Závod

PÁTEK ODJEZD BRNO

Časový rozvrh byl nedodržen. Nebudu zatěžovat všemi událostmi, které způsobily dvouhodinové zpoždění celého týmu. Snad jen pro hrubou představu. Střešní nosič na kolo byl nekompatibilní s kolem a návodem na montáž.

Cesta probíhá bez problémů. Mám dobrého navigátora. V půlce odchází pravé světlo auta, pochopitelně.  U první pumpy měním žárovku a s radostí sleduji, že světlo nesvítí. „Pojistka,“ říkám si. Šmátrám pod přístrojovkou a nahmatávám cosi vypadlého. To cosi zapojuji na své místo a spouští se siréna indikátoru  světel. Bouchnutí do hlavy s komentářem, že tu už jsem dlouho neslyšel. Pokračujeme jen s levým světlem. Pardubice. Padá tma, voda a deprese. Stěrače fungují obstojně a rozmatlávají vodu po skle. Levé světlo se snaží kompenzovat výpadek pravého a osvětluje středovou čáru. Držím se ji. Vjíždíme do hor, silnice se zužuje a středová čára mizí. Naštěstí začíná více pršet a padá mlha.

Do té doby vtipný  navigátor umlká a omezuje se jen na hlášení . „Doprava!, Doleva!, Já nechci umřít.“ Začíná se klepat. Asi na něj doléhá předstartovní třes.

Dojíždíme na místo a rychle shazujeme kola ze střechy. Jsou tam všechna. Sláva! Ubytováváme se (Co to je za slovo?) a jedeme se akreditovat. Podepisuji papír, dostávám poukaz na pivo, párek a dárkovou igelitku.  Dávám pjéťo, záloha za čip. Krásné dárky, tričko a kšiltovka Nova, časopis Ano, včetně Zazy, super! Jdeme se podívat na část trati. Louže, bahno a kopec. To je smrtelná kombinace.

Vracíme se na chatu, seřizujeme kola, nasazujeme startovní čísla a číslo na horskou službu, to kdybych cestou zabloudil..pche! Posilňujeme se a uléháme.

SOBOTA

V 7:00 budíček, následuje energeticky vydatná snídaně. Začínám střízlivět a říkat si, co tady proboha dělám. Upínáme kola na střechu a jedeme na start. Josefův důl, celkem 2400 a něco účastníků. Přičtete-li rodinné příslušníky, tak je to hafl lidí. Najít místo pro parkování chvilku trvá, louky jsou již téměř obsazené. Vystupujeme. Počasí…Je zima, zamračeno, ale pršet asi nebude. Fouká ostrý vítr. Rozhlížím se. Všude samá kola a lidé v dresech. Divný. Volím vhodnou kombinaci oblečení.  Oblékám vše co mám, až na kulicha. Pod helmu by se stejně nevešel a bez ní by mě na start nepustili. Upínám čip na nohu a asi ještě třikrát se vracím pro zapomenuté návleky, cyklokompjůtr a rukavice.

Sjíždíme na start a začínáme se sáčkovat dle startovních čísel. Závod začíná v 10 hodin. Rozhlížím se po lidech a odhaduji své šance. Je to zlé, všichni se tváří odhodlaně, bojovně, sveřepě. V myšlenkách jsou již na trati. Já jsem duchem na chatě a přemýšlím zda se mi o ranní návštěvě toalety jen nezdálo. Myslím že jsem byl, ale střeva se urgentně dožadují repete. Tvářím se záhadně, což znervózní okolo mě stojící závodníky.

