No tak breč!

Středeční sex:  Otec sípá, matka  skáče, on sténá, já  zvracím.

Čtvrtek:  Matčino kázání. Dělej něco… taky to nemáme lehké… Babička je stará… ty jsi ještě mladá… dřív bylo všechno jinak… nejsme ožralí… všichni jednou umřou.

Můj bratr je mrtvý. Zemřel  jako dítě, jestli to někoho zajímá.

Pátek, sobota, neděle:  matka a otec se zchlastají  do mrtva, cokoli jiné by je zabilo.

V pondělí jsou mi tři. Oťapkávání, poplácávání.  Babička mi na jazyk položí kousek čokolády, matka mi položí hlavu na hrudník, otec mi zastrčí  za kalhotky pětku.

Všechno ostatní je lež. Lžu, jsem  cvok, říkám to raději rovnou.

Občas matku objímám. Objímám ji jako dcera matku. A teď hledím na ni a najednou  opravdu  vidím, ona se usmívá!  Usmívá se a babička se usmívá a já se usmívám a prostě každý v této místnosti, v tomto našem obýváku, se usmívá, protože jsme tak šťastní a protože je všechno dobré,  tak nějak.  Dnes je úterý,  myslím.

Babička má svátek.  Důvod k oslavě. Matka staví na stůl láhev, nalívá,  NAZDravÍ! připije, polkne.  Zabodávám se pohledem do tváře jak hmyz.

„No, nečum  na mě tak! Dám si jednu skleničku a ty  už zase vyšiluješ.“  Přestala jsem matku bít.

Tančím. Ano, opravdu, hopsám, skáču, třeštím, lítám, pořád výš,  je to k nezastavení! Hudba. Jakýsi hlas mi  naříkavě ždímá krev z žil. „I wish I was special!“  Otáčím se sem a tam, úplně se vytáčím.

Rána, jako když z pistole střelí!  Na vteřinu přehluší každý zvuk, každé prásknutí, každý křik, zaškrtí zvuk v reproduktorech, pak: ticho. Ticho, které  ignoruje mou hluchotu,  zase slyším… na slovo. Hudba ztrácí melodii, já odvahu – otec je tu. S ním kráčí ke stolu  tvrdě  vydělaná výplata.  Rozbalíme koberec, stojíme ve špalíru, padáme na kolena Vylhaná harmonie  je vybroušená k dokonalosti: velká žranice.

Matka prostírá; otec přidává, babička mi funí do jídla;  já zírám do země. Tak z toho má každý něco. Chutná? – Vynikající! Jedinečné! Opravdová lahoda! – a  pro matku je den zachráněný.

Mí rodiče: jedno srdce a jedna duše. Nikdy se nehádají.

Nenápadný zkoumavý pohled vlevo.  Matka:  absolutně střízlivá.  Jsem v šoku!  Přede mnou: babička:  šklebí se, jako bychom byly nejlepší kamarádky. Vpravo:  tma. To je nejlepší. To je tím skleněným okem. Pokud nechám  všech pokusů vidět okem, které nemám,  nevadí mi už nic. Naopak, vlastně je mi tohle  malé, sladké, nenápadné  skleněné oko docela  vhod. Člověk může dělat spoustu věcí, které by s oběma očima šly jen těžko.

Například se  při přecházení silnice můžu nechat přejet autem nebo nějakým jiným idiotským   vozidlem, prostě jen tak, aniž bych s tím předem počítala. Vážně, považuji ho za docela praktické, ba přímo za uklidňující, tohle umělé oko. Tak to nazývám Umělé oko. Je  to jediné, co zůstane. Navždy. Už se stovkou  věcí  jsem práskla do náklaďáku,  abyste věděli.

Nejhloupější je moje vděčnost. Nemůžu za to, ale opravdu jsem vděčná.  A na tom se dodnes, pět set  let po tom karambolu, nic nezměnilo.  Lékaři ze záchranky  jsem vděčná, protože byl  rychle na místě, chirurgům, protože mě zachránili, sestrám, protože na mě byly tak milé. Jsem všem tak paradoxně vděčná, že bych se jim nejraději vrhla kolem krku.

