Peter Glaser

Povídka o ničem

I. Jih

PROBUDIL JSEM SE vlastním smíchem a dlouho jsem nemohl přestat, třebaže jsem  už od prvního okamžiku  neměl tušení, proč se směji.

Henri říkal,  že jednou se probudil s krvácením, ale nejhorší jsou prý sny, v kterých se nudíš. Za otevřeným oknem  svítila Káhira. Byly čtyři ráno.

Cestou kolem  starého  dřevěného stolu jsem bez přemýšlení vytáhl  zásuvku.  Šla úplně hladce. Po celé léto vázla. Má to co dělat  s tím,  jak  je slunce vysoko a zahřívá dřevo.  Tím dnem,  říká teta Nelly, kdy jde zásuvka poprvé otevřít snadno, se obvykle hlásí konec léta.  Měli jsme desátého září.

Henri,  mladší bratr Stelly, mi tady pomohl najít práci.  Jinak bych si  nebyl mohl tuto cestu dovolit,  potřeboval jsem peníze.  Pro Stellu jsem je potřeboval.  Peníze se nesluší. Ale vím, že ona je potřebuje.

A těšil jsem se, že zase uvidím tetu Nelly. Žije tu už dlouho. Už jako dítě jsem k ní rád jezdíval, od té doby už  znám město a pár lidí, proto můžu  tomu  člověku, kterému dělá Henri techniku, pomáhat.

Jenže teta Nelly zmizela.  Když nás Wahid dovezl do bytu a řekl mi,  že je teta pryč,  nechal z prstů vykvést poupě  a pak vážil  na dlani velkou starost.

Strýc Leonard  zemřel před dvěma měsíci, ale v zásuvce zůstal jeho holicí strojek. Sundal jsem ochranný kryt a uviděl mezi  břity jako pepř a sůl  zbytky vousů od jeho posledního holení. Ledabyle jsem strojek vytřepal  a oholil se s ním; poslední  přiblížení.

Káhira je triumfem nad tichem.  Díky  zásobovacímu dopravnímu ruchu z nočního šustění pneumatik povstávají  zvuky jakéhosi soumraku zbožího. Před  domem rachotí tramvaj  jak sekačka na trávu, když ji protáhnete  přes  železné špóny.

Napřed jsem ho vzbudil a pak jsem  Henrimu  oloupal pomeranč. Se slupek stříkala kyselina a  stíny  horka, které stoupalo  z větracích děr  topinkovače,  plynuly  po stolní desce se spěchem malé dopravní špičky.

Henri je  mladík s mnoha talenty a s účesem, který vypadá jako  hořící kaluž benzínu vyřezaná  z třešňového dřeva, a  s malou jizvičkou pod pravým okem.  Krom jiného pracuje taky jako zabiják. Když nějaký začátečník chce  zkusit štěstí  v nějaké online hře, v první chvíli nutně je bez šance smeten  ostřílenými   mazáky.  Komu to vadí, může si najmout  někoho jako Henriho. Tu jizvu má od jednoho  smeteného, kterého potkal na  nějaké hráčské slezině.

Kolem otomanu, na kterém jsem spal, jsem rozložil knihy. Všechny byly otevřené, nicméně  už  čtvrtého dne  po našem příjezdu z Hamburku se mi podařilo  přivezenou přepínačovou  těkavost překonat.

Když jsem Stellu před dvěma lety poznal, vyprávěla mi své oblíbené  místo  z Velkého Gatsbyho. Jay Gatsby  sedí v autě a pláče, protože ví,  že už nikdy v životě nebude  tak šťastný jako  právě teď. Když mi to Stella vyprávěla, byl jsem s ní velice šťastný, avšak  neochotný zbavit se  šance na ještě větší  míru šťastnosti.

Teď jsem konečně tu knihu četl. Zatímco jedl Henri  svoji topinku, dočetl jsem  Velkého Gatsbyho do konce, a co jsem už tušil, se  stalo jistotou. To nádherné místo, o kterém Stella vyprávěla, v té knize vůbec není.