Je deset hodin. Vypustili první vlnu. I já jsem vypustil první vlnu. Nemusím mít strach z prozrazení neboť se jen smísila s ostatními vlnami. Mít tu surf, tak bych si parádně zajezdil. Druhá, třetí vlna. Jsem o poznání lehčí a  začínám se usmívat. Jsme na řadě. Loučíme se s kamarádkou a přejeme si hodně štěstí. Odpočítává se „10! A je to tady! 9! Ty hade! Tobě se to počítá. 8! Ježíši, co tu dělám? 7! Do pytle! 6! Do pytle  5! Do pytle! 4! Ne! 3! Néé! 2! Hilfe! 1! A je to… . START!“

Hejbeme se, zasekávám tretru do pedálu a rozjíždím to. Všude samá kola a jezdci. Vím co mě čeká a nikam se neženu. Není kam. Není kudy. Sjezd ze silnice, do bahna. První louže. Dostávám sprškou bahna přes prsa, druhá jde přímo do ksichtu. Obratně unikám na pravé křídlo pelotonu s nadějí, že to bude lepší. Je. Další spršky zachytává jen můj dres.

Stále se držíme pohromadě a blíží se první kritické místo. Trošku strmější stoupání a je to tu. Tvoří se špunt z lidí. Musí se sesednout a tlačit. Někteří zoufalci zkouší šlapat dál, ale výsledek je jen pár pádů, přeci jen v tak pomalé rychlosti a v takovém stoupání je obtížné držet balanc. Začíná to vypadat jako turisťák, měl jsem si vzít pohorky. Po 500. metrech už se dá trošku jet, nasedám a zprava míjím "šlapáky" po hraně příkopy, málem jsem tam zajel, uf.

Dostávám se na hráz, na asfalt a začínám se prodírat vpřed. Hodně lidí jsem předjel a hodně lidí minulo i mě. Je slyšet jen svist kol a převodů, sípání "skleněňáků" a pořvávání levá pravá. Tímto pokřikem Vám jezdec za zády oznamuje ze které strany hodlá předjíždět. U mě něco takového nepřipadalo v úvahu, mám vcelku pochroumaný hlas a když jsem na jednoho zkusil zařvat, rozvenglovalo ho to a málem zasyčel do lesa. Raději jsem tedy vyčkával na příhodné okamžiky a myškami se dostával postupně vpřed, slovy klasika, jako lstivý afghánec. Někdy s peprným komentářem předjížděného.

Nadešel první táhlý kopec, ten člověka prověřil, tempo se zpomalilo a lidé se namačkali víc k sobě. Mlží se mi brejle. Zvláštní, mají antifog úpravu a byly dost mastné.  Čůrky potu se mi derou přes jemně zabahněný obličej. Musí být na mě tristní pohled.  Začíná být opravdu vedro, rozepínám co se dá a stejně se vařím. Konec kopce v nedohlednu.

První opravdu kritický moment. Na panelech najíždím šikmo přes, podkluzuje mi přední kolo. „No toto!“ stihnu ještě říct a letím po hubě do maliní. Žádné maliny už nejsou. Zlobím se na sebe. Taková chyba. Vstávám a hrabu se zpátky. Je problém naskočit do „rozjetého vlaku.“ Všechna kupé jsou skoro plná. Nasazuji zběsilé tempo a jsem na vrcholu...kopce. Pokračuje se po hřebeni. 

Trať závodu vede ve velmi krásném prostředí. Opravdu. Asi tak dvakrát za závod jsem měl čas juknout bokem. Byly to  úžasné výhledy do krajiny. Při onom druhém juknutí jsem se do krajiny i málem vydal, unesen okamžikem a strží pode mnou. Od té doby až do cíle jsem zrakem spočíval jen na trati.

 První občerstvovací stanice. S hrůzou sleduji jak mi z davu vybíhá v ústrety holka v červeném triku Nova, s kelímkem v ruce a řve: „jonťák!“ Tvářím se odmítavě a snažím se říct, že nechci. Z hrdla se mi vydere „chechci.“ O fous ji míjím zprava. Hned útočí další, také v červeném triku. „Banán!“ Nezdržuji se chechci, uhýbám a připadám si jak v trapné počítačové hře.Teď už tu chybí jen hlavní, závěrečný boss. A taky, že ano. Žene se ke mně. Třeštím oči. Bože..to je...Droběna! Tak  té se nevyhnu, ani neubrzdím. Odevzdaně se k ní blížím. Svižně uskočila. „Bonbóón!“ doznívá mi v uších.