To je ovšem ještě takříkajíc nevinné. Naproti tomu absolutně   chorobné  - to ale nikomu neříkám – je to, že se z toho ještě nakonec začnu modlit. Prostě jen tak.  To není  jako z nějaké zbožnosti nebo tak. Ale já za to nemůžu, prostě to občas dělám. Když hledím ven, například, nebo když poslouchám hudbu, dokonce i když sedím na záchodě, to dělám.

A přitom mě nenapadne  nic víc  než ‚děkuji‘.

Děkuji, že jsem měla tu nehodu a děkuji, že jsem ji přežila.

To, co následuje, je vrchol,  navíc ještě prostě trapas:  Brečím. S obličejem schovaným do dlaní, konečky prstů si mnu oči a vzlykám pod stolem. I wish I was special! A ze všech stran  do mě krupobití:

„Studené ještě vařit neumím!“

„Jak jenom může někdo tak hltat!“

„Honem, dítě, napij se něčeho studeného.“

Mé kvílení – nehlasný zvuk.  Dál nic! Smysl života:  Sníst bílý chleba, než zplesniví;  zalévat kytky, než zvadnou;  dozvědět se, že někdo zemřel, dřív než ostatní. Nejlíp, když o tom neví ještě on sám.  To je podmínka, aby někdo zemřel,  říkám si.  Nikdo z rodiny nebo tak, to  raději někdo  z ulice nebo přinejmenším ze dvora. Někdo, koho sice známe, s kým ale nemáme nic společného, prostě někdo takový ať si zemře. Bylo by vykoupením, kdyby přiběhla sousedka  a s hubou plechovou  dala k lepšímu, že ten starý -  co já vím kdo -  je mrtev.  Prostě jen tak, abychom měli o čem mluvit, aby to  tady nebylo ještě trapnější, než už to beztak je.

Ale nic se nehýbe, zkrátka nic se neděje, široko daleko  žádná sousedka, nic.  Sedíme tu  jenom my. U stolu. V jednom  člunu, jak se říká.

Skáču přes palubu.

Venku. Dívám se ven. Čumím. Protější okno – spousta květin. Nenamáhejte se, hrabejte si, koste si, saďte si, jak  dlouho a jak moc chcete, stejně vám to nebude nic platné,  nás a naši zahrádku  nemůžete předstihnout.  My jsme prostě dokonalí.  Obraz se zamlžuje. Hledím do budoucnosti – až na konec  týdne. Vidím neděle. Každou neděli   se stůl pokrývá sněhobílým ubrusem, všechno září a třpytí se, od  nádobí až po umělé zuby.  Každou neděli je z láhve láhvinka, ze sklenice sklenečka, z kapky kapinka, z frťanu frťánek, ze mě je myšička. Každou neděli je z uzené flákoty fileta, ze stolu tabule, z každého   dunivého krknutí  decentní  ulevení.  Všechno   je v nejdokonalejším pořádku.  Přesto každou neděli děkujeme   pánubohu, když v televizi není fotbal  a my se modlíme, aby Steffi  proměnila matchball. Ale mohlo by být hůř. Zatím ještě babička nemusí brečet kvůli  dobrému jídlu. Neděle už nejsou svinstvo, vidlička si najde  cestu do úst,  skleněné nádobí  přežije  matčin překážkový běh z kuchyně do jídelny.  Navzdory pohledu do tunelu!  Cvik dělá mistra.  Každou neděli  mi stereosouprava ukazuje, co umí.

Rodiče  to berou  s přehledem. Žádné „ztiš tu hudbu!“ Žádné „ukliď si pokoj“.  Žádné „máš hotové domácí úkoly?“ – a když přijdu domů, jako bych vůbec nebyla pryč.

Mám aids.  Není pro mě snadné o tom vykládat, ale  chci to teď  vyklopit, když je to dovoleno. Nemám tušení, od koho jsem se nakazila. Co se týče rozkroku, fakt jsem  se činila. Co nadělám, jednou je to tak, nic na tom nezměním. Fakt, jsem smrtelně nemocná.  Panika se ovšem nekoná, pořád mi ještě zbývá pár  let, nic na mně není vidět. A já taky na sobě nedávám nic znát, jako že bych brečela nebo tak,  nikomu nic neřeknu, dokud nebude po všem. Ale já rozhodně  nebudu čekat, až se mi tělo rozpadne,  děkuji, to ne.  Taky mi jistě nikdo nebude mít za zlé, když se…

Pro matku to  jistě budou muka. Ještě o ničem neví, ale jednou jí to už nebudu  moct zatajovat.

