Hladina

Některá tajemství jsou právě pod hladinou...

V rybníce se zrcadlila noc. Hvězdy se chladně třpytily a prohlíželi své obrazy v hladině. Ta teď byla klidná a rovná - žadná ryba si nedovolila ji svými pohyby rozrušit. Břehy na obou stranách rybníku, tam kde se pláž svažovala do kalné vody, vypadaly jakoby ve tmě světélkovaly. Ať už to bylo cokoli vypadalo to náderně. Uprostřed, tam kde byla největší hloubka, byla voda temná jako inkoust a dále ke břehům zesvětlovala v modrošedou a u pláže byla fosforově zelenkavá.
Řasy, řekl jsem si fascinován pohledem na světélkující hladinu. Rozklad řas zřejmě navodil chemickou reakci při níž bioplyny začaly světélkovat.
Přítomnost řas jsem se ale v mysli snažil zapudit - stačilo mi prostě jen to, že z nějakého podivného důvodu tu hladina nádherně září - toť vše. Víc jsem vědět nemusel - a nepotřeboval.
Seděl jsem v písku pláže. Nohama bez bot jsem se ho dotýkal a představoval si jak musí být voda studená. Byl jsem na noční otužileckou koupel zvyklý, ale každý den mě to nějak víc a víc odrazovalo. Tady na pláži jsem byl ještě oblečený - zabalený v mikině a kalhotech, přes ramena a krk ručník. Vůbec jsem neměl náladu strkat nohy do vody, natož se do ní potopit.
Obzvláště dnes mi voda připadala chladná.
A nepřesvědčily mě ani potrhané chuchvalce páry tvořící se v dálce na vodní ploše. Voda tu byla zřejmě o něco teplejší než vzduch, ale mě to nepřipadalo jako pořádný důkaz.
Někde se přece jenom ozval kapr - vyskočil z vody a jeho masité tělo dopadlo do vody. Hladina se zčeřila četnými vlnkami. Otočil jsem se oním směrem, abych zahlédl mizící kola na vodě. Tohle se tu stávalo často. Když jsme byli ve vodě otírali se nám ryby o nohy, což bylo skoro o infarkt. Jindy nám skákali kolem hlav tak blízko, že stačilo natáhnout ruce a měli jste večeři...
Večer to bylo trochu strašidelné.
Kapři v noci vyskakovali za komáry prohánějícími se za odlesky hvězd ve vodě, a pleskot jejich těl vás dokázal nejednou vyvést z míry. Občas to znělo jakoby se někdo topil... Pokud k tomu všemu ještě přispěla teplota, proháněla se nad hladinou nadýchaná hustá mlha a když foukal vítr, zněl z lesů nářek způsobený praskotem větví a namáháním kmenů.
Po březích mimo pláž rostlo husté, téměř neprostupné rákosí a ve větru se komíhalo jako podivný temný přízrak.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Na druhé straně rybníka se blýskaly baterky podobných nočních plavců, jakým jsem sám byl, a říkal jsem si, že voda nemůže být zase až tak moc studená.
Potřeboval jsem se trochu zchladit. Po odpoledním slunci mě kůže pálila a doufal jsem, že jemné dotyky zdejší vody pálení zažehnají.
Ještě jednou jsem se letmo podíval na hladinu - komíhající bójky se houpaly na vlnách, které způsobilo několik dalších kaprů. Jinak byl klid.
Vzduchem se nesla vůně lesů, rákosu a chlad... Možná ani né ze zimi, prostě jen chlad. Podivný a temný...
Rozhodl jsem se postupně shodit ze sebe oblečení. Mikina šla jako první. Pak jsem si dal přestávku na ochlazení. Nemohl jsem ze sebe shodit všechno narychlo a skočit do vody. Pokud bych nedostal okamžitě šok z výkyvu teploty, tak bych si určitě pěkně zakřičel při skoku do ledové vody.
Pro další vyrovnání teploty jsem odhodil tričko. Hromádku z věcí jsem rozložil na ručník a znovu se zadíval do dálky.
Ještě než jsem ale dovlekl zrak přes zrcadlo vodní plochy zarazil jsem se nad podivným tvarem na hladině. Rýsovalo se to jako zvíře. Ladně to plulo po hladině a stahovačnými pohyby těla se to souklo vpřed. Zarazil jsem se při pomyšlení, že to míří ke mně.
Přímo ke mně.
Pořádně jsem zamžoural do tmy a v odlescích vln jsem rozpoznal, že to není zvíře.
Seš blbec, říkal mi mozek, když jsem sledoval tu dívku.
