a kdo? Nebo kdo a za kolik? To ne!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

7

 

                    „Podívejte jaké jsem chytil macky!“

                    Celá hospoda obdivně hledí na dvě půlmetrové ryby z čeledi lososovitých.

                    To právě kouzelník Mertin dorazil ke Všeléku a se svojí příslovečnou skromností prezentuje výsledky svého rybářského umu, neboť právě přibyl z vycházky po tocích mezopotámských.

                    Jak jen stručně a jasně charakterizovat osobnost tak výjimečnou a jedinečnou, jakou Mertin bezesporu byl? Těžce. Jisté však je, že tento největší mág, mystik a muškař v Mezopotámii a širém okolí měl dvě základní vlastnosti. Skromnost a genialitu. Vynikal ve všem, co ho bavilo. Ba co více, byl v těchto věcech nedostižný. Jediná jeho potíž byla v tom, že ho poslední dobou nebavilo skoro nic. Dokonce ani uznalé až bouřlivé ovace veřejnosti v hospodě.

                    Takže schoval pstruhy do košíku a objednal si svoji oblíbenou kombinaci piva Maxipes 10° + Velbloud.

                    V tom se dveře od schodiště rozletí a čtyři mládenci do hospody se řítí.

                    „Kde je Mertin?“ nese se šenkem čtyřhlasně.

                    „Kde bych byl? U zdroje sedím.“ zní odpověď od barového stolu.

                    „Tady Bony tvou pomoc potřebuje nutně, neboť brýle utopil a potápěče štika div nesežrala!“

                    Tolik překotný hlas Bedřicha Mlsánka nemohl Mertina překvapit. Znal svého oblíbence již dlouho.

                    „Tady Ámos pravil, abys štiku i s brýlema!“

                    Tak teď už byl Mertin trochu zmaten. Proto se ozval Ámos Vlčík.

                    „No prostě mě napadlo, že z hvozdu lesa lužního tu štiku vylovíš…“

                    „Tak, jak to pouze ty umíš.“ dodal jeho bratr.

                    „Od kdy štiky skřipec nosí?“ ptá se Mertin

                    „Od té doby, co žerou potápěče!“ ozval se Bony. „Hrozně moc ty brýle potřebuju zpátky. Stály tři litry! Pak se spolu ožerem! Za moje!“

                    Kouzelník Mertin zbožňoval velké výzvy. A tato vskutku stála za to. Být první, kdo chytí dioptricky vyzbrojenou štiku, která si proti rybářům a jejich nástrahám pořídila brýle.

                    To byl Mertinův sen.

                    „Nuže dobrá. Jak hluboko je ta zubatá?“

                    „Asi tak tři metry.“

                    „Takže dvojka potápivost, čtverka streamer a do šesti je venku.“

                    „Co je to streamer, Mertine?“ táže se Mlsánek.

                    „To je magie hlubin, Béďo.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

8

 

                Tak v Chrámu rozhodnuto bylo. Vyvolení hledati Mistry dva zvoleni byli tři.

                Trojice mudrců východních trmácí se proti proudu řeky Bečvy. Za ševelení svistu větru, šumu vody a stromů jdou oni neochvějně. Vtom jeden z nich jako první prolomí po několika tisících kilometrech mlčení a praví : „Ach bratři, již značně jsem znaven. Kdo ukáže nám onen pramen?“

                Načež druhý odpovídá jemu : „I mé údy mně již těžknou a rety sotva mantru řeknou.“

                Ten třetí zarytě mlčí. Byl totiž němý. Ano, Tenzing Shangra Lampa vyslán byl tělesně do časů a končin, kde putoval astrálně z prvu jen. Jeho dva bratři v Dharmě pověřeni byli jeho doprovodem.

                „Snad směr našeho putování správný jest. Nesmí nás přemoci žádná lest a s Ním zapomeneme na bolest, až spatříme tu ratolest, není pro bratra v Dharmě větší čest…“

                Druhý z mystiků pookřeje poslechem těch vět. „Ach bratře! Po slovech tvých údy mé lehknou a stoupají, rety mé nektar Dharmy nasají a mantru pak radostně zapějí. Jako ševelení horského pramene bystřinky zní mi bratřínku tvé rčení, čisté jak Buddhovo učení, nad něhož již více nic není.“

                „Dosti bratře slova, co vedeme již od Svatého Liptákova. Mám právě vidění. Ano, důležité to sdělení a nyní mám i slyšení… Copak to dovídám se? Že půjdeme už pouze krátce? Ano! Zanedlouho stane se, co s námi řádně zatřese.“

                Tak extatická byla slova prvního z bratří. Jen Lampa stále zarytě mlčel, jak u němých bývá zvykem. Tu náhle druhý z trojice poutníků vzrušeně křiknul : „I já mám vidění tam nad vodou! Jakési dřevěné žbrlení…to je snad vidu mámení… Tak to u nás věru není… Ha! Ouha! Jakési na lanech tyče! Tudy se možná dostanem tak do..“

                V tom je jeho monolog přerušen šíleným řevem plným strachu, děsu a hrůzy. Ač je to k neuvěření, tak oním řevu původcem nebyl nikdo jiný, než Shangra Thenzing Lampa. Šok psychický mu řeči navrátil.

                „Démon, démon! Zlý duch! Utečme bratři neb zabije nás tři!“ tak křičí Lampa ukazujíc rukou opačný směr, než dívali se jeho druzi. Ti však k němu radostně se vrhají a překotně spontánně jásají.

                „Zázrak bratře, zázrak! Tys procitl z němoty a ten tok byl té dobroty, že řeč tvou vytvořil! Vždyť ty jako němý ses narodil a až zde, když jsi zabrodil, tak jazyk tvůj se obrodil…“

                Načež jeden z bratří konečně vidí, proč Lampa hrůzou křičel. Uchopí zbylé dva a strhne je k zemi.

                Konečně všichni vidí oč běží.

                „Na kolena, bratři, již vím komu ten řev patří. Podivný to tvor. Napůl člověk a napůl laminátový vor. Nejsem si příliš jistý, ale se jim říká kanoisti.“

                „Po vodě letí jako pták a při tom připomíná mrak. Snad spadnul vodě od oblak.“ tak pravil Lampa. „Divné to vtělení do laminátového odění. A křídla jeho dřevěná tak často do vody jsou vkrájená. Toť asi těžká dřina, skoro bych pravil magořina. Řeholník laminátu. Však hleďte! Za chvíli je tu… Už je na břehu.“

                Znavený kajakář přirazil ke břehu a souká se znaveně ven z lodi. Schovaní mniši užasle čumí. „Jako hmyz vodní vyslékl se na hladině, leč neletí teď, nýbrž kráčí a s tím z čeho se vylíhnul do své poustevny kvačí.“ tak zněly komentáře z úst mudrců.

                „Třeba je něco jako šnek a teď nosí s sebou svůj domek!“

                Kajakář mizí v loděnici, do které vešel i s kajakem. Zvědavost v myslích mystiků východních definitivně přemohla prvotní vystrašenost z vodního sportovce.

                „Pojďme za ním bratři!“ zvolá Lampa.

                „Ó ano, ať nás spatří!“ zní hlasy jeho druhů.

                Trojice mnichů brodí se směrem k loděnici. Jsou zrovna v půli toku, když tu kanoista vychází z loděnice směrem na břeh. Uzří mnichy a nevěří svým očím. „Co je to za cvoky?“ ptá se sám sebe.

                Mniši již drápají se na břeh. „Pozdraven budiž, ó ctihodný laminátníku z poustevny na břehu, polovodní poustevníku. Budiž ti laminát lehký.“ pějí všichni tři asketové najednou.

                O sportovce se pokoušejí mdloby. Tři osoby v podivných hábitech a ještě k tomu společně cos brebentíče vůči němu. Situace těžce doléhá na jeho psychiku narušenou dlouholetým závoděním. Nyní již slyší pouze jednoho z nich. Neví sice jak, ale jeho cizí řeči kupodivu rozumí.“

                „Pozdraven budiž, ó ctihodný. Jakým jménem zove se tento zázračně léčebný tok, jenž bratru našemu řeč znovu navrátil?“ praví bratr tázavě.