Zpátky k dennímu rozvrhu! Babička se belhá  z kuchyně ke dveřím  od obýváku.  Jeden krok šouravější než druhý,  jedna krátká modlitbička za druhou. Přijď království tvé,  požehnán buď Pán, milosti plný. Amen.  Na džínsách mi  přistává moucha.  Pod ní zaschlý flek od marmelády.

„Já nemožu!“

Asi  od jahodové.

„Enom  sa váláš a  nic neděláš!“

Chleba  s jahodovou marmeládou, dnes ráno.

„Lautr nic!“

Ani jsem si nevšimla, že  jsem se pobryndala.  No co, aspoň  se moucha poměje.  Divoce mi   leze po kalhotách. Tu a tam  s krátkou zastávkou.  Svým  malým sosáčkem   ohmatává  každý čtvereční  milimetr mé nohy.

„Mám žížeň“

Ano, vysaj mě!  Hledím na ni, trpělivě, lhostejně.

„Hen nahoře  už  voda není.“

Pak odletí. Bzz – bzz,  nervózní, trhané  kličkování ve vzduchu. Snažím se ji sledovat.

„Nebo  eště  nějaká  je?“

Nahoru, dolů, doprava, doleva! Kam má namířeno?

„Di sa mi tam podívat!“

Sakra, teď jsem ji ztratila. Kde je?

„Slyšelas?“

Je pryč. Ale přece někde musí být. Ano, slyším ji bzučet. Je   někde docela blízko, bzučení  zesiluje. Pak ji zase   vidím, pak mi plachtí kolem hlavy a já ji nespouštím z očí, pořád dokola. Pořád, pořád dokola, motá se mi hlava.

„Ty seš ale diuná  holka!“

Pak  střemhlavým letem  zpátky na  moje  džínsy, doprostřed   skvrny. – Plácnu, vší silou.  Zásah!  Je vyřízená. Na mých kalhotách:  sladká skvrna,  překrytá  rozmačkanou muší  mrtvolou. Zítra ji pohřbím do marmeládového moře.

Před jídlem: Nech si šmakovat!  Při jídle: Šmakuje? Po jídle: Tož to bysme  měli!  Když jdu pryč:  Ty už  jdeš zasa ven?  Když nemám co dělat: Už zasa nemáš co  robit?  Když se vrátím: Už seš zasa tady?  Když se nudí:  A jak sa máš…

Všechno, co  mě k babičce napadá,  je většinou   jen sled  smradlavé okázalosti, plné  rozmíchaných sraček! Jak se mám? Nic neříkám, protože  napoprvé by mi nerozuměla vůbec, napodruhé napůl a napotřetí špatně. Ale ještě horší než její nedoslýchavost je, že za to vůbec nemůže.

Někdo zvoní, otvírám,  za dveřmi stojí maškary. Max a Moric,  v taškách švestky a fíky.  Nebuď labuť, přidej se! Úleťácká generace   má svůj den, ty patříš do ní. Nebo ne?   Jak jinak. Převlékám se. Jako oběť. Ale to sem nepatří.

Je  11 hodin 11,  všichni jsou šťastní. Já taky. Stojíme na  kraji silnice a  děláme kravál.  Průvod se blíží, ahój!   Střelecký spolek  na nás ze své blešárny hází  bonbóny, náklaďák drtí pod koly konfety a sněhovou břečku, čerstvě ovdovělá sousedka   leží a brečí v příkopu, Pipi Dlouhá punčocha  přichází o copy, malá děcka hledají rodiče. Jeden známý   mi cpe jazyk do krku. Už ho nepustím.

Kdo ještě žije, padá k radnici. Dav se pohupuje,  starosta dělá opici, lidi tleskají a povzbuzují,  taneční garda mrská nohama až do nebe,  hopsasa hejsasa, život je krásný! Tramtaradá,  z cesty!  Nějaké děcko potřebuje  vyprázdnit žaludek.