Její vlasy se ve fosforové záři leskly zeleně, stejně jako polovina jejího těla, která z vody vyčnívala. Její rysy uchvacoval svit hvězd a rozpíjel je na vodní hladině s jejími vlasy. Viděl jsem jí však do tváře. Její oči byly zářivě modré jako letní obloha. Snad až příliš modré, napadlo mě.
Seděl jsem tam na pláži a sledoval jí. Připadal jsem si trapně za pohled, kterým jsem jí častoval. Jí, jak se zdálo, to naopak vůbec nevadilo. Ba naopak.
Postavila se ke mně čelem a prstem pokynula ať jdu za ní.
Teď už mi chlad vody nevadil. Sundal jsem ze sebe zbytek oblečení a oděn jen v plavkách jsem za ní vyběhl do vody.
Prvních pět metrů běhu ve vodě bylo náročných. Studená voda se mi zařezávala do kůže, kostí i nervů jako skalpel doktora, který o svém řemeslu neví ani za mák. Podobně se mi tak do chodidel pak zapichovaly ostré kamínky a větvičky. Voda při každém kroku cákala až do výše mých ramen, takže jsem chlad cítil i na hrudi. Mé srdce tepalo jako zvon - cítil jsem jej v tepnách na krku i na spáncích. Ale nedal jsem na to.
Tajemná kráska plavala dál k bójkám. Nad hladinu vykukovala jen její hlava - plavala na znak a nespustila mě z očí.
Tyhle noční koupele budem muset provozovat častějš, řekl někdo v mé hlavě.
Na to jsem se jen souhlasně usmál - nebo jen zvedl koutky úst, už nevím.
Po dalších dvou metrech už se mi voda zdála dost vysoko na běh. Byla mi nad kolena a bořil jsem se tu do bahna. Pohyb tu znemožňoval odpor vody, který mě spolu s proudem houpal v kolenou, až jsem se rozhodl skočit. Natáhl jsem před sebe ruce a odrazil se od bahna.
Má šipka projela vodou, až jsem škobrtal prsty o dno. Několika tempy jsem se donutil vynořit. Prsty jsem si protřel oči - svět kolem mně se rozpil v rozmazané linie - to my voda stékala v pramenech do očí. Položil jsem se na hladinu a v tempech jsem se posouval za ní.
Pořád pomalu plavala. Neviděl jsem ani její ruce ani nohy, prostě se jen tak nechávala unášet k bóji, zatímco já namáhal ruce a záda.
Při pohledu na své ruce jsem si všiml, že má kůže má podobně nazelenalý nádech jako ta její, i když ne v tak sytém odstínu.
Při jednom tempu jsem se vynořil výše, abych ji mohl oslovit: „Kdo jsi ?“
Ona neodpověděla. Jen plavala - dostala se až k bóji, pak se od ní odrazila a ponořila se pod vodu a jediným ukazatelem po ní zbyly bublinky na hladině.
Já plaval dál - vynoří se někde vedle mě říkal jsem si.
Jedno ... dvě ... tři ... čtyři ...
Počítal jsem si tempa a ona byla stále pod vodou. Už mi to připadalo hloupé.
Třeba se vynořila za bójkou napadlo mě zpětně.
V jednu chvíli jsem měl pocit, že se kolem mé nohy cosi prohnalo. Pocítil jsem tah pod vodou, proud neorientovaný, jak se tříští o jiný, slabší proud.
Ryby - ti hloupí kapři ! Nadával jsem v duchu.
Tohle mi už nedělejte ... Občas se to tu stalo. Jen tak si plavete a lup, ty mršky se o vás otřou a vy se leknete tak, že zapomenete plavat ...
K tomu všemu ještě navíc přispívaj ty povídky o vodníkovi, co tu žije na dně rybníka “Chmelaře“. Říká se, že tu dokonce žije sumec, tak velký, že požírá i u břehu si hrající psi nebo pasoucí se kachny a labutě.
Brrr, otřepal jsem se. Co když se o mě otřel zrovna on. Prsty mi zchromly ze zimy.
Povzdechl jsem si při letmém pohledu za jednoho nádechu. Úštěk je nádherný - ta krajina, voda, lesy - pohádka.
Potom se to o mě otřelo znovu, tentokrát z druhé strany. Už to nebyl proud vody, tentokráte to byla slizká šupinatá kůže.
Zrychlil jsem - nohama jsem kopal jak vzteklý, ruce už jsem z temp skoro necítil. Táhly mě svaly na lopatkách a v bocích.
K bójce jsem se ale dostal minimálně v rekordním čase. Jedna její špička byla přidělána ke dnu tlustým řetězem, za který jsem se chytl jednou nohou, zatímco druhou jsem vyvažoval pohyb proudů. Rukama jsem objal tělo bóje a sledoval jsem zrcadlo na hladině. Ta dívka zmizela. Ať už pod hladinou nebo kdekoli jinde, ale zmizela.