                Kajakář se v mdlobách kácí do písku. Z posledních sil zachroptí : „Bečva.“

                „Ma-ča-be, Bečvá…“ slabikuje Lampa.

                „Vzkřísiti třeba ho jest!“ Trojice mudrců aplikuje první pomoc. Vodák se těžce probírá z mrákot. Zděšeně třeští zrak. Konečně se trochu vzpamatoval, řka : „Kdo jste?“

                „Mniši z Dálného Východu. Ty jsi mi vrátil řeč.“

                „Jak jste se sem dostali?“

                „Teleportační kinetickou levitací z Himaláje do Svatého Liptákova a pak pěšky. Jsme hledači Mistrů. Prý jsou na soutoku dvou potoků. Toto je Bečva? Ku pramenům daleko?“

                „Ku pramenům daleko, leč k soutokům blízko.“ Hlesl vodák zmoženě.

                „A u soutoku Mezopotámie se nalezá?“

                „Ano. Meziříčí.“ zachroptěl sportovec a opět omdlel.

                „Vize byla prorocká. Za chvíli jsme u spojů.“ To zvolali mniši a bystře vyrazili vpřed.

                Kajakáře zanechali v bezvědomí. 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9

 

                Nazítří poté, co Mertin zvěděl o rybě bystrozraké, vyrazil na ni za svítání, ač vstávání ranní v oblibě zrovna neměl. Co – neměl? Nesnášel! Každé ráno proklínal a raději by spal a spal. Jen muškaření a houbaření ho občas přimělo ku procitnutí, již za kuropění. Nejhorší pro něj však kdysi bývalo vstávání ranní povinné a pracovní. To však byla naštěstí pro něj dávná minulost. Do práce nechodil od doby, co jistý peníz našetřil a od té doby jej zdárně množil. Ptáte se jak? Prostě, jelikož jedna z jeho genialit byla i jasnovidnost, sázkovou kancelář navštěvovati začal.

                A nyní na ryby kráčel. Tu však stín do mysli jeho se vloudil. Proč, když šťasten býti by podle všeho měl? Opět si totiž na příčinu rozmrzelosti své vzpomněl. Šíp Amorův se někdy srdcím kouzelníků nevyhne. A právě to se před časem Mertinovi přitrefilo. Zásah. Výjimečně ne z jeho strany, ale on sám ho dostal. Naprosto přesně. Ušetřen býti mohl, kdyby ke Všeléku nechodil. Toho však Mertin nelitoval, neboť kde jinde by bytost tak průzračnou s pohlavím opačným potkati mohl…

                Chmury v jeho hlavě se rozplynuly s příchodem k vodě. Tento živel působil na jeho duši vždy jako elixír. Asi to bylo tím, že Mertin byl zrozen ve znamení nejušlechtilejším a nejčistším, to jest v Rybách.

                Stanul na břehu a okem znaleckým zkušeně hladinu a její okolí zkoumal. Pak si nasadil své kouzelné brýle, které optici nazývají polarizační, a zahleděl se pod hladinu. Dokázal skvěle „číst“ vodu. Velmi rychle odhadnul, kde nalézá se potfora zubatá, která přítele potápěče na kusy téměř roztrhala.

                „Nastal čas pomsty…“ pravil sobě Mertin polohlasně. Odpověď na jeho konstatování byla okamžitá, neboť hlas Mertinův ani ještě doznít ztemněle nestačil, když po hladině rozprsklo se hejno plotic.

                „Dobrou chuť při snídani tvé poslední.“ pomyslil čaroděj sledující štiku jak plotici v zubech svých hlavou do jícnu obrací. Zvláštní na onom výjevu byly především brýle na hlavě štičině, které dodávaly vzezření jejímu výraz profesorský.

                „Za ty čočky mi Bony zalepí aspoň metr Maxipsů!“ mlaskl lačně Mertin.

                To již však na hladinu dvěma ostrými háky opeřenými opatřená šňůra muškařská zlehounka doléhá.

                Štika však bohužel nasycena tučnou ploticí kamsi do tmy noří se hluboce a tam v klidu tráví pozřenou ranní krmi.

                „No tak, rybičko zubaťoučká, zblafni moje pérko.“ prosí Mertin štiku.

                Tu potvoru však peří patrně nevzrušuje. Několik svých nástrah Mertin vyměnil a nesčetněkrát je před dravcem precizně pohonil, leč marně.

                Tak dvě hodiny dřel a dřel. Již beznaději propadati počal.

                „Já už se na to vyseru!“ zařval a vztekle švihnul špičkou prutu do vody. Vtom zprudka zavířilo se v hlubině, neboť čváchnutí na hladině k útoku dravce vydráždilo.

                Rybář méně zkušený situaci patrně by nezvládnul. Ale Mertin? Precizně!

                Sérií úhybných manévrů štiku dezorientoval natolik, že ona sama obloukem vysokým na břeh vyskočila!

                Brýle z její hlavy dopadly k Mertinovým nohám. Štika sebou mrskala na břehu. Mertin brýle sebral a štiku znechuceně skopnul zpátky do vody.

                „Táhni mrcho…“

                Dal rybě svobodu, neboť se mu zdála být příliš malá. Měřila asi jen sto padesát centimetrů a on štiky pod dva metry zásadně nebral.

                „Jak takový malý prcek mohl toho prďolu v neoprenech tak prohnat?“ kroutí hlavou nevěřícně.

 

10

 

                    Bélla Bellosz znaveně bloumal dolů podél břehu Bečvy Rožnovské.

                    „Sakra mám já to smůlu. Kdybych nezakopl, tak jsem to vyblil do hajzlu a ne do těch deštníků.“ láteřil rozmrzele.

                    Takto nedobře naladěn blížil se ke zkušebně své kapely Les Houmles. Ta se nalézala v jedné z garáží na nábřeží jednoho ze dvou mezopotámských toků. Vlastně téměř u soutoku. Již z dálky slyšel zvuk bicích.

                    „Á, škopky zní dnes nějak dobře. Asi má Noťas nové blány.“ Béllova samomluva konečně dostala pozitivně optimistický tón. Zde je třeba podotknouti, že bubeník se jmenoval Notor, alias Noťas a že pocházel z jedné místní části Mezopotámie, kterou mezopotámští pojmenovali po jedné z himalajských hor a sice po hoře Lhotse.

                    „Dávej, Nóťo, dobrý pozor na to, abys neučinil předklon. Zakázal ti to doktor. Mohl by sis játrama vážně poškodit páteř.“ tento hlas patřil Béďovi Mlsánkovi, který byl ve zkušebně přítomen a sledoval zarudlého bubeníka v akci.

                    „Tak co, džemnem si?“ ptal se Béďa vytahujíc svoji basu, když tu právě vešel Bélla.

                    „Zadžemujem až potom. Nejdřív si pustíme kazeťák. Mám skvělou inspiraci. Mertin mi půjčil kazetu s tvojí nahrávkou z doby, kdy ti bylo jedenáct.“

                    „Tak to sem teda zvědav.“ hlesnul Noťas.

                    „Ježíš to je marast. To mu nahrál Bony. No nazdar!“ Takto zahanben reagoval Mlsánek, neboť se za svoji předpubertální tvorbu nesmírně styděl.

                    „To já slyšet nemusím.“

                    „Tak to si teda poslechnem.“ rozhodl Bellosz.

                    „Si nějaký dneska opruz! Co s tebou je?“ ptá se Noťas huhňavě.

                    „Mám blbou náladu. Jsem včera zablil celý Všelék. I s lidma všema, co tam byli.“ doznal Bélla.

                    „No tak to je teda fakt humus!“ zvolal Béďa a vyběhl ven zeleňoučký celičký.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

11

 

                    Nedlouho potom, co trojice mnichů zanechala kajakáře jeho osudu, uvědomil si nejmladší z nich onu událost, kterou svým bratrům v Dharmě záměrně nesdělil ve své písemnosti.