WAHID NÁS  DOVEDL  ke zlatníkovi, kterému jsem  vysvětlil, co potřebuji: zasadit  jihomořskou  perlu do dvojího materiálu, zlata a platiny, dárek pro jednu japonskou dámu. Musel jsem  zakázat  jakékoli zdobení a  žádat nejčistější eleganci.

Pak přišli, ještě byla tma,  prodavači horkých  uhlíků, od kterých  kovotepci získávají už hotovou kvalitní výheň. Dívali jsme se, jak ti upopelení muži zvedají ze své káry  jeden z velkých hrnců, jak se oheň z popelového hnízda vyvalil do ohniště, pak jsem  viděl, jak  celá místnost  zaplála, když  zadul vzduch z měchu.

„Jdu se  pomodlit,“ řekl Wahid.  Z toho, jak se často dotýká země, už má na čele zrohovatělé místo, rozinku.

Když ještě strýc Leonard pracoval  jako stavbyvedoucí, dělal Wahid na jedné velkostavbě kluka, co  má za úkol vařit čaj. Protože nikde nebyly   žádné hodiny, vždycky  vodu na čaj postavil moc brzy a dělníci  pak moc brzy dělali  přestávku.  A tak  strýc Leonard opatřil  velký, modrý kuchyňský budík a pověsil ho  Wahidovi na krk.

Druhým Wahidovým úkolem bylo jednomu dělníkovi, jehož žena to už nechtěla dělat,  hlídat malou fenku, která se právě hárala. A aby na ni toulavé hafany přešla     chuť, nastříkal ji kožich oranžovou  signální barvou, takže  když jednou  přijelo pár inspektorů  švýcarské firmy, která stavbu  vedla, první, co viděli, byl  velký,  přívětivý kluk, který stál u ohně s modrým   budíkem na prsou a s oranžově natřeným  pudlem po boku.

Zlatník svařoval a uhlí  chvílemi  vzplálo tak jasně, že v něm vůbec nebylo vidět žádný tvar, jenom to  žhavé záření, výrobek v něm  jen jako stín.

Když se Wahid vrátil, hráli jsme jednu starou hru, to je tak:  Já se mu pokouším vysvětlit, co je punk, a on se mně pokouší vysvětlit, co je arabská  hudba.  Wahid má rád všechno bojovné, ne však pohrdání.

Vykládal o čtyřech stolových nohách arabské hudby, o Umm Kulthoumovové, té velké zpěvačce, co po desetiletí každý první čtvrtek v měsíci udělala novou píseň, politici  přestali v tyto čtvrtky  pronášet řeči, a když zemřela, její rakev byla davy  celé hodiny unášena ulicemi Káhiry, jako člun v lidském oceánu, a  Wahid vyprávěl  ještě o třech dalších  velkých zpěvácích. Pak Henriho napadlo, že všechny čtyři stolové nohy  arabské hudby jsou už  mrtvy, a Wahid řekl  ponuře: „Za to můžou Izraelci.“  A bylo po hře.

Věděl jsem, že  Stella je touto dobou na cestě do práce.  Dělá  nemocniční sestru  na stanici intenzívní péče.  Poslal jsem ji esemesku se dvěma pomlčkami. Po chvíli přišla odpověď se třemi pomlčkami, z toho jsem poznal, že mě má pořád ráda. Pak jsem viděl, že  zlatník načal už nový kus, a tak jsme odjeli  do Gízy k pyramidám.

HENRI HLEDĚL DO pouště. Taková pláž a moře nikde, řekl. Kolem prošla skupina rakouských turistů a kdosi se mě  na cosi zeptal. Velmi špatnou  angličtinou jsem řekl, že je mi líto, jsem Fin a není tu pro mě dost chladno.

Pan  Širakava zas jednou dokázal malý zázrak. Měli jsme pro Schwetze  všechny přístroje i povolení.  Podnik, pro  který Širakava pracuje, se už dlouho snaží postavit v Egyptě jadernou elektrárnu a já věděl, jak  radostně vítá každou příležitost, aby předvedl  fantastickou techniku, jakou disponují. Nechal obstarat mikrogravimetrickou  aparaturu, aby jí  Schwetz  mohl proměřovat kameny.

