Nejdelší dopis Gillian Saillové

18. 10., léta Páně 1996, Londýn, UK

            Se srdcem sevřeným a slzami na krajíčku, má drahá rodino, píšu, při pohledu na naši společnou fotku, opřenou na malém, dřevěném psacím stole, první dopis vám všem.

            Z okna sleduji rušné ulice Londýna a myslím na překrásnou banánovou republiku, která mi na nejhezčí léta života poskytla domov.

            Ta nemoc způsobená hadím uštknutím a nebývalé reakce na tropický podnebný pás bylo to největší neštěstí, jaké mě kdy potkalo… Toto odcestování je mýlka, ale, jak pravil Lewis, zdravotní stav by se jen zhoršoval, „když chcete přežít, Gillian, musíte se vrátit do Anglie…“

            Po příjezdovém vyšetření, zda-li jsem z Ameriky nepřivezla nějakou chorobu nebo podobně, určil můj osobní doktor Scott, že – držte se pevně – jsem v jiném stavu. Jistě je v tom zainteresovaná ta poslední noc, Drakeu, opravdu čekám dceru, naše deváté děcko… Ale moji milí, musíte mi poradit jméno pro tu britskou panenku, přemýšlela jsem nad latinskoamerickými, aby mi ona vás všechny připomínala. Třeba Paloma, co vy na to?

            Venus a Francis vás moc pozdravují, zvykli si na zdejší poměry rychleji než já, přestože ve Spojeném království nikdy nebyli a já jsem vlastně doma. Je tu hezky, alespoň není takové horko jako u vás v Belize… Přesto tato menší, středoamerická zemička zůstala a zůstane (!) navždy mým domovem.

            Přijela jsem do oné banánové země jako členka delegace Britského společenství pro uzavření jakési smlouvy. Nikdy předtím jsem neuvažovala tolik o možnosti zůstat v Belize na déle, než bylo v plánu, jako ten týden, kdy jsem na tržišti v San Ignacio spatřila urostlého Indiána. Jeden městský rada, přítel mého spolucestujícího, zjistil, že patří k pozůstalým Mayům a to tzv. Saillova odvětví. V malém, útulném krámečku tohoto domorodce jsem nakoupila plno suvenýrů, které jsem však do Británie nikdy nedoručila.

            Do onoho indiánského obchůdku jsem chodila co nejčastěji, abych mohla v duchu obdivovat každičký prodavačův sval a co den jinak upravené, uhlově černé vlasy. Domnívám se, že ani Tobě, milý Drakey, nebyly mé blonďaté kadeře zcela jedno.

            Nevzpomínám si, jak k prvnímu setkání vůbec došlo, ale na této schůzce jsi prohlásil, že Tě přitahuji díky osobité exotické kráse, tedy, abych byla přesná, pro Evropany nevypadám nijak zajímavě, ale vězte, že tam u vás, ve střední Americe, žlutá barva vlasů či jiný odstín očí, než je hnědý a černý, vždycky způsobí nějaké to „haló“. Každopádně s tím mám (a vy určitě také) jisté své zkušenosti. Jen si tak mimochodem, moji broučkové, vzpomeňte, jak vám Elsa Zagyer nedala pokoj, že blondýny nemají ve střední Americe co dělat. Přitom jistá britská encyklopedie, pro vaši informaci, uvádí, že celých čtyřicet čtyři procent belizského obyvatelstva, jsou mestici, míšenci mongoloidní (tatínek) a europoidní (moje maličkost) rasy. Neberte si tedy podobné narážky k srdci. Vždyť ten, kdo je vysloví, nezná ani slavného Vinetou, jelikož právě on byl hrdý na to, že si s bělochem vyměnil krev.

            Ale to jsem zabočila do vedlejší uličky… Zkrátka jsme se s Drakem, tím urostlým Indiánem do sebe tak zamilovali, že jsem nemohla jinak, než zůstat.

Nejšťastnějších dnů mého života bylo zatím celkem devět. Poprvé, když mě váš tatínek (Ty, Drakey) požádal o ruku; podruhé, naše překrásná veselka se spoustou hostů a cizokrajných zvyků včetně svatební noci, ten den jsem byla nevýslovně hrdá, že jsem právoplatnou členkou rodiny Saillových. Další, v pořadí již třetí báječný pocit, mě zahltil po narození nejstarší dcery Tris, té klidné a učenlivé dívenky, co toužila být šamankou, v horším případě alespoň bylinářkou. Pokud se nemýlím, má drahá Trisy, učíš děti číst a psát, což je jedno z nejkrásnějších lidských poslání, to mi věř. Jak jste se možná již dovtípili, každý další nejšťastnější den byl spojen se spatřením světa někoho z vás. Phedru, moje sluníčko, si oblíbil snad každý v naší osadě. Měla ses vdávat, Phee, jak to dopadlo? První syn, Barny, byl vždycky kus chlapa, nejvíc se podobá tatínkovi, odmalička měl silné paže a uzvedl každý předmět, co se doma nacházel. Čtvrtý narozený, váš bratříček Francis toužil po tom, na vlastní oči se přesvědčit o britských zvycích, o kterých jsem vám občas vyprávěla. Přál si spatřit Big Ben, dvoupatrový autobus, velkoměsto. Všechno se mu splnilo. V San Ignacio se však jako jeden z prvních stihl oženit se svou dětskou láskou, Venus, která neodmítla dobrodružnou cestu do Anglie. Dále pak již páté děcko, po narození té malé, co ji mám tady u sebe, prostřední, Laura. Vždycky si navymýšlela tolika důvodů, proč byla venku tak dlouho, že mi bylo dokonce líto jí nevěřit. Hailey vyrůstala s Laurou jako dvojče, pomáhala zvířátkům a –

- Královno, k tomu jí dopomož – přála by si vystudovat a stát se zvěrolékařkou. A poslední synek, řečený Dráček, pojmenovaný po tatínkovi, Drake, to je malinký maminčin mazánek, bábovka, jak mu říkáš, Barny… A v neposlední řadě (i když zatím poslední) dcera Taranee, nejtmavší, s krátkými černými vlásky jako Indiánek, přestože je to holčička. Zdravím Tě, beruško…!   

Tak vážení, takto se mi každý z vás uchoval v paměti.   

Co se týče mého nynějšího zdravotního stavu, celkem se mi ulevilo, i když je to tady samý smog… Ovšem fobii z hadů a podobných živočichů mám stále, Venus mě zavedla do zdejší zoologické zahrady, avšak do pavilonu plazů mě zkrátka nedostala. Když tak nad tím vším dumám, poslední týdny v Belize jsem se jen ubíjela představou, že kdykoli opustím dům, uštkne mě nějaký zákeřný tvor. Možná je přece jen dobře, že jsem v Londýně, u vás bych se pořád trápila… Alespoň že mám Venus a Francise, jelikož je mi po vás moc smutno… Miluju vás, Drakeu, Tris, Phedro, Barny, Lauro, Hailey, Dráčku a Taro!

Navždycky jste moje rodina, moje lásky, můj domov, moje… VŠECHNO!

S nevýslovnou láskou

                                                            Vaše Gillian Wellington Saill

EPILOG

Gillian zemřela krátce po n