                    Ona myšlenka se mu v paměti stále častěji opakovala. Byla to vzpomínka tak nádherná, že ač se snažil sebevíc ji ze své mnišské mysli vypudit, tak čím víc o to usiloval, tím větší byla její intenzita. To kouzlo bylo tak mocné, že Lampu téměř nepustilo zpět na Východ do jeho fyzického těla. Co ho tedy na onom Západě neznámém tak mocně přitahovalo?

                    Začalo to tím, že slyšel hudbu, již nikdy dříve neznal. Božské tóny jakéhosi nástroje, který si nedokázal ani jen představit.

                    „Pane, jaká bytost může vyluzovat melodii tak krásnou a na jaký to hraje nástroj?“ Tato otázka mu vytanula na mysl vzápětí ihned potom, jak jeho duše vystoupala vzhůru nad jeho nehybné tělo.

                    Letěl pak tisíce kilometrů a skrz zeď vstoupil do místnosti, ze které onen magický zvuk vycházel.

                    V podivně zařízeném, leč útulném interiéru, stál velký kus čehosi tmavého a dřevěného. S barvou onoho dřeva však ostře kontrastovala běloba dlouhého lemu, který byl souběžný s hranou toho zvláštního předmětu. Ten bílý lem byl příčně přerušován jakýmisi černými proužky. Vlastně to bylo celé složeno z proužků, ale těch bílých bylo podstatně více.

                    To všechno však zdaleka nebylo příčinou toho, proč byl Shangra Thenzing Lampa tak bezmezně uchvácen. Co tedy bylo důvodem jeho emocí a co jej tak fascinovalo?

                    U toho velkého předmětu sedělo mladé děvče. Svými jemnými prstíky se ta dívka dotýkala onoho pruhu poskládaného z malých, bílých a černých proužků. Činila tak neobyčejně něžně a rytmicky zároveň. Při každém jejím dotyku vydával nástroj nové tóny a zněl melodií, kterou vytvářela ona svým prstokladem.

                    Lampa jí neviděl do tváře, neboť k němu byla otočena zády. Nemohl se vynadívat na její vlasy. Bylo to něco úžasného. Nebyly černé a to ho udivovalo, jelikož nevěděl, že mohou být i jiné barvy vlasů mladých dívek, než je barva černá. Její vlas byl světlounce hnědý, až plavý. Neméně mladého mnicha udivila i délka toho účesu, protože onen jas plynul a padal přes ramena hluboko dolů na dívčina záda. Ony kadeře byly krásně husté a jemně zvlněné. Nebylo to však zdaleka vše, co okolo ní zářilo. To nejjasnější byla její aura, která ji obestírala a jejíž barvu Lampa zřetelně viděl. „Ach, to co z ní vyzařuje, je snad průzračnější, než rosa na lotosu.“ pomyslil mnich.

                    Pomalu okolo ní obešel a začal si ji prohlížet z boku a zepředu. To, co viděl zezadu, byl slabý odvar poslabší jakosti oproti tomu, co viděl nyní. Její spanilou šíji nezakrývalo vůbec nic. Partie položené poněkud níže byly zahaleny čímsi teňoučkým a průhledným. Při každém nádechu se její hruď vzedmula a rozvlnila jako moře. O této problematice Lampa nevěděl zhola nic. Nevěřícně zíral. Tohle ve výuce neměli. Zahleděl se jí do očí a viděl letní oblohu, protože je měla veliké a světle modré.

                    „Nech už toho brnkání a pojď večeřet, než to bude studené. Na klavír máš čas potom.“ zaznělo z vedlejší místnosti a byl to hlas patřící patrně mamince onoho líbezného kvítku. „Jo, tak tomu se říká klavír… Aha…“ zaznamenal Lampa do paměti.

 

 

 

 

 

 

12

 

                    Den před tím, než Bélla Bellosz seznámil přítomné hosty Všeléku s obsahem svého žaludku, vcházel kouzelník Mertin do téhož podniku v nepříliš dobrém rozpoložení duševním. Dařilo se mu totiž ve všem, až na jistou srdeční záležitost, kvůli které se Mertin tuze trápil.

                    To, co uviděl když přišel, tak to mu taky na náladě nepřidalo. Jeho nejmilejší místa u baru krajně vpravo byla totiž obsazena. A ještě k tomu dvěma kreaturami, které se tu bohužel občas vyskytovaly. Jednalo se o místního sedmilháře, zoufalce Zmatěje a defraudanta Zahradníka.

                    Zhnusen tímto pohledem, přešel Mertin do místnosti přilehlé a tam do sesle usedl.

                    Objednal si láhev červeného vína a cigára značky Velbloud. Na pivo Maxipes chuti výjimečně postrádal. Otevřel flašku a nalil si. Vtom postřehl ve dveřích mihnout se kohosi nově příchozího. Byl to Jirka Smutný. „No ten ještě tady chyběl. Snad si ke mně nepřisedne.“

Tyto negativní myšlenky běžely Mertinovou myslí, když si ho Jirka právě povšimnul.

                    „Ahoj Mertine! Co tak sám? Jak se máš? Já si k tobě přisednu. Jó?“ hlaholil Smutný Jiří k nelibosti Mertina.

                    „Nó, tak teda sedej…“

                    „Tak jak se daří? V pohodě?“

                    „Jo vole! Pohoda jako prase! Nejradši bych šel do hajzlu a spláchnul se…“

                    „Ale, ale… Jak bych jen mohl být nápomocen?“

                    „Můžeš držet splachovadlo.“

                    „Ale to né… Já ti chci vážně pomoci. Copak se ti stalo?“

                    „Brzo budeš starý, když jsi tak zvědavý.“

                    „Dobře, nó… Když nechceš, tak nechceš. Neříkej nic.“

                    Jirka Smutný byl tak trochu podivín. Těšil se, že bude v příštím životě tou nejlepší a nejkrásnější modelkou na světě a tak se na to pilně připravoval, již v životě tomto. Mertin ho tak trochu děsil, protože mu kdysi řekl, že on bude taky modelka, jenomže ještě lepší než on. Mertin v reinkarnaci věřil, ale v tomto případě si z Jirky dělal legraci, což Jirka netušil.

                    V jejich rozhovoru nastalo trapné ticho. Mertin se zatím zvedl a vrávoral na záchod. Jeho společník začal usilovně přemýšlet.

                    „Copak se asi stalo? S Mertinem se něco děje. Ale co? Je to divné, chtít se spláchnout…“

                    Najednou tváře Jiřího cosi rozzáří. Myšlenka.

                    „Já už to možná vím… Netrápí Mertina nakonec…, nakonec láska?“ ptá se Smutný Jiří sebe samotného.

                    Mertin se vrací z WC a ztěžka usedá.

                    „Spláchnul ses dobře?“

                    „Jdi se bodnout!“ opáčí Mertin rozezleně.

                    „Poslouchej, víš, to co mi nechceš říct… Kvůli čemu se chceš spláchnout… Nó, není to náhodou láska?“

                    „Neříkají ti Jirko třeba náhodou blesk?“

                    „Ne, ale říkalo se mi Hurikán.“

                    „Jestli ty jseš Hurikán, tá já jsem Tornádo Lou! Arizonská pěnice!“

                    „Promiň, vždyť víš, že já jsem takový…takový trochu jiný…“

                    „To mi neuniklo.“

                    „Takže nakonec přece jen láska? Vůči jisté osobě? Holka nebo kluk?“

                    „Jurine! Chceš facku? Nikdy jsem nebyl bisex!“

                    „Tak jsem to nemyslel. Jenom se tě ptám, jestli s ní chceš mít syna nebo dceru.“

                    Po těchto slovech zalapal Mertin po dechu. Pokoušely se o něj mdloby.

                    „No, víš Jirko, tak daleko jsem ve svých úvahách ještě nedošel…“

                    „Ale to bys teda měl. To by se mělo plánovat.“

                    Opět nastala chvíle ticha.

