Neberte má slova lehko-vážně.

Neberte má slova, to málo z myšlenek, lehko-vážně.

Vidím svět jinak coby pozorovatel-vesmírný astronaut.

Kdesi v sobě mám tolik vzpomínek a nostalgií, že se můžu dotýkat své vlastní slzy v kosmu.

Vzpomínám na býka, který vždy, když naskočila na semaforu červená, přeběhl kvapem vozovku.

Mne samotného dráždí obě barvy, - zelená i červená.

Mám rád místo mezi protějšími břehy.

Text je jako bludiště, hledáš-a hledáš-a hledáš.

Najdeš někdy?

Prošel jsem několik cest.

Ve dne i v noci, v suchu i dešti.

Šťastný-veselý, sklíčený-smutný.

Nemám nic na sebe, oblékám se do barev Slunce, - do odstínů podzimního lesu.

Občas si vybavím kančí mládě i s jeho matkou.

Pstruzi stále proplouvají studeným potokem.

Nemám nic na sebe, ve skleněném obchodním domě se prochází jako po pařížské promenádě devatenáctého století Jean Nicolas Arthur Rimbaud.

- Stahuje své mladistvé rty, kouří fajfku.

- Muž, celý v černém, a s vysílačkou téže barvy, k němu promlouvá: „Pane, tady nemůžete kouřit!“

Jean Nicolas upírá svůj zrak i své myšlenky ke stropu, hledá Slunce.

Dýmku sevře pevně v své ruce, podívá se jedné mladé procházející dívce zpříma do očí,

je okouzlen jejími barevnými šaty a prchá pryč.

Vyjde ven a všimne si natáčecího štábu České televize.

- Nemá co na sebe.