Conan mírový aktivista

Možná se vám zdá pátrání v tomto směru ohledně velkého Cimmerřana zbytečné. Conan byl přece válečník, který žil pro boj a dobývání. Proč by měl tedy usilovat o mír? Dovolte, aby vám na toto odpověděl sám Conan: “Ať si sny o obrovských říších sní jiní. Nechtěl bych vládnout království, které vzniklo násilím z ohně a meče. Je něco jiného dobýt trůn za pomoci většiny národa a z vůle národa vládnout, než násilím si podrobit cizí národ a ovládat jej z trůnu strachem” (Hodina draka, str. 147). Řekl by snad toto válečník žijící jen pro boj?

Teď, když jsme si vyjasnili tento bod, můžeme pokračovat. Výkladový slovník uvádí u aktivisty toto:

Musíte uznat, že toto Conan rozhodně splňuje.

Toto Conanovi ukázalo nutnost změny taktiky. Založil si tedy stálou základnu v Aquilonii. Aquilonie díky Conanovým mírovým myšlenkám začala velmi prosperovat a sílit. Toto se nelíbilo okolním panovníkům, kteří neměly takové pochopení pro mír jako Conan. Zakládali si velké armády, se kterými hodlali dobývat další území. A bylo jim jedno jakou škodu tím způsobí. Z počátku se snažili od Conana trůn odkoupit s odkazem na svá svatá práva panovníků ze starobylých rodů. “Co jiného jsi zač, než dobrodruh, který uchvátil korunu, na kterou nemá o nic větší právo, než kterýkoliv jiný toulavý barbar?… Jsme připraveni poskytnout ti přiměřenou kompenzaci” (Šarlatová citadela, str.11). Na toto měl Conan vždy pádnou odpověď. “Našel jsem Aquilonii utiskovanou vám podobným prasetem. Také měl rodokmen zjištěný tisíce let do minulosti, ale zemi rvaly války baronů a lid trpěl utlačováním a daněmi. Dnes se žádný Aquilonský šlechtic neodváží týrat nejchudšího z mých poddaných a daně jsou lehčí než kdekoliv jinde na světě” (Šarlatová citadela, str. 12). A rychle přešel ke zhodnocení situace v okolních královstvích. “Tvůj bratr, Amalrusi, drží východní polovinu tvého království a vzdoruje ti. A ty, Strabonusi, tvoji vojáci i teď obléhají hrady tuctu nebo i více vzbouřených baronů. Lid obou království se chýlí k zemi pod tíhou tyranských daní a poplatků” (Šarlatová citadela, str. 12).

Když tito vládcové zjistili, že tato taktika nefunguje, začali narychlo uzavírat všelijaké spolky, aby krále Conana odstranili silou. “Vjel na travnaté roviny Ophiru, jen aby shledal, že se proti němu jeho bývalý spojenec, král Ophiru Amalrus, spřáhl s vojsky Strabonuse, krále Koth” (Šarlatová citadela, str. 5). Takováto spojenectví ale neměla dlouhého trvání, protože členové si navzájem, častokrát oprávněně, nevěřili. “V každém případě teď žil a byl ovládán jedinou myšlenkou. Strhnout sebou do zkázy všechny spojence a spoluviníky” (Hodina draka, str. 237). Pro Conana pak bylo jednoduché takovéto spolky rozbít. Původně zkoušel zajaté vůdce pouštět. “Nepamatuješ si na vyplenění Abombi, poté co ji vzaly útokem tví mořští vlci? Před palácem krále Ajaga jsi zabil náčelníka a druhý ti utekl.Byl to můj bratr, kdo zemřel a já, kdo utekl! (Šarlatová citadela, str. 18). Doufal, že jim tato uštědřená lekce stačila. Toto mu ale přinášelo jen problémy. “Žádám po tobě cenu krve Ambro! …ale černému muži nemůže zlato nikdy vyvážit krev. Cena, kterou chci, je… tvá hlava” (Šarlatová citadela, str. 18). Tak byl nucen tyto vůdce odstavit ze hry napořád.

A třebaže se mu to příčilo, musel zničit i armády, které tyto vůdcové vytvořili. Protože armáda bez vůdců má sklony k rabování a chaosu, což byl opak toho, čeho chtěl Conan dosáhnout. “Ale z velké a slavné armády Strabonuse a Ambruse nezbylo nic a těch, kteří uprchli, bylo méně než padlých” (Šarlatová citadela, str. 42).

Kromě těchto panovníků měl Conan i problémy s čaroději. Ti se snažili vždy ovládat co nejvíc všeho a všem se snažili mluvit do toho, co dělal. “… až se stanu hlavou Šarlatového prstence, už ani nedostane příležitost. Je nejvyšší čas, abychom vykázali barbarským zemím jejich místo” (Conan a velká hra, str. 11). Takovéto jednání ovšem nemohl Conan trpět a tak se jim v tom snažil zabránit. Častokrát tak musel, díky svému přesvědčení, vytrpět všelijaké nesnáze. Ale Conana vždy posilovalo jeho odhodlání a dodávalo mu i sílu vydržet. “V Conanově mozku vyšlehly plameny mučivé bolesti, ale přesto stál nepohnutě; ani škubnutím svalu, ani zachvěním víčka nedal najevo bolest z rány, po níž mu zůstala jizva až do smrti” (Šarlatová citadela, str. 17). Není se tedy co divit, že chtěl-li nějaký kouzelník získat časem velkou moc, musel se nějak pokusit vypořádat s Conanem. “Conan, vrah Yah Chiengův, Conan, jenž přinesl zkázu mocnému Pra-Eunovi. Muž, který zničil poslední dva náčelníky Šarlatového prstence. Nu, on už si dá pozor, aby nebyl třetím – to si slíbil velmi vážně” (Conan a velká hra, str. 13). A jelikož ho nemohli přetáhnout na svou stranu “obklopuje tě životní síla mocnější než zručnost a lstivost mých spojenců. Jsi nebezpečný nepřítel, ale mohl by z tebe být výborný poddaný” (Hodina draka, str. 48), tak se ho snažili odstranit. Nedivte se tedy, když časem začal ke kouzelníkům pociťovat nedůvěru. A to i když mu nic zlého neudělali. “Pelias se ke mně zachoval dobře, ale netrápilo by mě, kdybych ho už nikdy nespatřil” (Šarlatová citadela, str. 44).