Potom se celá vesnice namačká  do nejmenší  hospody na světě.  Nelze jinak. Můj společník  mi zvrací polibek do obličeje. Tančí se,  díra  ze sýra,  polonéza o zlom krk,  hejahou.  Mí rodiče  visí u pultu a už čekají.  Pojď sem, myšičko, napij se s námi! Ne děkuji, jsem svině.  Taťka mě  zcela po karnevalsku lapne za prdel a objedná rundu. Max, Moric a  ten můj známý jsou nadšení a děkují. Já se zpíjím oranžádou a sklízím posměch.  Matka mi nalakovaným nehtem  vydloubne  z hlavy pravé oko a mrskne ho po mém  společníkovi. Ten se lekne, jdeme pryč. Nepláču.  Ocitám se v náručí, jsem vlečena do postele. Slečna Kazisranda se odvrací a spíná ruce.

Brzy přibijí  na kříž Jezule a  nikdo ho nechce dělat.

Zase doma.  Babička se křižuje. Den začíná aspirinem, vzduch hustý  jak zlato,  pomoc, vyvětrat.  Nehraj si na zmatenou!  Zachovat klid,  zaujmout   pozici.

My u snídaně:  Toustovač  výstřelem odstartuje:  krajíčky, sýr, šunka,  suchar, vejce a káva. Fuň, mlaskej, srkej – nacpi si  panděro,  ukoj  žravý běs.  Co  dál?  Noviny!  Otcovi sport, matce  senzace,  babičce  místní drby.  Kultura padá pod stůl, já za ní. Vše v rekordním čase. A copak bude k obědu?

Otec nepřestává vyrypovat.  Matka  se nepřestává    omlouvat. Babička nepřestává  umírat. Já vůbec nezačínám.

On sere na  okolí a znásilňuje svoji kotletu.

Babiččina  nejlepší kamarádka:  taková jedna tetina gymnastická. Matčina nejlepší kamarádka:  Linda de Mol a  její  „snová svatba“. Jeho nejlepší  přítel:  dálkový ovladač. Já nemám přátele.

Při reklamních přestávkách  vypínáme zvuk a když  to jde dál, zase ho zapínáme. V televizi, nějaký mladistvý, který postřílel rodiče a veškeré příbuzné. Babička komentuje počasí a my jí  všichni dáváme za pravdu.  Zbrojnici nemáme. Fakt: Mohla bych si obě oči vybrečet.

Velký nákup.  Opatření. Jsem krášlena. Matka vleče tisíc věcí.

„Koukni!  No není  to hezoučké, co?“

Z mé strany lhostejné  přikývnutí.

„Póóóčkat!“

Otcovská kontrola  kvality a ceny. Neodmyslitelný faktor  efektivního průběhu  nákupu.

„Jo,  to by se mohlo zkusit.“

Pouze  síla  vyšší  hierarchické úrovně  je  oprávněna  rozhodnout  a podílet se na  platebním procesu.

„Ach, já bych si ještě ráda zkusila tohleto!“

Matka ve svém živlu, pobíhá od jednoho  regálu  s oblečením k druhému.

„Však můžete už jít napřed, já to  sama ještě tady  trochu  okouknu.“

Protože   výkonný personál   nemá rozhodovací  schopnosti, není dovoleno. Proto nutno   s absolutní poslušností  následovat po trase šéfa  k parkovišti.  Mlčky,  v řádném zákrytu a  stejným krokem.

Když  se  budu ještě dál tak blbě smát,  „zarazí mi  finanční zob!“

Když  zvoní  telefon:  Organizátor přistupuje k přístroji. Kdo jiný.  Pyšný, s vystrčeným pivním bachorem.  Kontrolní otázka.  Štěstí:  pro mě ne. Dnes žádný ctitel. Arogantní výměna dat. Rychle, rychle! Pán potřebuje kuliho.

Matka chrnící v posteli, já mrtvá v křesle. Nakonec odkládá  sluchátko stranou, s veselým pobrukováním projde pokojem -  tady se nechytám -  v nejlepší náladě.  Písničku notuje, šuplík přehrabuje.