Já jsem pomohl při tom, že  kdosi z ministerstva turistiky se dohodl s někým z památkové správy, že  se cizinecký ruch od posledních atentátů ještě pořád  jaksepatří nevzpamatoval a že takovou  jednu neodkrytou  hrobku bezpochyby mezinárodní tisk  přijme se vstřícným zájmem.

Schwetz,  který  platil  Henriho i mě,  měl v plánu odhalit tajemství pyramid. Byl  taky z Hamburku,  byl  cvok a nyní stál  s Širakavou vedle bedny  s těžkotonážní váhou. Jakási růžová igelitka tančila  ve vzduchu  nad Velkou pyramidou.

Schwetz mi podal ruku, hned ale zase zmizela, jako  by  se roztekla.  Dojímal  mě sice, ale bylo na něm  něco, čím to kazil. Vyprávěl cosi o své teorii, bylo to něco, jako že  někdo dá někomu  peníze a nic se neřekne a on mu dá peněz víc. Hrůza.

Hned jsem poznal diletanta,  stejného, jako jsem já. Jeho hypotézy byly šílené, ale pečlivě  rozpracované, a já cítil potřebu chránit tohoto člověka  i jeho  konstrukce, jakkoli křehké, skoro jako by byly  vystavěny z vloček popela. Zastavil  turistický autobus s nápisem ChristenTransporte. Dole   na rovině vypalovali  sklizená třtinová pole.

K poledni přišel Wahid  z města. Vypátral, že teta Nelly odcestovala se starým obytným přívěsem.  Má čtyřiaosmdesátiletá teta neměla  ani řidičák ani auto.  Tak dlouho se vyptávala, až ji  obchodní zástupce jedné parukářské firmy i s tím malým přívěsem  vzal s sebou do Alexandrie a pomohl jí nalodit se na trajekt do Athén. Wahid vrtěl hlavou, tak nepatrně, že to byl spíš jen dojem, a právě tento  nepatrný výraz zoufalství  přinesl rozhodnutí.

Šel jsem s Širakavou kolem   Sfingy k jedné ze starých zřícenin.  Kus před námi na tom  kameni bylo postaveno vysoké lešení. Jeden muž u paty lešení ze strmé hromady suti naložil jeden kámen  velikosti vodního melounu na kolečko a tlačil ho nahoru až k lešení. Druhý muž z druhého podlaží spustil dolů smotaný provaz, jenž čím byl delší, tím líněji se pohupoval, a na konci lana  jako velký mrtvý otazník visel tlustý ocelový hák. Dva muži vytáhli kolečko i s kamenem nahoru a postavili na prkna. Pak jeden   s kolečkem ujel pár metrů a prkna se  pod  ním vzdouvala v dřevěné vlny. Druhý muž zatím  vylezl  k dalšímu muži na  vyšší podlaží. Kolečko bylo ještě jednou vytaženo nahoru a jeden muž dojel i s kamenem až na samý konec lešení.  Odtud ho pak shodil na hromadu. Kámen se po ní s tupými údery kutálel, až nakonec zůstal ležet přibližně tam, kde  ho předtím první muž na úpatí  zvedl.

Sledovali jsme jejich týmovou práci a pak jsem Širakavovi dal  krabičku s perlovou broží, pozdravení pro paní manželku, tak to působilo jako dárek nejpočestněji. „Potřebuji ještě  jednou její pomoc,“ řekl jsem, „je to naléhavé.“

Zpátky do města  jsem s Wahidem jel kolem  univerzity.   Před jejím vchodem  na podstavci leží  sfinga a vedle  ní stojí žena, snímající si z tváře závoj.  Zrovna když jsme jeli kolem,  jako by se socha změnila ve skrývačku:  žena, která si tvář zakrývá závojem.

ABEER – WAHIDOVĚ neteři, která pracuje jako agentka cestovní kanceláře – se podařilo  mi rezervovat místo v posledním letadle do  Athén. Henri mi půjčil peníze, protože Schwetz  měl zase zjevně  hluboko do kapsy.  Abeer odvážela  s kolegou  v mikrobusu  na letiště pár Kanaďanů. Mohl jsem se svézt s nimi.  Bilancovalo se, superlativy se sypaly jako listí ze stromů.  Mluvil jsem s Abeer arabsky.