Ještě nevěřícně kroutím hlavou, když se hřeben ostře klopí dolů do ostrého sjezdu. Dupu na to. To je adrenalin, svištím kolem jezdců , kteří se drží „při zdi“. Tabule s vykřičníkem upozorňuje na změnu směru spolu s chlapíkem, který pohybem dlaní naznačuje, ať to trošku přiškrtím. Jen tak tak se vejdu do zatáčky plné  štěrku, podkluzuje mi zadní kolo. Nevím jak, vybírám to. Stačím si všimnout i brzdných stop a potrhaného „mlíka“ od zoufalců, kteří to vzali na přímo do lesa, asi za houbami.

Z  ostrého sjezdu je rázem ostré stoupání. Plynule měním převod. No spíš se o to snažím, řetěz spočítal pár zubů, pak toho nechal a spadl z prostřední placky. Seskakuji a snažím se ho nasadit. Tohle fakt nemusím. Konečně se povedlo a já pokračuji. Cesta začíná být nudná, nahoru a dolů. Půl jonťáku jsem už vyslopal a k tomu si zavdal jedním energetickým gelem. Začínám cítit pořádnou únavu. V jednom sjezdu je slyšet siréna. Ženská u cesty řve ať zpomalíme, že je tam nehoda. V mírné zatáčce je vidět šmouha na asfaltu a borec vyvalený pod srázem. Zrovna ho nakládali na nosítka. Blížím se k druhé osvěžovně a mám už toho dost. Tentokrát nepohrdnu nabízeným jonťákem. Je přihřátej...fujtajbl! Zapíjím studeným z láhve a snažím se zbavit povlaku v krku.

Zlobí převodník. Nepouští mě na lehké převody. Cpu do sebe poslední gel, mám křeč v lýtku. Poslední kopec u hráze. Ten už je na morálku. Někteří sesedají a jdou pěšky, zatínám zuby a jdu do toho. „Jestli to nevyjedeš, tak seš sračka a žádná holka se na tebe už neusměje.“ říkám si, nahlas.

S blížícím se cílem mě čeká další nepříjemná věc, diváci. Moc jich není, naštěstí, ale povzbuzují a řvou: „Makej! Jeď! Pojď, pojď.“ Skřípu zubama, když na mě pupkáč s pivíčkem křičí:. „Šlapej, šlapej!“ až mu holé panděro nadskakuje.

Těsně před cílem je nebezpečný sjezd kamenitým bahnem označený třemi vykřičníky. Dva bikeři, se to rozhodli risknout, jeden mě bere zprava. Zřetelně slyším, jak mu hrboly počítají zuby v hubě. Druhý to zkouší zleva, blbec! Ten tolik štěstí neměl a končí na zadku.

Vjíždím do prostoru cíle. Ještě kolečko na louce. Tam všechny polije živá voda a jedou jako o bednu. Nechávám se strhnout a taky to hrnu. Konec. Cíl. Zastavuji. Běží ke mně voják se zeleným baretem, asi s gratulací. Tak ne, jen mi sděluje ať opustím cílový prostor. Žádné děvče s květinou. Mám toho dost, nejraději bych se odplazil někam do kouta a chcípnul. Vracím čip, dívám se na výsledky. Ani tam nejsem. Žeru párek. Je vlažnej a hnusnej. Pivo si nedávám, zabilo by mě. Čekáme na zbytek týmu, který postupně dojíždí. Kamarádka má parádně naražený bok. Modřina jako Brno. Nakládáme kola, vracíme se na chatu. Odubytováváme se ( :-) ) a jedeme

domů.  Je mi zima. Až teď si vychutnávám krajinu. Příští rok se vrátíme…možná.

OFIC. DATA:

Celkem závodníků: 2451

Cílovou páskou projelo: 2375

Převýšení: 1197 m

délka trati 59,39 km

Celkem ošetřeno lidí: 50

Odvezeno do nemocnice: 15 (nějaké zlomené údy a klíční kosti..nic vážného.:-)…)

Houbaři: 8

Sportu zdar.