„Kde je zase ta propiska!“

Jsem příliš  zaměstnána hnitím.  Začíná hledat  zuřivěji, pak už skoro panicky, ale pořád si ještě píská. To se stává i v nejlepších rodinách.

Když už spím:  Někdo divoce zvoní. Víkend, 1:30, to může být   jediný člověk – nehýbu se.  Matka  z postele ven, hop, vrhá se, ke dveřím kvapí.  On vypálí proti domu pár  ožralých slov, matka se vyděšeně omlouvá. Naslouchám.  Proměna scény. Kuchyně. Monotonní bručení.  On mluví. Podává zprávu. Nejnovější z nejnovějších.  Týdenní přehled.  Přežvýkaný u štamgastského stolu. Matka trpělivě polyká, u sporáku – kde jinde – vaříc. Zapékané brambory. On přerušuje blábolení, cpe se, slintá.  Matka přihlíží, s úsměvem.  To známe.

Bolí mě zbývající oko. Matka si dělá starosti. A jaké!  Nerozumí tomu…

„Přece musí něco být. Proč lékaři něco nenajdou!  To si už přece  nenecháme  líbit,  tak to nejde dál, to by hrálo!  Třeba něco najdou  na neurologii. Neurologické vyšetření, jmenuje se to tak, neurorologie, ne?“

„Ano, jmenuje.“

„Tak třeba najdou něco neurologického;  abys ještě  zůstala úplně slepá, to  bychom nechtěli, probůh!  Nebo aby to ještě  byla rakovina  nebo… ne, ne!  z toho nemusíme mít strach, rakovina to není  a úplně slepá taky nebudeš.  Určitě ne.“

Takové starosti si dělá, tak mě má ráda.  Sotva to může vydržet a já taky, že tak mě má ráda.

„To se nedá vydržet,  dělám si takové starosti.  Už celý týden  mě bolí hlava, kudy chodím. Tak to přece nejde dál.  Copak to jde?   Zas už je tady  celá hora prádla, aspoň za čtyři dny, já to prostě  nezvládám. Mám toho  prostě moc, nezvládám to. Nikdo… a přitom ty bys mohla… ale  s tím okem to nejde,  já vím. Mám o tebe strach a pořád   mě bolí  hlava. A zítra přijde návštěva a já musím  ještě uklidit obývák a kuchyň a už bude středa a mě bude zase bolet hlava jak minulý týden. Ach  dítě, kdybys věděla, já už jsem  úplně na nic.“

A taky ještě musí jít nakoupit.  Kdy to má všechno  stihnout!  A kdy mají jet se mnou na kliniku! Její muž  už  zase chytá špatnou náladu, celá dovolená na to padne. A  vůbec,  už vůbec nic se nedaří. Babička je nemocná, sekačka na trávu  je pokažená. Ale jedno by  chtěla vidět;  co by bylo, kdyby jednou  byla nemocná ona, co by z toho bylo, ne, to raději ani nechce vidět. A co by pak její muž dělal, to by taky nechtěla vidět. Ne, raději  ani nechce vidět, co by dělal.

„Vůbec to nechci vidět. Kam by  to jenom vedlo!“

Ano, kam by to vedlo, a co její muž, když onemocní a  každou středu  ji bolí hlava, co on s tou svojí erekcí!  Co by si počal! – To nikdo neví. Myšička leží v posteli a má strach. Jinak nic.

Kde je plácačka na mouchy?  Matka na všech čtyřech,  on drží vodítko. Hledej, ženuško!  Hledej plácačku na mouchy! Hledej! Matka hledá. Tak, tak, hodná.   Očichává kuchyni, obývací pokoj, chodbu.  Vše marně.

„To je neuvěřitelné!“

Páníček se zlobí. Matka stáhne ocas, zbožně vzhlíží k mucholapce. Ta lepí, jak jen umí, ale stejně to není nic platné. Mouchy létají, bzučí, přistávají, klopýtají, padají, plachtí o sto šest a to vše kolem  chytré hlavy.  Dostává se do krize. Počítám si vpichy na pažích.  Jsem se stovkou dalších  věcí zabouchnutá v náklaďáku.  Zmínila jsem se o  tom už?

„Co tady  jen tak sedíš!  To nám nemůžeš pomoct?“

Hledám klíčky od auta.