„To zní zvláštně,“ řekl jeden z Kanaďanů uznale.

„To je proto, že Arabi mluví zprava doleva,“ řekl jsem.

Abeer  je dvaadvacet a žije s rodiči, dvěma bratry a strýcem v malém třípokojovém bytě. Nedávno měla  zaskočit na nějaké lodi. Což znamená: musela  noc strávit mimo domov, což je pro neprovdanou Egypťanku nemyslitelné. Z její práce ale žije půl rodiny, proto po  dlouhém dohadování rodinná rada  souhlasila. Když ji stevard dovedl  na lodi  do její kabiny a ona za sebou zavřela dveře, ocitla se poprvé v životě v pokoji sama.

Noční Athény jsou ze vzduchu obrovský, blikající podmořský organismus.  Světelnými tepnami proudí auta.  Během přistávání  jsem  držel prázdný plastikový kalíšek.  Když letadlo narolovalo až k terminálu,  zarachotilo řadami sedadel cvakání přezek  pásů jako krupobití. Na kalíšku byla kolem každého mého otisku prstu orosená aura.

PANA A PANÍ PANTIDISOVY, na které mě  odkázal, poznal Širakava, když  v osmdesátých letech jednou  týdně lítal z Káhiry  do Athén, aby si zatelefonoval. Tenkrát  už jen pokus dovolat se telefonicky někoho přímo v Káhiře mohl zabrat  celé odpoledne.

Pantidisovi bydleli v Pireu a já u nich dostal  jídlo, víno a  čistou postel. V pět hodin ráno mě  paní Pantidisová odvedla k přístavišti, kde přistávaly trajekty, a tak jsem se seznámil se sítí starých dam, které  zásobovaly všechny toulavé kočky z Pirea potravou a láskou a taky pozorovaly veškeré lidi kolem svědomitěji než kterákoli tajná služba.

Na severní straně mola seděla  na  malé zídce celá galerie starých mužů.  Jeden z nich  se skoro topil  ve vlastním sádle a v malých očkách  mu blikal strach ztroskotance.  Jedna stará žena v zelené bundě ho zjevně upozorňovala  na jeho beztvarost. Před dvěma dny prý mluvila s tetou Nelly. Přišla řeč na jednoho   přístavního dělníka, prý vyhrožoval, že otráví všecky kočky, protože mu sedají na auto, ta dáma mu ušila na auto plachtu. Teta Nelly říkala, že chce na Peloponnesos a do Patrasu.

Nasedl jsem do autobusu.  Zatímco měl řidič v jedné vesnici polední  pauzu, došel jsem kolem stěny z hloží až k bujnému  polštáři světlých, divokých bramboříků a tam jsem hleděl na Korintské moře a velebnou  klenbu světel nad ním.  Volal mi Henri a říkal,  že se v New Yorku zřítilo Světové obchodní centrum. Na přejezdu do Itálie jsem viděl,  jak tmavomodrá  linie Egeidy, jakoby  nakreslená rukou, přechází do  zelené vody Jadranu, chvílemi se mi zdálo, jako bych cítil  chuť  pěny v hlubinách vod.

V ITÁLII JSEM SE  po tetě vyptával u benzínových pump.  Hleděl jsem na ten kraj, viděl jeho zeleň a napadlo mě,  že pro Stellu  tady nemůžu získat nic lepšího než tuto zeleň.  Proto jsem jí napsal dopis.

„Je tu besídka  obrostlá révou.  Mezi stěnami  z úponků a listů se rozprostírá zelenavé přítmí a v malých jeskyňkách leží neviditelné světlo,  jaké ozařuje  tváře na malbách  Vermeerových a Rembrandtových.  Je tu  temná zeleň  listí třešně, protkaná černí,  kterou je cítit a  v létě se jí v plodech. Je tu  světácká zeleň ořešníků.  Z koruny trčí listy jako ptáci, ale ty opadají. Zeleň se přelévá  přes  všechny okraje.  Navrací nám dálku.  Toto je kytice, Stello.  Zelenina ode mě, ale ta barva, ta krása, jsi Ty.“

Začalo pršet, zeleň se rozšelestila.  Na loužích se  něžně otvíraly  kroužky po kapkách. Pak déšť spustil naplno;  šustil na  stříšce, jako když se znovu narovnávají zmačkané igelitové sáčky.

