Časová policie 4 - Těžké magorično

V minulém díle byl František, kadet Časové policie, společně se svojí novou (a víceméně náhodnou kamarádkou) omylem vržen z roku 2100 do roku 1989. Tam absolvoval jako pozorovatel sjezd KSČ. Z této historické události toho ovšem moc neměl, protože byl na něm zrovna vykonáván orální sex. Zato se mu dost ulevilo od intenzivního pnutí ve slabinách.

I přes určitý nesoulad v hodnocení historické mise (František: "Fakt sranda"; Květa: "Kdo to zavinil, ten si to teda odskáče") románek mezi Františkem a Květou pokračoval dál.

K jejich smůle proběhlo kárné řízení s generálem McGovannem. Důvod byl nasnadě: Porušení dějinných souvislostí. Bohužel inspekce ministerstva vnitra natočila incident jako předmět doličný. Tento záznam skrytými cestami unikl. Občasné narážky spolužáků Františka doháněly k zuřivosti, jen s námahou se mu podařilo zabránit zveřejnění v Neváhej a toč.

Květa se rozhodla využít nastalé situace a s Františkovou (skrytou, o to účinnější) podporou zatlačila na vedení Time Security. To zpanikařilo a radši se vyhnulo trapnému procesu. Nabídlo tedy Květě skvěle placenou práci terénní ošetřovatelky časové policie za slabý trojnásobek dosavadního platu. Součástí nové práce byla i možnost cestovat v čase.

 

* * *

 

František zazvonil na zvonek Květina bytu. Byl den D, rozhodli se navštívit Františkovy rodiče.

Otevřela mu Barbie zkřížená s moučným červem. František bez dechu zíral na bílou paruku načesanou do výšky, napudřenou tvář a ostře červené rty. Jeho oči nechápavě klouzaly po rokokových šatech z růžového sametu. Když se vzpamatoval natolik, že si troufl na otázku, všiml si obuvi. Usoudil, že plýtvat dechem v této vzácné chvíli je riskantní a nadzdvihl lem šatů. Byly tam! Dobře známé, na vojně mocně leštěné, kanady vzor 61.

 

* * *

 

Hned jak se Květa vybrečela, chvilku poté, co ji s nasazením vlastního těla uchlácholil a pár minut poté, co uklidil (v rámci dobré vůle) i rozbitou skleničku, začal přepracovávat její vzhled do akceptovatelné podoby.

"Vomejt", poručil.

Další na řadě byl výběr ošacení. Hledal nejméně provokující trička neobsahující nápisy začínající na FU, NAS, POL, HOV a SR. Našel jediné vyhovující triko s nápisem "Nerušit, dospívám". Triko zvítězilo ve výběrové soutěži. Džíny naštěstí nikdy nevyjdou z módy. Ke kanadám měl sice citový vztah, ale vybral neprovokující tenisky. Tím výběr oblečení končil. Chválabohu bylo teplo (neboli, jak říkal jeho kamarád, bylo kozí počasí).

Zbývalo odstranit poslední zádrhel. Květiny záda neustále holograficky vyzařovaly reklamu na mobilní operátory. "Vypnout", poručil.

"To bude problém, na to se musím zeptat svýho menežra."

 

* * *

 

Pro neznalého čtenáře je třeba objasnit význam managerů pro život občana na přelomu 21. a 22. století. Sociální stát evropského typu okolo roku 2050 narazil na hranice svých možností. Efektivita státu nestačila rychlosti rozvoji nových technologií a vlastní rozhazovačnosti. I když státní správa projevovala neobyčejný důvtip v tom, z čeho vybírat daně (a naopak, jaké zvolit výjimky), příjmy neustále nestačily výdajům.

Poslední kapkou se stala daň z vyprodukované CO2. Vycházela z toho, že každý jedinec produkuje skleníkové plyny. Je proto naprosto správné požadovat za takto vyprodukované škodliviny daně. Spravedlivé počítání daní samozřejmě muselo brát v úvahu hmotnost jedince, jeho zdravotní stav, životní návyky a dalších 82 parametrů. Potřebné daňové přiznání nebylo delší než běžných 20 stran A4 a neobsahovalo více než po jednom potvrzení ošetřujícího lékaře, zaměstnavatele, místního sportovního klubu a domovního důvěrníka.

Náklady na takto získané daně převyšovaly o 63 procent výnosy. Bylo zřejmé, že se situace stala neudržitelnou.

V roce 2056 přišel český sociální inženýr Martin Bodlák s převratnou myšlenkou. Všiml si, že zločinecké organizace, show business i podnikání ve sportu vykazují daleko vyšší životaschopnost a nižší náklady než státní správa. Jeho genialita se projevila v tom, že mu nestačilo pouhé konstatování tohoto faktu, ale zařídil se podle něho. Centralizovanou strukturu zločineckých organizací si vzal za vzor, doplnil do ní sociální a důchodové zajištění z českého hudebního průmyslu počátku 21. století a myšlenku uvedl v život.

