O roztočích a lásce

A ve tmě chumel

a ve tmě slepenec

a voní po síře

a voní po slinách

vášnivých polibků

houpá se, houpá

lístek na hladině

v kočičích duhovkách

uzoučkých ve světle

oslepnu z kontrastů

těch náhlých přechodů

ze šera do jasu, vážně

že chápu, proč cítíš se

tak hodně bezpečně.

Jsi v těle matky

můj divný roztoči

známý tak

neznámě

živíš se tkáněmi

srdcem a placentou

prsty a plícemi

vším tím, co zevnitř

docela na povrch

není tak úplně

zpuchřelé, zetlelé.

Snad ani nevidíš

slepý jak štěňata

už takhle nevinný

vždyť sotva zrodil ses

pleteš si nožičky

pod sebe děláš, jazykem zdrsnělým

lížu tu neplechu, aby tvůj pelíšek

marastem netekl.

Jakpak se odměníš

můj bílý králíčku, jestlipak zkrotíš

nutkání k svádění

svých sester v pelechu?

Slepý jsi v neřesti. Lížu ti oči.

Takové tlusté

podivné

embryo lásky

jsi.

Stočím se v klubíčku

v tom rohu na dece

a není na světě

učitel, který zná

všechna ta tajemství

jak umět milovat

svůj vlastní stín.