Popelnicová story no.2

Půl roku po první příhodě někdo dostal šťastný nápad, že přemístí popelnice na dvůr, společný pro asi 3 domy. Zaradovala jsem se - už žádné odpadkové trapasy!!! Ale to jsem ještě netušila, co mě čeká tentokrát...

Jednoho krásného dubnového dne jsem šla ulevit našemu bytu od kuchyňských zbytků. Měla jsem na sobě svůj oblíbený domácí model: ušmudlané tmavě modré triko a ty nejzničenější maskáče, co si dokážete představit - asi ve 3/4 délky utržené, se spoustou různých děr a skvrn (od smůly, krve, barev na sklo, dokonce i těsta, ...).

Něco se mi tam ale vzpříčilo a jak jsem košem silně zatřepala ve snaze povolit to, vypadly mi z ruky klíče a díky své nezanedbatelné váze (BTW, od té doby mám klíče malé a lehké, bez přívěšků:-) klesly až ke dnu.

Co jsem měla dělat? Postavila jsem odpadkáč za popelnice (aby mi zase neulít:-), pokřižovala se, jednou rukou si zacpala noc a tu druhou ponořila kamsi do bezedných hlubin, modlíc se, aby mě tam něco nekouslo.

Naštěstí nekouslo, ale taky jsem nic nenašla, teda kromě zbytků stravy poloviny našeho bloku. Nezbylo mi nic jiného než pustit nos a hledat pomocí obou horních končetin. Dala jsem se do toho opravdu "se vší chutí" a zrovna v nejlepším, když jsem tam byla ponořená skoro až do pasu, přišla nějaká starší paní, bydlící zřejmě ve vedlejším domě, a po chvilce pozorování mi naštvaně zaťukala na rameno. Otočila jsem se a vyslechla si přednášku o tom, že "Hrabat v popelnicích můžeš i kdekoliv jinde!!! Přesně kůli takovejm jako seš ty sme ty popelnice přemístili na dvůr!".

Nevyvracela jsem jí to, opravdu jsem asi vypadala TROCHU jako bezdomovec. Jen jsem ještě jednou naštvaně hrábla dovnitř, vytáhla klíče, otřepala z nich zbytky čehosi, ulpivšího na nich, popadla koš a odešla.

Od té doby jsem jí už dvakrát potkala a nevím, která z nás se přitom cítila hůř: jestli já kvůlu tomu, že mě načapala v tak choulostivé situaci, nebo ona, když zjistila, že jsem takřka její sousedka...