Bez nich

Bez nich

Tiše se proplétám, bloudím ulicemi,
jak těžké je člověku žít mezi těmi,
jež nemají ve snech cíl.
Tiše křičí opilý ohně dým:
  „Jak těžké je člověku žít mezi lidmi.“

Hvězda vznáší se zmámena krásou,
 vplétajíc do vlasů kapky deště,
    její slova stejně jak má zlá jsou.
        Ozvěna hlasu však slzy nese ještě:
„Jak marné je člověku kochat se spásou.“

Zloděj Měsíc okradl noc o milosrdnou tmu,
proč jsme tak zoufale zvláštní,
my, co se chtě nechtě dál brouzdáme po samém dnu.
Proč odmítáme ruku, jež plamen něžně zháší:
„Jak kruté je člověku bít srdcem plným zášti.“

A dny dál dlouze, šedě plynou,
polykajíc svá jitra i noci,
blahosklonné hlavy velikášsky kynou.
Však když je třeba nejsou ku pomoci.
A jejich stereotypní hlasy ku zkáze zvou:
„Člověče, máš snad Boha ve své moci?“