Pak jsem se  dokonce  jednou zeptal i  dopravní policejné hlídky. U Rimini jsem to vzdal. Tetu Nelly jsem ztratil a zbývalo mi právě ještě dost peněz na  vlak a na deštník.

II. Sever

DO HALY HAMBURSKÉHO Hlavního nádraží jsem dorazil pozdě večer. Na nástupišti  stála žena, která vypadala, jako by si její šaty koupily ji a ne opačně. Rukou si držela rameno. Přešel jsem na  neosvětlenou cestu na Alsterském nábřeží.

„Pojď si popovídat o politice!“  vykřikl kdosi za mnou.

Potom jsem ucítil  tvrdou, jakoby  strojem   vedenou ránu do hlavy.  Nosit v Hamburku  deštník je vlastně  defétismus;  snad právě proto  mi ji vypálili. Upustil jsem cestovní brašnu, roztáhl jsem deštník a držel ho mezi sebou a mužem, který měl levou ruku v sádře, na níž  byl černý pruh. Druhý muž a nějaká žena stáli  o kus dál, vzápětí byl můj deštník zničený.

„Jaká opatření  chystáte pro zamezení  konfliktu na Blízkém Východě?“

Vyšplhal jsem na dopravní značku a kopl směrem dolů. Já to nechtěl. Ale na dopravní značce dlouho nevydržíte. Znovu jsem ucítil náraz sádry s úderností meteoritu, pak se všechno  dokonale  zamotalo a pak už tu byla jenom ta žena.

„To jsi ty?

„Ahoj, Stello,“ řekl jsem.

„Vůbec jsem neviděla, že jsi to ty,“ řekla Stella.

„To byli tví přátelé?“

„Trochu,“ řekla Stella. Byla  trošku  opilá.  Když jsme došli  na osvětlený kraj ulice, uviděl jsem, že , že mám  na košili širokou krvavou kravatu.

Doma jsem zjistil, že to  není moje krev. To nežádané vítězství mě naštvalo. Stella  si  krémem natírala dlaně, viděl jsem její zrcadlový odraz na hrdle skleněné lahvičky, šlehání plamenů. Potom jsem ji uviděl nahou. V lásce je přímočará.  Její dech, každý pohyb ke mně promlouvá, já odpovídám.  Něco začíná, oním  jemným zvukem, jako když se pomalu  láme hřbet  nové knihy.

Sametová poddajnost oceánu.

Jsme to my, nebo zápasící zvířata?

Pohoda v bedně. Děti pod kuchyňským stolem, kočky v krabici. Rád bych viděl nějaký film od Jacquese Tatiho, který ještě neznám, ale znám je  všechny a Tati je  mrtev.

Stella vyprávěla o  útulku pro přestárlá zvířata, ve kterém  prý žije jedno penzionované prase, které  věří, že je kůň.  Běhá ve výběhu  se starými herkami a je jednou z nich. Horní ret mi napuchl.

„Tady něco je,“ řekla Stella.

„Všudě něčo je,“ řekl jsem a pustil jsem si horní ret.  „To je  právě na  realitě krásné.  Představ si, že  by  někde  bylo nic. Hned bys měla byt plný filosofů.“

Později jsme seděli v kuchyni a na velkém talíři ležela  půlka dýně. Když byla obráceně, vycházeli z ní duchové. Stella zjistila, že ta  hřbetní část vypadá jako mrtvá ryba, já: jako perník s bílou cukrovou polevou.  Začali  jsem se  jako hádat, pak už  vážněji. Krystalické sklo se nesmí  rozezvonit, veškeré kmity si ukládá do své struktury. Ještě o celé měsíce později je  to celé možno rozbít  lehkým ťuknutím.

PROTOŽE HENRI  ZŮSTAL v Egyptě déle, měl jsem ho zde zastoupit. Bylo třeba  konat humornou práci. Potřeboval jsem peníze; pro Stellu jsem je potřeboval. Peníze se nesluší, ale je rozdíl, když se něco dělá a když se něco dělá pro někoho.

