MŮJ BRATR STROM

"Zdravím tě."
"Kdo jsi?"
"Jsem tvůj bratr."
"Proč se mi skrýváš?"
"Já se neskrývám, stojím přímo před tebou."
"Nikoho nevidím. Jen... velký starý strom."
"To jsem já. Posaď se u mě, chceš-li."
"Odkdy stromy mluví s lidmi?"
"Od té doby, co mají lidé svá srdce otevřena a chtějí nám, stromům, naslouchat."
"Můžeme si tedy spolu povídat?"
"Ano, ale musíš mluvit jen pravdu, jinak bys mi přestal rozumět. I my stromy mluvíme jen pravdu, ale lež pokrytectví nesnášíme."
"Proč chceš být bratrem lidí? Vždyť si mnohdy nejsme bratry ani navzájem mezi sebou."
"Víš, mi stromy máme schopnost vidět do duše a do srdce každé bytosti a rozeznat toho dobrého od toho zlého. U lidí je to většinou dost složité. Strom se bez lidí dobře obejde, ale člověk bez stromů jen stěží. Ty mu za horkých dnů dávají chladivý stín a za dnů chladných zas dřevo na hřejivý oheň. Jen bych chtěl, aby nás lidé tak nepřehlíželi."
"Proč sis vybral za bratra zrovna mě?"
"Já jsem bratrem každému, kdo je ochotný mi naslouchat, ale ty jsi mě zaujal svým čistým srdcem a průzračně křišťálovou duší."
"Odkud, vy stromy, berete takovouhle moudrost?"
"Strom žije mnohem déle, než člověk. Mnohdy i několik stovek let. To je dost dlouhá doba na to, aby načerpal dostatek moudrosti ze svého okolí. Každá kapka deště, která spadne na jeho list, každý sluneční paprsek, který prosvětlí jeho korunu nebo i jen lehký vánek v jeho listí, obsahuje nějaké moudro, které strom shromažďuje."
"Po právu tedy lidé říkají, že mají stromy korunu. Vždy jste moudré jako králové..."
"Takhle stromy neuvažují. Jim jsou pýcha a domýšlivost cizí. Ne všichni, kdo nosí korunu, jsou moudří... Mohu se tě i já na něco zeptat?"
"Jako bratr bratra se mě můžeš ptát přece na cokoliv."
"Zasadil jsi někdy strom?"
"Zasadil. A hned několik stromů. Ale jsou to jen takové nanicovaté proutky, ze kterých nikdy žádný pořádný strom nevyroste."
"Mýlíš se. I já byl kdysi takový nanicovatý proutek, jak říkáš. A i z těch tvých vyrostou jednou stromy tak mohutné, jako jsem já. Na všechno je potřeba jen dostatek času. Uspěchanost je další lidská vlastnost, které stromy nerozumějí. Podívej se na mě. Kam já vlastně můžu spěchat? Roky stojím na jednom místě a pozoruji krajinu kolem, nebe nad sebou..."
"Vypadá to, jako by stromy neměly žádné špatné vlastnosti."
"Snad jen jednu. A tou je strach."
"Čeho se takový mohutný strom, jako ty, může bát?"
"Bojím se vichřice, která mi může polámat větve, nebo mě může vyvrátit. Bojím se blesku, který do mě může uhodit a spálit mě na popel. Ale nejvíc se bojím hloupých lidí, kteří mi mohou jen tak bezdůvodně ublížit."
"Ale to snad mohou být jen lidé, kteří si nikdy se stromem nepovídali..."
"Těch je bohužel stále dost. Ale ty je můžeš napravit. Povídej všem o našem setkání, a i kdyby se ti podařilo napravit srdce jen jediného člověka, bude to úctyhodný čin."

Když jsem se po několika dnech chtěl se svým bratrem znovu setkat, byl na jeho místě jen čerstvý pařez...