Prochází se  obývacím pokojem a říká se: „Ta předsíň už zase vypadá!“

Matka shání smeták, babička vysavač. Šury, šury, mety, mety,  šup, šuch.  Dlaždičky se musí  lesknout. Matka ve vedení, ještě tři čtvereční metry. Babička, důkladná a svědomitá, nasazuje  ke konečnému  trysku, dotahuje.  Vyrovnaný dostih! Živitel rodiny zastavuje stopky a  vyslovuje ortel. Nerozhodně.

Narozeniny:  parkety  navoskované, okna  umytá,  brambůrky, popkorn, plzeň, gambáče, švestičky, prostřený stůl.  Sousedé mohou přijít, party může  začít.  Klečíme ve startovacích blocích, napjati. Teď!  zvonění u dveří, škleb na našich tvářích.  Okamžitě. Babička si ještě rychle  vsune zuby do huby,  matka si upraví blůzku, on přijímá dary. Předsíň se proměňuje  v pódium.

„Dóóóbrýden!  No tak pojďte dál!“

Manéž  je připravena,  račte se usadit!  Naše sotva použitá sedačka  vám je k dispozici, pohodlná,  útulná  - dnes zde bude co nabídnout.   Běžné  plácání. Gratulace, řeči, počasí. Povzdech, kde je třeba udržovat zvukovou kulisu, cuknutí koutkem úst, kde se to žádá.  Překlenutí  trapného ticha,   namáhavé povzbuzování  žádoucí  slavnostní nálady. Nějak se to nedaří.  Jak jde škola? Co přítel?  Jak se  ti daří?  Samé otázky, vedoucí přímo ke jasné depresi, která už předem zde prostě nepřichází v úvahu.  Nevhodné. To ví každý. Předhozená dceruška dosloužila.  Vystavuji  obýváku své jizvy. Žádná reakce.  Klesám.  Matka mi rukou šermuje v obličeji a  slavnostně říká do pokoje:

„V pondělí je další vyšetření. Budou kontrolovat implantáty v dolní čelisti.  Musíme se zeptat, jestli tady to na bradě, na čele – tady nahoře – a všechno, jestli se to dá ještě nějak změnit. Ale já myslím, že ano. Však je to taky  obličejový chirurg. A dnes jsou v takových věcech už hodně daleko.“

Spokojené usmívání ze sousedských tváří. Omluva přijata.

Nezaměstnanost. Politizuje se.  Loupeže. Pouliční bitky. Jeho  přednáška sklízí  souhlas.  Já se nezamilovávám do cizinců. Vysypávám si sáček brambůrek na hlavu.  Sůl na mých rtech. Jen pokus. Co? Ano,  jeden  gambáč, dvě plzně.  A vrať se hned. Poslušně jako nikdy se ploužím do sklepa, směr  basy s pivem.  Nemůžu minout. Vracím se zpátky,  praštím   láhvemi na stůl a mám své dny. Rozpačité pohledy  utvoří kruh, jsem za opici, co jiného! Ne.  Vlastně  kruh netvoří vůbec nic, a přece se točí. Mně v hlavě, všechno jen mně v hlavě. Zalézám pod koberec.  Naslouchám.

Slyšíš, bratříčku?  Šumí. Mušle v mých rukou. Moře v uších. Dětská hra. Můj bratr je mrtvý. Zemřel jako dítě. To už jsme zmiňovala?

„Hej!  Ty chrápeš!“

Utíkám. Utíkám se k rozumu.  Výlety na konec jiného světa. To je mi podobné. Někdo zvoní, abych se vrátila do reality. Spěchám. Mé kroky váznou v písku. Hostitel samozřejmě. Klopýtám.

Chyť mě, jestli to dokážeš!

Naléhavě se dožaduje   otvíráku na láhve, který svírám.

Smrt ve mně.

Jedna ruka plná   řádících  hostů. jak dlouho jsem byla pryč?  Jednu směšnou partaj ze sousedství vidím, jak se houpe na lustru. Vidím  zarudlé obličeje, tápavé pohyby.  Ztraceni v prostoru. Vidím skelnaté oči. vidím ruku, sahající po mých ňadrech. Vidím…

Jsem vděčná. Není už návratu. Matka se šklebí. Dostávám  křeče smíchu. Jeho  ukázňující pohled krotí  chaos.  Ona potlačuje svoji rozjívenost. Děláme, co můžeme. Stahuji se zpátky. Klíč od pokoje už nemám. To je dlouhá, moc dlouhá historie. Nemám chuť ji vykládat.