                    „Jirko, já z tebe dostanu mladý…“

                    „Tak holku nebo kluka?“

                    „Obojí! Nejlépe najednou!“ z Mertina už hovoří víno.

                    „Správně!“ zvolal Smutný Jirka. „Nemá cenu troškařit. A kromě toho…jedináčkům bývá někdy smutno, i když mají milující rodiče. Řekls jí to? Že ji miluješ?“

                    „Jo.“

                    „A uspěls?“

                    „Neuspěl.“

                    „Mertine?!“

                    „Co?“

                    „Nehaž flintu do žita!“

                    „To neudělám nikdy. Já chodím na ryby. A už mě konečně přestaň otravovat! Chci být chvíli sám.“

                    „Tak ahoj. Já teda odcházím. Měj se.“

                    „Nazdar!“

                    Mertin zůstal sedět sám. S povzdechem nalel sobě další pohár červeného vína, přičemž si uvědomil, že tím nic nezlepší. Zas to bude ještě horší. Popíjel a tím se nořil hluboko do vzpomínek. Vzpomínal na to, jak ji tu viděl poprvé a taky na to, jak s ní poprvé hovořil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

13

 

                    Bylo tomu už mnoho pátků zpět, co ji spatřil prvně.

                    „Bože, to je rozkošné děvčátko…“ To byla první myšlenka, která vytanula na jeho mysl při onom pohledu. „Vypadá jako šíleně smutná princezna. Na tu hochu zapomeň, je moc mladá… Kolik jí asi jen může být? Šestnáct? Možná ani to ne.“

                    „Proč mi není o takových deset míň.“

                    Tyto neradostné otázky trýznily Mertina tím více, čím déle na ni zíral.

                    Seděla mezi svými vrstevníky a i když se usmívala, vyzařoval z ní stesk.

                    „Vypadá tak nějak zamilovaně… Nešťastně. Bože, který trouba ji nechce?“ Mertin si tyto otázky klást nechtěl, ale bylo to silnější než on. Od té doby ji ve Všeléku potkával skoro denně a jeho cit vůči ní neustále rostl. Snažil se zařídit situaci, při které by se seznámil. Za pár týdnů se konečně dočkal. Seběhlo se to skoro náhodou.

                    Seděla sama u čaje. Mertin vešel dovnitř a pěkně v něm hrklo. Ha! Sama u baru! Ano, dívčina se nalézala na prostředním místě.

                    Kouzelník se snažil ovládat. Šlo to těžko. Rádoby uvolněným krokem se přemístil okolo dívky a obsadil místo krajně u baru vpravo. To bylo jeho nejoblíbenější.

                    „Čau Mertine. Copak si dáš?“

                    „Maxipsa s Velbloudem.“

                    Běžná otázka obsluhu konající šenkýřky a nejběžnější Mertinova odpověď.

                    Seděl asi na jeden metr vzdálen od Ní. Neměl to vůbec jednoduché, neboť ji během pěti vteřin asi desetkrát vynesl z hořícího lesa a mezi tím ji taktéž několikrát vyrval ze spárů smečky litých šelem.

                    V tomto rozpoložení se těžce přemýšlí. Z posledních sil psychických se Mertin snažil koncentrovat svoji mysl na to, aby byl v klidu a tvářil se jakoby nic. Snad se mu to i povedlo.

                    „Sakra, jak hovor s ní zapříst?“ říkal si v duchu po sto padesáté. Spásná myšlenka na sebe nenechala dlouho čekat.

                    „Ty, Pavlo poslouchej… Ehm… Nó, nenechal jsem tu posledně nějaké nosiče hudební s mou nejoblíbenější „Játrodech“?“ blekotá Mertin směrem k servírce.

                    „Já nevím, když tak se podívej.“ praví šenkýřka krčíce rameny.

                    Po těchto slovech mág vrávoravě přemístil své tělo z barové židle na opačnou stranu barikády, tudíž za bar, kde začal přehrabovati se v magnetofonových kazetách a cédéčkách.

                    „Sakra, kde jsem ty Játrodechy, hergot jenom do prdele zašantročil?“ nadáva Mertin a několikrát se přitom podíval na dívčinu sedící za barem…

                    „No na mě se moc nedívej, já o tom nic nevím!“ Dívčin hlas zazněl překvapivě ostře. Kouzelníka téměř vyděsil a ten vzápětí si pomyslil, že majitelka klasu onoho asi žádná plastelína není. Že by spíše za okolností jistých, celkem kvalitní plastickou trhavinou mohla být.

                    Při těchto myšlenkách usadil se zpět za bar vedle Ní.

                    „No já jsem je asi půjčil Čudlíkovi. Promiň, že jsem po tobě tak blbě čuměl, ale víš, jak to tu chodí s těma kazetama. Všichni si rádi půjčujou a někteří neradi vracejí. Sem nemyslel, že bys jako ty zrovna to… Se nezlob.“ soukal ze sebe.

                    „Né, nezlob se ty. Já se nezlobím. Sem po tobě nechtěla tak štěknout.“ Teď už zněl její hlas úplně jinak. Byl měkoučký jako mech a v Mertinovi se tajil dech.

                    Zavládlo trapné ticho. Bylo mu jasné, že iniciativy by se měl chopit on. Chtěl něco říct, ale nějak mu to uvízlo.

                    „Ty seš muzikant?“ otázalo se děvče přerušujíc tak oboustranné mlčení.

                    Bezelstnost této otázky ostře kontrastovala s bouří v Mertinově duši. Ten totiž v duchu úpěl. Hudebníkem totiž nebyl i když kdysi jím býti chtěl. Teď si sám sobě zlořečil.

                    „Ne, já nejsem muzikant.“ hlesnul polohlasně.

                    „Ale vypadáš tak. Už jsem si skoro myslela, že sem chodí jenom samí muzikanti.“

                    „Ty na něco hraješ?“

                    „Na klavír.“

                    Opět se rozhostilo trapné ticho. Tentokrát se náš vyměklý mistr věd okultních vzpamatoval o něco dříve.

                    „Nó, tak když už sme se zakecali, tak já jsem Mertin.“ zmohl se kouzelník konečně na to, aby se představil.

                    „Niva.“ špitlo děvče.

                    „A jak dlouho hraješ na klavír?“ snažil mág udržet konverzaci v chodu.

                    „Už celkem pěkně dlouho. Přesně to ani nevím. Deset let? Asi…“

                    „Hm… A kolik ti je?“

                    „Před týdnem mi bylo šestnáct.“

                    Mertin suše polkl a zapálil si cigaretu značky Velbloud. Bylo jí přesně tolik, kolik předpokládal.

                    „A kolik je tobě?“

                    „Ále, jenom tak asi o jedenáct víc.“

                    „Tak to už si veliký…“ pravilo děvče se smíchem.

                    Její styl humoru byl skvělý. Mertinovi to připomínalo charakteristiku jisté postavy z jakési knihy. O oné postavě se tam pravilo, že by dokázala baviti Napoleona povídáním o zimních sportech v Moskvě. Muškařský mystik si právě připadal jako Bonaparte na Elbě.

                    „Nó, ale s tou muzikou…“ snažil se změnit téma.

                    „Co?“

                    „Chtěl jsem býti muzikant. Chtěl jsem být bubeník.“

                    „Jé! Můj otec je učitel. Mohl jsi chodit k němu. On učí hrát na bicí. A proč si teda vlastně nezačal?“

                    „Nejdřív nebyly prachy a pak zas když byly prachy, tak nebyla zkušebna. Tak jsem peníze vrazil do jiných zájmů.“ rekapituloval Mertin zklamaně.

                    „Aha.“ Pravilo děvče chápavě.

                    „Já jsem na muzice vyrostla. Otec se hraním živil. Je velký muzikant. On absolutně všechno slyší.“

                    Mertin nevěděl, jak slyší nebo neslyší, a ani ho to vůbec nezajímalo. Nicméně se časem přesvědčil o tom, že její tři metry vysoký tatínek je vskutku největší hudebník v Mezopotámii.