Každý člověk měl a platil si svého managera. Manageři se sdružovali do klanů, klany společně tvořily poradní sbor. Co klan, to speciální obor činnosti. Klan majitelů silnic prodával přístup na komunikace ostatním klanům. Na druhou stranu si od klanu dopravní techniky kupoval údržbu, od klanu pekařů housky a například od klanu učitelů výchovu svých ratolestí. Na podobném principu fungoval i sociální systém.

Nyní to zní jako idyla. Stanovení vlivů jednotlivých klanů nebylo zpočátku bezkonfliktní, stejně tak nalezení vedoucího klanu nebylo právě jednoduché. Mnoho lidí zahynulo... Na druhou stranu se takto společnost elegantním a levným způsobem zbavila své spodiny. Stačilo ji jen na státní útraty pohřbít. A hromadné hroby nové konstrukce (kulaté, hluboké, nehašené vápno) se osvědčily.

 

* * *

 

Květin osobní manager souhlasil s dočasným přerušením reklamního kontraktu. Nebyl asi moc rád, ale dal to najevo decentním způsobem. Květě se po celém těle objevily (decentní, samozřejmě) nápisy: "Nezapomeň, jen dva dny!" Nápisy pouhých pět minut pulsovaly a pak společně s reklamou zmizely. Také potvrzení o přerušení smlouvy, které mezitím přišlo faxem, velice distingovaným způsobem vzplanulo. Zůstal jen zápach síry.

Byl čas se dát na cestu. František ještě pohledem přeleštil Květu, nastavil náramek a stiskl tlačítko Enter.

 

* * *

 

Skočili přímo do Františkova rodného Jablonce roku 2003. František nastavil náramek tak, aby měli dostatek času na prohlídku města.

Pyšně vykračoval městem a ukazoval: "Vietnamská tržnice, tohle taky patří Vietnamcům, dřív to bejval špičkovej hotel, tenhle dům je určenej k demolici, tenhle taky vybydleli Cikáni, tady centrem povede hlavní silnice vod Prahy do Harrachova, to je přehrada, koupat se tady nedá, je to plný sinic..." Najednou mu začala hodina na prohlídku města připadat dlouhá. Řečeno slovy klasika: "V Jablonci se pořád něco děje. Buďto prší, nebo jsou dole závory. Vyskytnou se i okamžiky, kdy se oba jevy dějou současně."

"Vidíš, tenhle dům je opravenej," juchal a poskakoval okolo, "podívej se jakou má krásně fialovou fasádu!"

Květa přežvykovala a tupě hleděla na naprosto běžný dům. "To postavili komunisti, zeptala se?"

"Ne, komunisti ne, to postavili před válkou kapitalisti. Podívej se, nemá ani rozbitý vokna..."

"A sou tady eště komunisti?"

"Teďka už nejsou komunisti, teď sou všichni demokrati."

"Tenhle je chudej, to bude komunista."

Květa přešla ulici a začala potichu mluvit s místním somrákem. Po pár minutách se vrátila. "Nebyl to komunista, dycky disident. A nebere platební karty."

"Proč tě tak zajímaj komunisti?"

"Sme se vo nich učili. Zajímalo by mě, kdo těm blbostem věřil."

"Jo, tak to se zeptej támhle toho," ukázal František na staršího pána oblečeného ve skvěle padnoucím obleku, "ten byl kovanej. Teď má fabriku s tisícema zaměstnanců a prvoligovej fotbalovej klub."

Květa se zamyslela. "Ty, a kdo teda tenkrát vyhrál?"

"Demokracie přece," řekl František procítěně.

 

* * *

 

"Tak vás tady pěkně vítám," řekla maminka a současně si důkladně prohlížela Květu. "Šla jsem vám naproti k autobusu, ale asi jsme se minuli."

Květa se nadechla, aby poskytla vysvětlení. Tomuto nebezpečí se František chtěl vyhnout a proto odpověděl: "Jeli jsme stopem."

Tatínek také uvítal Květu. A asi na něj udělala dojem. Jakmile s Františkem osaměli, tak řekl: "Sympatická slečna. Silikony?"

"Ne, ty sou pravý, tatínku. Nestuděj."

 

* * *

 

Po obědě (Květa: "Fakt je to pravý maso? Z vopravdickejch mrtvol? Úžasný, to až povím kamarádkám!") se vydali na procházku. Přidal se k nim i Františkův bratr se ženou a malým, tříměsíčním, synkem. Květa vesele žvatlala o tom, jak je bezvadné jíst malá prasátka a kravičky a žluťoučká heboučká kuřátka, že by si to měl vyzkoušet každý, že těm tvorečkům to ale vůbec nevadí, když je vedou na porážku a že prasátka jsou stejně tak inteligentní, jako je dvouleté dítě. Ani se přitom moc nekoukala do kočárku. Mezitím se z ostatních tiše stávali vegetariáni.

