NEzadal jste nazev

 

 

Myslel si, že zná všechno.

Procitl ze sna, o kterém si byl jist, že se ještě nikomu jinému nezdál.

Nevěděl, že nezná všechno.

Na lásku jsou třeba dva, občas stačí jeden,

- ale pokud jde o sny, není tomu tak.

Putoval tím vším, čím prošli všichni před ním,

pokud je to ono přesné vyjádření.

Putoval tím vším, čím projdou všichni po něm,

platí tu poznámka  na konci předchozí věty.

Ve snu pozoroval, neúčastnil se.

Ale cítil to tak.

Zaslechl rozhovor basy z mahagonového dřeva,

která právě dojedla.

Měla prazvláštní hlas, možná to bylo tím dřevem.

Bavila se se svým Milým, s klarinetem.

"Neznám lepšího Drahého, než-li jste Vy.

  Potřebuji volnost, a také se mi jí dostává.

  Ale nemyslete si, pohrávat si s Vámi nehodlám."

Sotva stačila dokončit svůj tenor, ozval se On.

"Ach Má Milá, jak jste upřímná.

  Cením si toho."

Na basu hrál mládenec, který předešlého dne přicestoval.

Mladý herec, co se chtěl učit.

Objal široké boky, struny hladil coby dlouhé pramínky vlasů.

Jen aby jediný  nepřetrhl!

Klarinetu se ujala mladá dívka, jejíž tvář sama o sobě vydávala vábivé melodie.

A co teprv její oči!

Její krásné dlouhé štíhlé prstíky se ujali klapek klarinetu.

Nemluvila ústy, ale ani bez nich a svého dechu by to nedokázala.

Ani mladý herec, natož pak dívenka se na sebe nepodívali.

Každý se k nástroji choval jako jeden k druhému.

A to muselo stačit.

Co chvilku se z klarinetu stal On, nato zase On objímal Jí coby basu.

Putoval tím vším.

Pozoroval, ale cítil svou účast.

Snesl se na jeho hlavu, později však i na ramena, špičky bot, mírný mrholivý déšť.

Jak rád by se ještě hlouběji zachumlal do teplých peřin.

Místo toho se kolem něho prohnalo několik splašených koní.

Nevěděli, co dělají.  Jen utíkali.  A utíkali.

Pokud je možné, aby něco působilo silnějším dojmem než-li mučivá smrt, byla to právě tato událost.

Oko nemrká a dech se nezastavuje.

Stál uprostřed zelené louky, kde krom trávy nic jiného nerostlo.

Před sebou měl dlouhý svitek papíru, vytapetoval by jím snad celé nebe, pomyslel si.

První byla báseň.

Polámej nekonečnou přímku a vytvoř velká vrata.

Vejdi dovnitř.

Uchop kámen, polož ho a poklepej naň svou pěstí.

Pomysli na barvy, které ti jsou příjemné.

Které hřejí, uklidňují, zneklidňují, provokují.

Vytvoř schody a pevné zdi katedrály.

Aby na tebe i ostatní nepršelo, dej jí deštník.

Deštník ze skla.

A zvon, kterým bude promlouvat.

Pomysli na duše, které se sem jednou jistě uchýlí.

Druhý byl obraz, třetí technický výkres.

Pár fotografií, které se jistě promítly tam na plátně-neplátně, tam někde-nikde.

Následovaly osobní údaje a popisy stavebních dělníků, pomocných pracovníků.

Jejich charaktery, oblíbené jídlo a pití.

Oblíbené prototypy ženy.

Které je potřeba zdokonalit.

O Bohu ani zmínka.

Najednou seděl uvnitř.

Podíval se ke stropu a povšiml si zvonu, který se ani nehnul.

Slunce přes barevnou mozaiku nebylo Sluncem, jen světlem.

Pár mužů ještě pracovalo uvnitř.

Někteří jedli a pili svůj oblíbený pokrm a nápoj.

Někteří si čmárali do zaprášených notesů prototyp své ženy, který ale bylo třeba ještě zdokonalit.

Věděli to.

Někteří jen seděli a byli tiší.

Cítili měsíce práce, všude a vším.

Uvědomili si, že sny jsou docela jiné.

---