                    „Nedávno mi sehnal angažmá v kapele.“ pokračovala Niva dál v monologu na téma – můj otec a já.

                    „Ve které?“

                    „Tu neznáš. Ještě jsme nevystoupili. Zatím jenom zkoušíme.“

                    „Máte už vymyšlené jméno pro vaše těleso hudební?“

                    „Jo. Naše jméno je Čaj pozítří.“

                    „No, to je skvělé! Co hrajete? Líbivý rock?“

                    Oba se začali smát a pak se každý mlčky věnoval svému pití a cigaretě. Pak Niva pravila : „Je to těžké někam zařadit. Já fakt nevím.“

                    „No hlavně, aby to nebylo jako ta nejslavnější a největší ostuda co tady hraje. Panebože! Kolik tu bývalo dobrých muzikantů a kapel… Ted v Mezopotámii nehraje skoro nic, jenom ti největší idioti, kteří ještě ke všemu umí tak akorát velké hovno, tak ti jsou nakonec slavní!“

                    Mertin se občas uměl pěkně rozohnit.

                    „Máš patrně na mysli tvorbu kapely Kváka a Žbloňk?“ otázala se Niva.

                    „Nenazývám to tvorbou, ale mám na mysli kapelu Kváka a Žbloňk a hlavně toho imbecilečka Fialenku!“

                    Niva se hlasitě rozesmála tak, že skoro spadla z barové židle. Až schopna slova byla tak pravila :

                    „Máš asi pravdu. Taky nevím, proč lidi platí přes kilo vstupného za hňupa, co křápe tři akordy do kola a k tomu mekotá ty svoje debiloviny. Taťka je taky nemá rád.“

                    „Co pořád do všeho taháš fotra? Ať je řeč o čemkoliv, tak to je pořád otec, otec! Nejsi nějaká divná?“

                    Teď se Mertin zarazil a znejistěl. To asi přehnal. Dal patrně moc najevo, že dívčinina značná fixace na otce ho štve.

                    Niva se ale kupodivu netvářila uraženě. Vypadala, že ji Mertinův jazyk jedovatý spíše rozesmutnil.

                    „Né, to sem nechtěl. Promiň. Máš nějaké sourozence?“

                    Snažil se ji omluvit a zavést hovor jinam, leč moc to asi nevyšlo.

                    „Ne, nemám. Já jsem jedináček.“ Tak to je teda opravdu všechno čím dál, tím lepší, pomyslel sobě Mertin, nevědouce o čem dál hovořit.

                    „Jéžišmarjá, to už je sedm hodin?! V šest jsem měla být doma. Naši mají strach a matka už mě možná hledá. Zaplatím čaj a kusovku!“

                    Chvatně pak zaplatila a spěšně se s ním rozloučila:

                    „Čau Mertine. Měj se.“

                    „Ahoj Nivo. Taky se měj.“

                    Čaroděj u baru zůstal sám. Z Maxipsa přešel na červené víno, zapálil si další velbloudovku, nechal si pustit muziku od kapely Játrodech, hlavu si opřel o dřevěnou barovou vzpěru umístěnou na okraji pultu a propadl hluboké melancholii.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

14

 

                    Nazítřek poté, co Mertin brýle štice zubaté hrdinsky uzmul, stavil se po cestě na houby ke Všeléku, aby v této hospůdce pro přítele Bonyho vzkaz zanechal.

                    „Tak mu vyřiď, že optika jeho v suchu jest, tudíž u mě.“ pravil kouzelník šenkýřce.

                    „Zajisté vyřídím.“ opáčila dívčina.

                    Mertin vyrazil do hvozdů. Celé odpoledne pročesával porost. Až měl tolik hřibů a bedel, že unésti bylo již nad jeho síly téměř, vydal se dolů k soutoku dvou potoků mezopotámských. Chtěl proti proudu pěšky k domovu vyrazit.

                    Koho však pojednou jeho zrak bystrý spatřil?

                    „No nazdar Bony. Mám doma ty tvoje brýle.“

                    „Tak to je super, to se ožerem!“ jásá Bony.

                    „Ožerem, ožerem a za tvoje prachy.“

                    „No jasně, to je v klidu. Ty vole ty máš hřibů!“

                    „Jo, jo. Rostou hříbečky, rostou…“

                    „A kam jdeš teď?“ vyzvídá Nedorost Franta.

                    „Ále, asi domů.“ odvětil kouzelník.

                    „Pojď se mnou zkoušku kapely Les Houmles poslechnout.“ zve František Mertina.

                    „Dnes je zkouška těch virtuozů? Bélla Bellosz, Béďa Mlsánek, Noťas a spol? Jdu s tebou.“

                    Za chvíli byli téměř u garáží, kde zkušebna se nalézala.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                            15

 

                    Trojice mudrců na soutoku právě stanula. K nejmladšímu z nich tázavě pohledy od zbylé dvojice míří.

                    „Rovně či doleva bratře náš?“ ptají se Lampy.

                    „Doleva proti toku říčky té, co se vlévá.“

                    Shangra Thenzing Lampa měl neodbytný pocit, že brzy přihodí se cos fatálního. Setkání? O tom, že již brzy narazí  na dvojí reinkarnaci Velkého Jardy ze Svatého Liptákova nepochyboval ani v nejmenším.

                    Avšak onen pocit tušení čehosi osudového ze zdroje naprosto jiného zcela jistě prýštil. Znovu se v myšlenkách vracel k oné panně přelíbezné, která ho při jeho astrální cestě k sobě přivábila hrou na ten nástroj, kterému tady říkají klavír.

                    Mám snad potkat ji zde? Sám sebe se Lampa tázal. Možná někdy snad, ale nyní jistě ještě ne. A co mě k ní vůbec vábí? Jsem přece mnich, ženy mě nezajímají. Její hudba? Ale proč právě její? Mají snad ony tóny k čemusi, či komusi mě dovést? V tom případě by to ale asi málo souviselo s posláním původním, pro které jsem bratry v Dharmě poslán astrálně zde byl… Že by něco osobního?

                    Lampa tehdy pak ještě mnohokráte od první své návštěvy v jejím pokoji, onu pannu zhlédati přicházel. Proto se tak zdržel s návratem.

                    Tu počalo se mu do mysli vkrádat tušení, že asi kdosi jiný spřízněný, chová k té dívce podobné cítění. Někdo koho kdysi nejlépe ze všech znal a nejraději ze všech ve svém srdci měl…         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

16

 

                    „Tak hoď tu škatulku do stroje.“ s těmito slovy podal Bélla magnetofonovou kazetu příteli Noťasovi, neboť právě za jeho zády se nalézal Belloszův skvělý přístroj značky International.

                    Noťas chvíli šramotil, až uvedl tu skvělou mašinu do chodu. Kazeta s pirátskou nahrávkou „Mlsánek Live“, rozburácela se interiérem garážové zkušebny.

                    „Sakra to šlape…“ zachrochtal Noťas blahem.

                    „Muzika je to skvělá, ale co teprve ten text?! Ta nosná síla textu! Ta exploze myšlenek!“ hlaholí Bélla Bellosz v extázi.

                    „Osol to! Vytni tomu volume!“ řve Mertin, který se právě společně s Bonym ve vratech garáže zjevil, načež Noťas dal volume na max.

                    „Zdar!“ zařval Bélla. „Nepotkali jste Béďu?“

                    „Potkali.“ řekl Bony.

                    „A kde je?“

                    „Blije do Bečvy. Co jste mu provedli?“

                    „My? My nic!“

                    A do toho všeho zní hudba s těmito krásnými slovy.

 

                    Jó my si tu žijem, šedesát litrů mléčka

                    šedesát litrů mléčka, za minutu pijem.

                    Ty prase, ty, ty, ty si prase

                    dej mi sýra, dej mi malého kousíčka sýrečka!