Psali jsme  scénáře pro televizi, komedie. Henri mi v Káhiře, když  jsme  jednou s Wahidem uvázli v dopravní zácpě, vysvětlil, jak se to dělá.

„Co chce člověk?“ řekl Henri. „Chce   mít šťastný den. Co je to šťastný den? Den, kdy se nic nestane. Takže ty vymysli něco, co se stane.“

Nic je štěstí; nás platili za to, že jsme ho ničili. A taky proto, že  tu byl  neodkladný termín, firma akceptovala, že jsem za Henriho zaskočil.

Sousedi nesměli vědět, co děláme; nedělalo by to dobrý dojem,  rozhodně ne  v tomto září.  Bylo nás osm, vždy po dvou v každém týmu. Jeden z nás si zlomil kotník, a když jsme zraněného jako každý den  vynášeli  přes tři patra až k sídlu firmy, kdosi se nás mezi dveřmi zeptal, co  děláme.

„Děláme vtipy,“ řekl Roland.  On a já jsme tým.

„Takové vtipy byste dělat neměli,“ řekl muž ve dveřích.

„Jemu to taky připadá  komické,“ řekl jsem a ukázal na toho z nás, jenž se nesl.  Měl bolesti a komické mu to nepřipadalo. Já byl předtočený smích. Ten funguje, i když, což  je většinou, se řekne něco, co není komické.

Toho dne mi  zavolala Stella a řekla, že našla moji tetu, leží prý v nemocnici a je jí mizerně. Po práci jsem tam zajel.

„Chtěla jsem domů,“ řekla teta Nelly.

Byla velmi slabá. Kůži měla bílou a skoro průsvitnou. Kdysi mi vykládala, že jako dítě žila v Hamburku a že to byly pěkné časy.

Hodně mi vyprávěla. U jednoho  okna  v káhirském bytě byl parapet ze světlého dřeva,  do kterého  během let vytlačila  tmavý, hladký důlek. Jako dítě jsem nedokázal pochopit, jak se někdo může opírat o okno  a hledět na ulici, na které není  k vidění nic než  jen ulice a lidi. Pak mi teta Nelly ukázala, co je  vidět.

Viděl jsem, že v pokoji stojí jen její postel a že na nočním stolku nejsou žádné léky. Stella přišla  s mladým lékařem, měl levou ruku v sádře a  na ní černý pruh.

„Je  už  moc stará,“ řekl  mladý lékař, zatímco jsme pomalu procházeli  chodbou před  jejím pokojem. Cítil jsem,  že by jistě chtěl  jít hodně rychle, protože je ho někde nutně třeba, a že je od něho velmi laskavé, že tak pomalu se mnou prochází touto chodbou.

ROLAND A JÁ jsme  spolu pracovali v jednom malém pokoji u jednoho počítače. Roland řekl, že  to je báječný pocit, když se vyčistí myš a zase běhá jako nová. Na obrazovce  spočívalo  jakési zdání světla, v něm plavala šipka myši, na kraji  prázdnoty.

Situace: Páreček v jednom bytě, puštěný televizor.

„On musí něco říct,“  řekl Roland.

„Vesmír je jako  Liz Taylorová,“ řekl jsem.  „Je nevyzpytatelný a rozšiřuje se.“

Roland přikývl a napsal to. Byl  Angličan, asi pětadvacet, parádní dům. Tuto práci dělal už víc než dvacet let.

Když pak šéf četl  rukopis, řekl: „Kdo je Liz Taylorová?“

„Může  se tím zachránit vesmír?“ zeptal se Roland.

„Liz Taylorová  je stará stará stará.  Cílová skupina  je do čtyřiceti.“

Představil jsem si, že by se namísto smíchu   mohlo nahrát také  plačící publikum. Ale se smutnými lidmi to je jako s králi. Když je jich příliš mnoho na jednom místě, ztrácejí  majestátnost.