Položil jsem hlavu na bóji a dával jsem odpočinout namoženým svalům.
Zavřel jsem oči a zhluboka oddechoval.
Otevřel jsem je až když jsem zaslechl plácnutí kapřího těla o hladinu. Bylo to blízko...
Otočil jsem hlavu a ...
Cosi objalo můj kotník a v rychlostí mnou pohnulo proti hladině.
Plesknutí mého tělo do ledové vody pekelně zabolelo. Tlak v mé noze neutichal, spíš naopak. Rozohňoval v něm tepající srdce, stejně jako v mých spáncích a hrudi.
Mé plíce, nedostatečně zaplněné vzduchem mě začali nejprve svědit, štípat a nakonec strašlivě pálit. Cítil jsem jak mnou něco vláčí a připadal jsem si jak ústřední role z filmu „Čelisti“. Cosi mě drželo za jeden kotník a plavalo to semnou tak rychle, že mě to až děsilo. Druhou nohou jsem v té rychlosti ani nedokázal pohnout. Odpor vody tomu nedal. Rukama jsem pádloval všemi směry, jako bych se snažil dosáhnout na to pomyslné stéblo, kterého se chytá každý tonoucí. Přál jsem si alespoň se nadechnout. S otevřenýma očima pod vodou se voda zdála být žlutá, zelená i rudá zároveň. Skrze hladinu prosvítaly hvězdy a přísahal bych, že jsem zahlédl i mračna. Ale to už nevím přesně.
Pak jsem pocítil jak se pohyb ustaluje a zastavuje. Vyhoupl jsem se v sevření k hladině. K mému překvapení jsem byl snad pět metrů hluboko. Nedosáhl jsem však ani na hladinu, ani na dno. Plíce mě boleli a žhnuli jako oheň.
A pak se pod vodou, těsně kolem mé hlavy mihla ona. Její vlasy vlály pod vodou jako závoj. Plavala bez potřeby hnutí nohou či rukou. Plavala jen pomocí těla. Vlnila se přitom jako mořský had a plavala kolem mě v kruzích jako hladový žralok.
Cítil jsem jak mě voda nadnáší, a jak stojím na místě.
Bez hnutí, neschopen jakéhokoli pohybu.
Potom připlavala blíže. Jednou rukou mě objala kolem boku a druhou mě chytla za ruku, jako by chtěla tančit. Sledoval jsem jí. Její oči pod vodou chladně žhnuly a vypalovaly do mě jakousi žádost, prosbu nebo cokoli co jsem nedokázal rozluštit. Špulila na mě rty a něco jakoby říkala. Její vlasy se jí v proudu rozvíjely a opět usedaly, skoro jako řasy nebo mořské chaluhy. Pak před mým obličejem zamávala svou pravou rukou. Všiml jsem si, že má mezi prsty blány. Zelené kožovité, průsvitné - ohavné.
Vykřikl jsem. Z hrdla mi však namísto hlasu vyperlil proud bublinek. Můj křik se rozprostřel pod vodou jako neforemný hukot a zmizel kdesi v neznámu. Nevyslyšen.
Mé plíce už nehořeli, voda je zalila až jsem se začal dusit.
Kašlal jsem a cítil jsem jí i v žaludku. Cítil jsem pachuť rybyny, cítil jsem pach smrti na jazyku. Cítil jsem jí v očích. Měl jsem jí plný nos. Byla všude.
Ještě naposledy jsem zamával rukama v nekoordinovaných tempech a doufal jsem, že vynesu své tělo tam nahoru k hvězdám, k hladině...
Mé tělo klesalo. S rukou nataženou k hladině se zdviženým ukazováčkem a s výrazem bolesti a strachu vypáleným v obličeji.
Ta kráska objala svými blánami opatřenými prsty můj krk a zaryla se do něj krátkými drápky. Smýkla mnou proti proudu a ladnými pohyby těla mizela pod hladinou jako ryba, mořský had nebo cokoli...
**
Hladina se nademnou uzavřela. Hvězdy zhasly a na obzoru se vyhouplo slunce. Voda byla zase jako zrcadlo. Klidná bez vlnek. Odrážel se od ní náš překrásný svět a lákal k dotekům chladivé vody. Byla téměř neodolatelná. Stejně jako vyhřátá pláž. Stopy po jejich včerejších návštěvnících zakryl vítr. Jediné co nezakryl je hromádka oblečení. Dvojice pohozených bot, kalhoty a ručník s hromádkou z mikiny a trička.

---