Ale než zapomenu: Aids nemám. Kdo mi věří, dobře mu tak.

Nejsem nemocná, nejsem na umření,  nemám aids, ani  v nejpočátečnějším stádiu. Jsem jenom praštěná, nemám to v hlavě srovnané, ale to jsem přece už říkala. Takže prosím, tento záchvat  nejperverznějšího sebepizdění  to dokazuje.  Zase můžete  poslouchat a vrtět hlavou.  To nic nedělá.

Často lžu.   Dokonce tomu mockrát nakonec sama začnu věřit. Na to je fakt třeba si dávat pozor, jinak se jednou  vůbec  nebudete moct brát vážně. Zřejmě mi nic moc nechybí. Znám své chyby. Prostě se mi nevede ani dost špatně.

Šestého prosince. Čert je ožralý a hází  židlemi a stoly. Spustí se rolety. Jím jablko.

Čtyřiadvacátého.  Čerstvě požehnaní a v nedělních hadrech opěvujeme do roztrhání těla ozdobený stromeček, hrajeme si na  tatínka, maminku a děťátko. Tu dotek pohledů, tu pusinka, taky do roztrhání těla. Atrapa Santa Clause si pyšně vykračuje  ke stromečku a rozdává dárky. Babička má  nadšeně ruce před ústy a raduje se jak  bezzubé mimino nad talířem ořechů. Matka si připíná na ruku nové  briliantové hodinky, jako by to bylo všechno na světě.   Šminky na  můj obličej a jeho jizvy plus tisíc jiných věcí.  Hvězda  večera dává   znamení ke startu bouchnutím špuntu. Brečet dovoleno. Truchlohra. Můj bratr je mrtvý. Povinná odbočka do minulosti. Jo, jo, když já byl ještě dítě, když jsme byli ještě malí! My.  Dřív bylo všechno mnohem  pěknější. Ach jo,  čistá pravda, čistá pravda! Jezule vříská, až mu vyráží křídla ze zad. Babička   si položí prsa na stůl a žere.

Slovy  „ta polévka by mohla být  o kapku teplejší“  to začíná a jeho účetní bilancí  končí.  Kšeft.  Prodej vánočních stromků  mu vynesl skoro  pět set   německých marek.  Tu a tam babička mrkne. Díky, Pane, za ty dary. Pak uléhám   vedle ostatních pod vánoční stromeček a spím jak dítě.

To je sen, nebo  něco takového. Otvírám dveře. Páchne to tu po zapečených bramborách. Pak stojím, čumím a jsem očumována.  On dokonce přestává slintat  a zkoumá situaci. Pošilhává  směrem ke mně. Pokouší se  o úsměv. Matka mu  předvádí, jak se to dělá. Ploužím se ke stolu. Sedám si. Najednou objevuji  ve svých ústech jazyk. Pomocí zubů a patra. Prsty šátrám okolo.  Slyším ho, jak mlaská. Potom ho vidím.  Vidlička koordinovaně k ústům. Rozžvýkaný kousek odpadá z obličeje. Pot na čele. Akt. Matka. Pohled.  Monotónně  na mně blábolí  ožralecké vysvětlování. Jednu jí vrazím a jemu  shodím jídlo do klína. Pryč odsud. Koupelna, předsíň, schodiště.

Spěchám, utíkám, padám. Spěchám, utíkám, padám. Kam!  Do bezedna.  Útěk do šílenství. Matka se mi směje do smrti. On mi rdousí  husí kůži.  Klesám,  rvu se.  Přitlačí. Vzduch! Objeví se babička. Její  záchranný pokus: tvaroh s banány. S díky odmítám. Plížím se z domu. Zahrádka. Kvete. Umírám strašnou smrtí. Poslední pohled do  nicoty. Oči už zavřené. Slyším kroky. Blíž. Stín  vychází do noci.

Děkuji, dobře.