 

                    Jel jsem na kolé a spadl a píchl

                    jsem si uchó – a to nikoho nezajímá,

                    že mám vlastně píchlé uchó!

                    Jel jsem výtahem a bylo mi fájn,

                    že nemusím chodit po schodéch,

                    jelikož bydlím v osmém patřé…

 

                    Vláček kolejáček, po cestě se chodí

                    hajný vede srny…

                    Slyšíš tu krásnou hudbu, která tebou probíhá.

                    Koupím si kólo, o prázdninách vyjedu a rozbiju

                    si držku, pěkně z kopce jó – a uvidím

                    tam medvěda a lišku a hajnýho.

 

                    Co to je – rokenról nebo metal prostě

                    to je jedno, slyšíš co je to?

                    Supernářez to je ono, těžký mono…

 

                    V létě, sluníčko svítilo…

                    …bylo pěkně a dělat nic se mi nechtělo

                    jenom se válet u sebe doma v pokojíčku

                    a muziku poslouchat, k tomu hrát si

                    na harvany – jó jó jó!

 

                    Matěji už máš vytměno, už máš zatmněno

                    úplné ve svý bedně nadoraz seš hej výmaz

                                             jó jó jó!

                   

                    A půjdem někdy do parku

                    a tam koupíme motorku, v garáži to hrajem

                    dál a daří se nám čím dál víc.

 

                    Zakrslou, zakrslou na podbradku

                    máš bradku zakrslou a měsíček

                    na ni svítí pěkně, aby vidět bylo

                    kolik je vlastně hodin, když

                    nevidím na Polárku.

 

                    Jednou jsem si utrhnul velký rampouch

                    šel jsem k zubařce a urvala mi zuby

                    brečel jsem doma na záchodě

                    a měl červené dásně a bylo mi blbě.

 

                    Včera, včerá jsem měl velkou bouračku

                    odnesli mě a odvezli mě na hospitál.

                    Transfúzi jsem dostal, pět litrů

                    krve, ale moc mi tó nestačiló.

 

                    Byl jsem dneska na márnici

                    viděl jsem tam svoji nohu ukradenou.

                    Byla tam i moje ruka, která utekla mi.

                    Super den to teda nebyl, ale co dělat

                    když jiného nic k práci nebylo, tak

                    jsem se vysekal pořádně.

 

                    Udělal jsem pitvu a střeva lítaly,

                    srdce praskalo a brzo mě pohřbí.

                    Mozek se rozprsknul do hlavy

                    až k patám asi odtud rychle chvátám.

 

                    Zombie, zombie je tu zombie…

 

                    Šel jsem jednou do polí vykopávat

                    brambory a tuhle náhle vyděl jsem

                    myš na rogalu jak si letí nad lány.

                    Uletěl jí kamarád a byla z toho

                    na mrak a mraky jedou rychle, skoro začlo chcát.

 

                    Při kopání brambor velká tragédie

                    žížalu jsem překop a ta už nežije

                    Byl to smutek veliký i prezident

                    žížalák na pohřeb jí přijel.

 

                    Má závoj z oblaků a vůni vlasů

                    po lučinách, kopřivy jsou žhavé

                    a pampelišky žlutavé.

                    A je tady zatmění Slunce

                    a my máme rádi metal

                    tak ho tady hrajem, jó v garáži…

                   

                    Čajé, pijte čajé, jedině čajé

                            ty vám vrátí sluch!  

 

                    Tolik krátká citace textu pirátské nahrávky „Mlsánek Live“. Tak kdysi zněla jeho prvotina kategorie textové poezie. Laik se jí podivuje, odborník užasle čumí. Názory veřejnosti se různí. Co k tomu dodat? Ztřeštěnost? Nikoliv. Genialita? Ano!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

17

 

                    Bedřich Mlsánek ztěžka dozvracel a do toku chladného obličej svůj ponořil, aby se osvěžil. Proto ani nepostřehnul, že okolo něj prošli dva jeho kamarádi a zmizeli v garážové zkušebně.

                    Když tvář svojí vynořil, pohlédnul na břeh vedle sebe a zažil tím pohledem další šok, tentokrát již téměř smrtelný. To co viděl, ho úplně uzemnilo. Zkoprněle čuměl na tři podivné plešaté mužíčky, kteří byli zahalení v hábitech připomínající námořní plachty. Všichni se na něj usmívali jak měsíčkové nad kompostem a přátelskými posunky dávali jemu najevo, že hodlají komunikovat.

                    „Kurva, mně už asi fakticky doopravdy jeblo!“ Vyhrknul Béďa a s podivem bylo, že v mdlobách se neocitnul.

                    „I nejeblo ti mládenče. Jsi pouze tuze překvapen. Ale nešť. To vše srovná se, až bude ti vysvětleno.“ To promluvil tónem konejšivým jeden z mnichů.

                    „To se mi snad jenom zdá…“ pravil Béďa.

                    „I nezdá.“ pravil druhý mnich a praštil do zad Bedřicha vyjeveného holí, kterou v pravici třímal.

                    „Áááuvajs! Co děláš debile plešatý?“

                    „Hurá! Tak je to on! Je to jeden z těch dvou!“

                    Tři mudrcové radostně skotačí a objímají se. Až se doradovali, tak zvážněli a chystali si projev pro vzácného nalezence.

                    Nejmladší z trojice přistoupil k Mlsánkovi a vážným hlasem jemu pravil :

                    „Já jsem Shangra Thenzing Lampa a ty jsi reinkarnací Velkého Jardy.“

                    Béďa nevěděl zda má utéci či bojovat.

                    „A ty seš magor! Všechny tři vás odvezou a zavřou do pakárny! Každý potřebujete kazajku!“ s těmito slovy vzal Bedřich nohy na ramena, neboť zvolil variantu útěk.

                    Mniši se radostně rozběhli za ním. „Určitě prchá před námi do jedné z těch jeskyněk odkud ta krásná hudba zní.“ zvolali mudrcové a jali se Mlsánka honit směrem ku garážím.

                    To už ale Béďa rychlostí namydleného kulového blesku vpadnul do vrat garáže. „Pomóc! Honí mě jacísi magoři tři! Paka plešatá! Zavřete vrata na petlice, zhasněte svíce a vypněte muziku, ať ji slyšet není více!“ Tyto věty Béďa ječíce panickým děsem doprovázely jeho úpěnlivou snahu o zamčení vrat a jejich následné zabarikádování.

                    Bélla, Noťas, Mertin a Bony sledovali kamarádův amok s němým úžasem. Mlsánek zatím úspěšně dveře zevnitř pečlivě uzamknul, zarazil ocelové závory a hrnul na plechová vrata vše co do rukou mu přišlo.

                    „Néptudom…“ hlesnul Bellosz jazykem svých předků. Narodil se sice v Mezopotámii, ale jeho předci bývali Hunové. To co pronesl naprosto přesně vystihovalo pocity všech přítomných, jelikož počínání Bedřichovo jevilo se býti poněkud nejasné.

                    Vtom se rozezněl skleněný zvuk na betonové podlaze. Byla to rotující láhev.

                    „Jé flaška!“ zaradoval se Noťas, neboť již téměř tři hodiny nevypil.

                    „Tu jsem před tebou schoval, abys nechlastal aspoň na zkoušce! A kromě toho – je v ní čikuli! Krotil těmito slovy Bélla Noťasovu náruživost, leč marně.

                    „Čikuli? Mňam! Glo, glo, glo…“ toť Noťasova reakce. Ano, byl to Bedřich, kdo při své činnosti barikádnické lahev ze skrýše uvolnil a rozkutálel. Tím bubeníkovo porušení životosprávy zavinil.

                    „Tak nám teda Béďo rozumně vyklop, co tě tak vyplašilo, že nás tady zabedňuješ.“ ozval se z rohu hlas Mertinův.

                    „No přeci ti tři blbci, kteří…“ nedořekl Mlsánek, neboť vrat zarachocení opět ho k němosti strachem přivedlo.