František usilovně fotil kyselé obličeje sbližující se rodiny. Foťák dostal jako bonus k jízdnímu řádu pražské integrované dopravy. Naštěstí pro něj, Květu i zbytek rodiny začalo mimino brečet. Obličeje rodinných příslušníků se postupně, jak jim docházely následky brekotu, rozjasnily.

"Budeme se muset vrátit, malej řve", řekla maminka a všichni se jako jeden muž obrátili k domovu.

"Brečí ti dítě", upozornil bratr manželku.

"Dětský brekot je nejméně příjemný zvuk ve vesmíru", prohlásila Květa. Pak vytáhla medikit. "Myslíš Františku, že by měli zájem vo přeladění hlasu malýho?"

"Jak přeladit hlas?"

"No na něco míň agresivního. Například šumění potůčku, to je docela voblíbený. Upozorní tě na to, že se dítěti něco nelíbí, ale ty přitom relaxuješ. Nebo taky můžu udělat něco pro drsňáky. Třeba zvuk motoru Alfa Romeo 166 3.2 V6 24V 176 kW (240 koní) při 6200 ot./ min. Ten si taky lidi dost vybíraj."

 

* * *

 

Ladění hlasu nechali na jindy, lidstvo k tomu zatím dostatečně nedospělo.

Malého Honzíka zatím dámy přebalovaly.

Švagrová: "Ježiš, ty seš ale posranej."

Maminka: "No to je kůžička jemňounká. To by byly stínítka na lampičky."

Květa (potichu, jen pro Františka): "Ty, to je hrozný. To, že žerete zvířátka mi nevadí, ale spíš chutná, ale vyrábět stínítka na lampičky z lidský kůže, to je trochu moc! Navíc si myslím, že to vyjde docela draho. Nezaložíme tady nějakej podnik, kterej bude vyrábět stínítka třeba z plastu, látky, skla nebo tak? Budem v balíku."

František chvilku přemýšlel nad podnikatelským nápadem. "Víš, voni se stínítka z kůže už nevyráběj skoro šedesát let. Takže z toho nic nebude."

"Hele a voni se fakt vyráběly, jo? Proč s tím přestali? Se jim to nevyplácelo, že jo? Že měl někdo podobnej nápad jako já?"

"Ani ne, ale voni prohráli ve válce. Tak toho museli nechat."

"To je dobře, ještě štěstí, že se to tady nemůže stát."

"No, víš Květo, voni žili tady v Jablonci. My sme si s nima moc nerozuměli a ani ty stínítka jsme fakt nevyráběli, trochu jsme jim teda pomáhali vyrábět zbraně do války, ale ne moc a nejmíň pět procent z nás nadávalo na drahotu, ale jak voni prohráli válku, tak jsme je vyhnali nebo zabili a zahrabali."

"To ste udělali dobře. Byli divný. Co dělaj' teďka?"

"No, některý z nich sou tady zpátky. Učej nás, jak podnikat a bejt demokratický a tak."

 

* * *

 

Návštěva by mohla sloužit jako didaktická pomůcka v geometrii, obor mimoběžky. Proto k oboustranné úlevě se po kafi vydal František s Květou na zpáteční cestou. Před tím musel ovšem odpřísáhnout mamince, že bude vždy a za každých okolností nosit kapesník. Pak se také zavázal k tomu, že se vždy bude chovat tak, aby se za své chování nemusel stydět. Pak na sliby zapomněl, udělal pár fotek rodiny, poodešli bezpečnou vzdálenost a přemístili se zpět do roku 2100.

Fotoaparát ožil. "Tak vás tady zase vítám. To sem rád, že jsme zpátky. Chtěl bych vás upozornit, že jste v roce 2003 bez dovolení vyfotili objekty chráněné autorským zákonem."

"Jaký vobjekty?", nechápal František.

"Třeba logo Adidas na mikině, ve výloze obchodu plakát Jihočeských mlékáren, značku Škoda a Hyundai – je toho celkem osm set padesát šest kusů."

"Hm, tak jo, se nedá svítít."

"Obavám se, že si na to budeme muset posvítit," řekl fotoaparát káravým tónem. "Podle autorského zákona vám budeme muset strhnout z konta dvacet šest euro."

"Jo, tak to klidně strhněte, se z toho neposeru," rezignoval František.

"No a budeme k tomu připočítat úroky z prodlení za devadesát sedm let. Takže celkem to dělá 20 075 384 euro. Odesílám požadavek na platební transakci."

František zareagoval rychle. Pěstním klínem (dar přítele Neandrthala) rozdrtil fotoaparát na drobné částečky.

Nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit levné věci.

---