VE DNE JSEM PRACOVAL, noci jsem trávil na židli u postele tety Nelly. Ještě jednou jsem četl Velkého Gatsbyho, možná jsem předtím něco přehlédl. Tu a tam přicházela Stella. Podpírali jsme  se navzájem jako dvě hrací karty. „Věci, pro které neexistuje řešení,“ řekla jednou, „nejsou problémy.“

Jedné noci v říjnu se mi zdál sen.  Neměl švih ani šmrnc. Nesouvislé mikrovlny a mikrovlnky. Proč neexistují  nouzové vchody?  Vzbudila mě sestra, mladý lékař stál vedle postele. Teta Nelly byla mrtva.

KREMATORIUM BYLA hala ze světlého, čistého betonu, v níž  stály dvě spalovací pece. Byly růžové a před jednou z nich ležela na podlaze rakev  s mrtvým tělem tety  Nelly. Pak jsem  zahlédl v nitru pece žluté, mocné plameny, načež jsem se lekl, když se náhle  rychlým hmyzím pohybem pod rakví z betonové podlahy  vyjely  dvě kolejnice a zdvihly ji do pece.  Po chvíli jsem ucítil teplou vůni hořícího dřeva; poslední  přiblížení.

V následujících dnech byla i práce dokončena, pak  přišly peníze, které jsem přenechal Stelle. Šel jsem k ní domů a její kočka se mi  otírala o dlaň, že jsem se  blahem musel smát.

POTOM SE VRÁTIL Henri; pyramidy si uchovaly své tajemství. Šli jsme do mnoha možností jednoho večera.  Přílivové a odlivové  vlny neklidu se vzdouvaly,  nás a hosty restaurace přinášely a zase odnášely pryč. Na stropě restaurace  si hrála modrá prasátka z hodinových sklíček a šperků.

Chtěli jsme vodu.

„Club Soda?“ zeptal se číšník.

„Klapavou  sodu,“ řekl Henri.

„Sofa Water,“ řekl jsem já.

Jedna jedna, na to, abychom vyhráli, jsme byli oba moc líní.  Ve  stínu stopkatých sklenic s vodou zářily na bílém ubrusu  čistě   se lomící paprsky,  světelná vážčí křídla.  K jídlu byl nachystán stříbrný příbor s anglickou polévkovou lžící. Pak jsem jedl poprvé maniok.  Příjemně chutná po ničem, ale ne tak hebce po ničem jako  mozarella.

Pomocí triku jsem se Henrimu pokusil  poděkovat  za pozvání na večeři, a tak jsem  řekl, jak mi připadalo pozoruhodné, když  mi někdo nedávno vyprávěl, že  staří Egypťané  měli strach, že by jim někdo mohl  ejakulovat do levého ucha, neboť to  je průchod pro duši, a Henri mi potěšeně pravil, že tomu tak skutečně bylo.

Potom řekl, že Stella  peníze ode mě dávala Schwetzovi a že s ním dřív chodila.

Kámen se s tupými nárazy  kutálel dolů,  až nakonec zůstal ležet tam, kde ho předtím muž  na úpatí lešení zvedl.

„To jsem nevěděl,“ řekl jsem.

„To mě mrzí,“ řekl Henri. „Nevěděl jsem, že to nevíš.“

Někdy je třeba pít, aby  nepřevážilo  nepití. Proto jsme pili, žízeň jak trám.

Domů jsem si vzal taxíka. Řidič byl z Bosny, býval  advokátem v Tusle. Když po osmi měsících války  utekl kvůli  dětem a ženě, musel tam nechat  svoji knihovnu.

„Není tak zlé, že je  kancelář pryč a dům taky,“ řekl. „Ale se svojí knihovnou jsem  ztratil všechno.“  Tisíc tři sta dvacet sedm  knih, mnohé ještě  po otci a  dědovi, každou četl.

„Ale žijeme,“ řekl  laskavě.

Tak jsme jeli. Byla to poslední vlahá  noc toho roku a my jeli s otevřenou stahovací střechou, a nebylo to jen , jako bychom jeli v kabrioletu po Zemi, nýbrž jako bychom  se Zemí jako  s kabrioletem jeli  nekonečnem,  skrze měkkost a  otevřenost atmosféry nad námi a vlasy  nám vlály ven do  studených dálav  vesmíru.