 

18

 

                    Buch, buch, buch! Plechová vrata lomozí pod údery pěstí.

                    „Otevřete bratři a nebojte se nás tří. Nás nemusíte se bát, netřeba proto zavřených vrat…“

                    „Kdo jste?“ křikl Mertin.

                    „Přátelé!“ ozvalo se za vraty.

                    „Magoři, magoři to jsou… Paka plešaté a oplantaní do plachet…“ drmolil Bedřich zděšeně.

                    „Je tam jeden z dvojice Mistrovy reinkarnace!“ zvolali mniši nadšeně, slyšíce Bedřichův hlas.

                    „Ať vás vezme ďas! Táhněte ke všem čertům zas!“ To křičel Bellosz jsa značně rozezlen. Netušil však co tím rozpoutá na opačné straně barikády. Euforii.

                    „Oba dva je máme, pěkně pohromadě! Jaké štěstí! Ó synu vznešeného rodu, ty kdož nás k ďasu posíláš jsi reinkarnací Velkého Jardy Liptákovského!“ znělo venku slavnostně.

                    „Ježíš to je marast. To samé mně ti hňupi říkali taky.“ Mlsánkův hlas se třásl.

                    „Aspoň vidíte, že nekecám.“ dodal vzápětí.

                    „Ó synu vznešeného rodu! I ty jsi reinkarnací Velkého Jardy! Mistr se totiž po smrti rozdvojil…“ pravil Lampa.

                    „Tak teda ty blbce bych rád viděl na vlastní oči.“ S těmito slovy začal Bony odklízet harampádí, které Mlsánek narafičil na vrata. Kouzelník Mertin, jež jako první tušil, která asi bije se k němu přidal, řka při tom, že zas až takový blbci oni asi nebudou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

19

 

                    „Dobrý den. Prosím vás pánové nevíte náhodou, jestli v té garáži nejsou nějací kluci?“

                    Mniši se překvapeně obrátili za dívčím hlasem, který je takto oslovil. Stála za nimi dívka a usmívala se. Bylo to děvče obdařeno vnady kyprými s vlasy dlouhými, co byly vzadu do ohonu staženy, což zvýrazňovalo její kulatý obličej, z něhož vyzařovala pohoda a laskavost.

                    Její oči byly veliké a světlounce modré.

                    Lampa sebou vzrušeně trhnul. To byla Ona! Kvůli ní se tehdy nechtěl vracet, když astrálně doputoval až do těchto končin, neboť byl skvěle váben tóny kláves, na které ono děvče prstíky svými melodie vyluzovalo.

                    „Ó ano přelíbezná panno. Jsou tam a je jich pět. Před námi však uzamkli se. Patrně nás obávají se. Snad odemknou nám před tebou…“ tak Lampa pravil a učinil nesmělých pár kroků směrem k dívce.

                    „Chachachá.“ smálo se děvče. „To jsou ale sráči! Tak jich je tam pět a bojí se takových milých pánů třech!“

                    „Ha. Niva přišla.“ konstatoval Bony, čumíce klíčovou děrou. Mertinovi to říkat nemusel, ten ji po hlasu poznal hned jak pozdravila.

                    „Tak hele holčičko, jestli nechceš dostat na prdel, tak to s těma sráčema pěkně rychle odvolej. Zamknul nás tady mladý Mlsánek a my teď klíče hledaje, na a ne je naleznout!“ křičel Mertin podrážděn, jelikož velmi těžce nesl to, jak Niva zhodnotila situaci.

                    „Tak bezbranou děvu chtěl bys bít? To nám prve musel by ses postavit!“ pravili mniši a zahrozili holemi, jež třímali v pravicích.

                    To už Mertin viděl na vlastní oko, neboť se zatím s Bonym na díře vystřídal. No a když viděl, že minimálně dva, z oněch třech, které uzřel, vypadají tak na kendó, aikidó, karate a kung-fu, zaujal jeho hlas tón poněkud omluvný.

                    „Tak pardón, pánové. Nechal jsem se unést.“ pravil a přepustil svoji pozici na díře příteli Béllovi, který už nedočkavě k otvoru se sápal.

                    „Vy teda vypadáte jak reklama na jadernou energetiku…“ reagoval Bellosz spontánně, jak bylo jeho zvykem. Plešatci mu totiž připomínali oběti havárie atomové elektrárny Pelyněk, která kdysi vybuchla v jistém carství.

                    „Ó, ano geniální jasnozřivče. Tys dokázal opět, žes jednou z reinkarnací Velkého Jardy z Liptákova, neboť já zovu se jménem Rek-láma a jsem šéfem propagace našeho řádu.“ představil se jeden z mnichů.

                    „Rek-láma?“ o tom jsem slyšel v salónu Liptákov pronesl kouzelník Mertin zadumaně.

                    „Berajlamte se do pryč…“ zadrkotal Bedříšek zubama, poněvadž u díry klíčové již pro změnu jeho oko přiraženo bylo. Strachem opět projevil svůj syndrom.

                    „Ó, tys taktéž génius reinkarnovaný. Já zovu se jménem Beraj-láma a vybírám u nás dobrovolné příspěvky od občanů. Právě teď jsi znova dokázal, že jsi největším z buddhů a tím byl Veliký Jarda…“

                    Po tomto proslovu již Mertinovi jasno bylo.

                    „A já jsem Shangra Thenzing Lampa, novic uchazeč.“ Tak představil se třetí mnich.

                    „Sakra to jsou idioti.“ Ulevil si Bony.

                    „To nevadí, hlavně, že mě a Béďu mají za svaté.“ Zaradoval se Bellosz Bélla.

                    „Ježíšmarjá, tak už ty vrata otevřete! Dyť sou neškodní…“ V tom se Niva při těchto slovech zarazila a začala se omlouvat. „No, víte…pardon…já to tak nemyslela…“

                    „Netřeba omluv dávat, nám je známa upřímná čirost dobroty prýštící z tvého srdce…“ pravil Lampa s překotnou dychtivostí, neschopen spustit zrak z hrudního koše slečny Nivy.

                    Za normálních okolností bývala Niva vždy sýrově bledá. Nyní však zrudla. Mertin zatím za vraty skřípal zuby, jelikož došel k závěru, že si ten třetí mnich, kterého ještě neviděl, s Nivou nějak moc tyká. A to se mu nelíbilo ani trochu. Chtěl už konečně z té pitomé garáže ven.

                    „Kde jsou ty klíče, do pi…“ nedořekl, neboť vřískot Bedřichův jej přehlušil.

                    „Uteč Nivo, utíkej!“ ječel.

                    „Proč bych utíkala?“ opáčila Niva flegmatickým basem. Na to, že byla dívka tak měla někdy hlubší hlas, ale ječet dovedla taky.

                    „Skoč mi pro flašku a pak se vrať.“ tak pravil Noťas, který se právě probral z mrákot, načež opět vytuhnul v bicí soupravě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

20

 

                    V zámku vrat garážových zarachotil klíč, který byl před malou chvíli nalezen v kapse kalhot Mlsánkových.

                    Béďa se sice trošku vzpouzel, leč marně a přemožen byl záhy jeho odpor. Vrata se s kvílením pantů rezavých doširoka rozevřela.

                    Z garáže vyšel povedený čtyřlístek vlasatých mládenců a stanul oproti podivnému trojlístku bosohlavců. Bubeník Notor zůstal pevně vytuhlý ve své bicí soupravě a Niva rezervovaně poodešla kousek opodál neb tušila slavnostní historický okamžik s vysoce pozitivními důsledky pro všechny vesmírné časoprostorové dimenze. Prostě se do toho neplantala, jelikož si v dané situaci poněkud navíc, až přebytečně připadala. Tento její postoj z jistých charakterových rysů vycházející, je u ženy velmi vzácný a Niva jím byla obdařena. Druhé možné vysvětlení je to, že dostala strach. Každopádně udržovala jistý odstup.

                    Vtom najednou zlom nastal. Veškerá ceremonie byla v čudu. Střetl se pohled Lampův s pohledem Mertinovým. Kouzelník totiž až nyní novice mnišského viděl, protože zrovna nebyl v poli zorném jeho, když děrou klíčovou civěl. To viděl pouze Rek-lámu a Beraj-lámu. Lampou byl osvícen až nyní.

                    „Bratře!“ zvolal jeden.

                    „Bratře!“ zvolal druhý.

                    Jeden druhému vběhli sobě do náruče bratrského objetí. Zbytek přítomných nechápavě zíral a pouze Bony hlavou vrtíce pravil : „To by měla vidět moje máti.“

                    Zde je třeba podotknouti, že Bonyho matka zabývala se cvokologií. Byla jednou z mála vyjímek, které se neminuly povoláním, na rozdíl od obávané tragikomické mezopotámské dvojice Tupílková a cvokař Pejsánek.

                    Mertin s Lampou se po demonstraci svých vzájemných citů pustili do vzrušeného rozhovoru, kterému nikdo z ostatních přítomných nerozumněl. Mluvili spolu cizí řečí, na kterou se pamatovali z doby, ve které kdysi byli sourozenci.

                    Jejich dialog nebyl nikým rušen, jelikož ostatní zatím vytvořili diskuzní kroužek a na dotazy v něm odpovídal především šéf řadové propagace Rek-láma.

                    První otázku položil Nedorost František alias Bony.

                    „Kdo jste?“

                    „Členové jistého tajného řádu.“ odvětil Rek-láma.

                     „A odkud jste přišli?“ zeptal se pro změnu Bellosz, i když odpověď mu byla jasná předem.

                    „Z Dálného Východu, z oblasti co se na pomezí tří velkých zemí nachází…“ pravil mnich.

                    „Jak a za kolik jste sem infiltrovali, když jste tak utajení?“ pokračoval Bélla v palbě dotazů.

                    Nyní zareagoval šéf ekonomiky Beraj-láma.

                    „Otázku za kolik, bych prozatím neřešil. Naše ekonomika je ve svých základních rysech diametrálně odlišná od ekonomiky vaší. Jednotlivá specifika, bych příliš nerozebíral, s ohledem na aktuální politickou situaci.

                    Děkuji za pochopení a velmi tímto oceňuji váš vstřícný postoj, který nepochybně a zcela nezpochybnitelně povede k dalšímu vzájemnému přibližování stanovisek našich kulturních a společenských vazeb, které prozatím želbohu neexistují.“

                    Po této stručné a jasné odpovědi zavládla chvíle ticha, během které většina přítomných zvažovala smysl dalších otázek.

                    „Dobře. Tak čistě technická. Jaké dopravní prostředky jste na cestu použili?“ to už se tázal Mertin, který se společně s Lampou přidal k debatnímu kroužku.

                    Slova se ujal Shangra Thenzing Lampa. „Drazí přítomní.“ oslovil tímto zúčastněné, kteří byli při smyslech i Noťase, který spal. „Nejprve mi dovolte, abych vám vysvětlil, o čem jsem hovořil se zde přítomným kouzelníkem Mertinem.

                    Vzpomínali jsme na časy kdy jsme rodní bratři byli, v životě minulém.“

                    Po těchto slovech ledabyle odbočil od překvapivého tématu. Vrátil se zpět k otázce technické.

                    „My tři bosohlavci z východu dalekého, přibyli jsme sem zde levitací telekinetickou.“

                    „Co je to tequillanetická levitace?“ vyhrkl Bedřich.

                    „To značí, že se fyzicky přemístíš, protože prostě chceš.“ odvětil Lampa přívětivě. Jednodušší odpověď nevymyslel.

                    „A proč tu teda všichni jsme? Nebo vlastně proč jste sem levitovali?“ tyto velmi důležité dotazy dotýkající se základních principů celkově pojatých aspektů ohledně smyslu bytí z hlediska obecných i konkrétních příčin a jejich kauzality, položila Niva, která se po delší době odvážila ozvat.

                    „Ó právě, toť otázka!“ zvolali mniši obřadně.

                    „Náš tajný řád byl zasvěcen muži, kterým byl založen a co zoval se jménem Jarda Veliký z Liptákova. On ze západu na východ se kdysi vydal a pak tam u nás skonal. Jeho poslední slova zněla : „Nermuťte se bratři, já narodím se zas. Tam odkud jsem přišel, vzejdu opět k vám, ale asi nás bude více. Neb do jednoho těla tak velká suše jako je má, se už asi nikdy nevejde.“

                    Posluchači tohoto vyprávění dojetím ani nedýchali. Ve výkladu pokračoval Lampa.

                    „Nebral ho tehdy nikdo vážně. Byl před smrtí svojí již velmi dementní. Leč našel se kdos, co slova jeho zapsal. Tak učení vzniklo tajné.“

                    Pohnutým vzlykům se po těchto větách už neubránil nikdo. Dokonce Noťas, který se právě probral a netušil oč běží, se rozbrečel.

                    Toho však Lampa nedbal a vyprávěl dál.

                    „A právě nyní máme již důkazy nezvratné o tom, že nová dvě vtělení Velikého Jardy, jsou zde, mezi vámi. Jsi to ty a ty! Vy dva jste reinkarnací největšího z mudrců…“

                    S těmito slovy přistoupil k Béllovi s Bedřichem. „Vy dva jste nyní představenými pastýři řádu našeho!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

21

 

                    Tak došlo k onomu památnému setkání. Zasvěcenci zasvětili k tomu předurčené. Dlouho pak pobývali v Mezopotámii společně a prožívali příhody jen dost stěží uvěřitelné. Co všechno zažily a o čem si velmi často a tuze dlouze povídali, to bude snad sděleno či sdělováno někdy příště.

                    Jedno je ale naprosto jisté. Nezůstalo jim utajeno naprosto nic o tomto, ani jiných světech. Zjistili proč existuje to, co je nazýváno zlem anebo taky to co je přezdíváno dobrem. Proč všechno „živé“ trpí a umírá. Kdy a jak vznikl tento svět a taky to, kdy a proč zanikne. A hlavně jim bylo řečeno proč tady jsou a co s tím mají dělat.

                    Vše co se jeví býti naprosto šílené je tím reálnější, oč to vypadá šíleněji. Neboť existují fakta reálná, která jsou tak šílená, že to prostě nemůže nebýt pravda.

                    A tak se časem přihodilo, že šestice postav tohoto příběhu došla k rozhodnutí opustit své působiště a vydat se do jiného světa. Tam odkud přilétla ona bosohlavá trojice.

                    Všech šest vytvořilo kruh a uchopilo se za ruce. Dvě reinkarnace Mistrovy, jeden kouzelník a tři mniši.

                    Se zavřenýma očima a vydávajíc jakési zvuky podivné, se všichni soustředili na jediný, nekonečně maličký bod, do něhož vtěsnali ono toužebné přání.

                    Možná po vteřinách nebo možná po hodinách pocítili jakési mravenčení a lehkost, která se svědivě rozlévala od špiček prstů na nohou směrem vzhůru, zaplavujíc tím zevnitř celé tělo a vystupujíc, až do prostoru těsně nad hlavou.

                    Těla jejich jim při tom připadala stále lehčí a lehčí, až onu hmotnost tělesnou přestali cítit úplně. Z dolního konce páteře najednou vzedmula se jakási síla, která je katapultovala směrem vzhůru. Připadalo jim to, jako by se někdo do té doby u dna ve velké hloubce vodní držel, pak pustil a oni silou vztlakovou vyrazili ku hladině.

                    Jim se však ve skutečnosti podařilo eliminovat působení gravitace a to je odpálilo nahoru rychlostí vskutku značnou.

                    V určité výši nasměrovali kurs na východ a pak již pokračovali víceméně horizontálně.

                    Všechny najednou napadla myšlenka co chtějí a budou po přistání vyprávět jako první. Nebo spíš o čem. O malé zemi přenádherné, daleko na západě,

                                                                                  uprostřed Evropy…                           

 

 

 

    

 

---