Zimní královna

Věnováno Popelce
motto: Kdo nevěří, tak má smůlu...

PŘÍBĚH I. Oblohou sviští, ledové saně, bez mysli bez vůle, dívám se na ně. Řídí je bohyni žena moc podobná, než a by nebyla to Zimní královna. Za saněmi závoj, ze střípků ledu, snažím se utýct, a špatně si vedu. Na nebi odlétá, ta jízda divoká, Jeden z těch střípků mi zapadl do oka. Nejdřív mě pálilo, oko jak ďas, pak už jsem cítil jen, úlevný mráz. Přestal jsem cítit, čas ztratil vládu, úplně vzdal jsem se, zimnímu chladu. Snad roky? staletí? Jen chvilka pouhá. V hlavě mi zbyla jen, jediná touha. Saně mi zmizely, znal jsem ten směr, bez vůle vyšel jsem, tam na sever. Najednou v cestě mi, brání tři lidi, že strašně spěchám, nikdo nevidí. Nechte mi prosím vás, ten střípek ledu, bez něj i vteřinu, sotva žít svedu. Tak mi ho nechte, strašně vás prosím, ve zmrzlém srdci ho, s radostí nosím. Ostatní radosti, slasti a touhy, nejsou už pro mně nic, jenom stín pouhý. Pak jsem je přesvědčil, mohl jsem jít. O ní a o lásce, nechal si snít. Došel jsem do hradu, z ledu a sněhu, nikde jsem necítil, lásku a něhu. Pak jsem ji uviděl, zůstal jsem stát, tělo mi roztřásl, hladový chlad. Celá jen stvořená, z ledu a chladu, studeně smála se, mojemu hladu... Najednou dostal jsem, šílený nápad, začal jsem po její, ruce se sápat. Pak v půlce pohybu, na mně se otočí, já se jí poprvé, podíval do očí. Stejně tak bezmocný, jak ryba v síti, vstoupil jsem do jiné, roviny bytí. Pak se čas protrhnul, vzal jsem ji za ruku. Spadl jsem do tmy, naprosto bez zvuku. Probral jsem se uprostřed, sněhobílé pustiny, a ještě rád odešel, do slunečné roviny. Od těch dob poznal jsem, žen víc než poskrovnu. Stejně dál vzpomínám, na Zimní královnu... PŘÍBĚH II. Skutečný příběh však, je trochu jiný, tak jako od světla, liší se stíny... Toho roku byla zima, doopravdy krutá, i když dávno uběhla, sněhu daná lhůta. Tehdy jsem uviděl, překrásnou holku, seděla v hospodě, u mýho stolku. Tak jsem si přisedl, a chtěl dát řeč, najednou jak kdybych, v puse měl křeč. Jen tak jsem zíral, když náhle vstala... Dušička ve mně už, byla dost malá. Sehla se pro tašku, ta jak se zhoupla, mně přímo do oka, odlítla kroupa. Jak jsem to nečekal, spadl jsem ze židle, strhl si ubrus a válel se po jídle. Vyšla ven z hospody, a já šel za ní, najednou vidím, že někdo mi brání. Byl to jen vrchní, tichej jak duch, chtěl abych zaplatil, za čerstvej vzduch. Já se s ním nehádal, zaplatil částku, pak jsem si natáhl, dýchací masku. Vyběh jsem ven, a jen se mihla, za rohem ta její, postava štíhlá. Jazyk zas naplněn, stovkami lichotek, zakop jsem o patník, do bláta sebou sek. Pak jsem ji dohonil, sundal si masku. Z očí do průzorů, vyznal jí lásku. Řekla ať vypadnu, nechám ji bejt. Radši ať jdu někam, špínu si smejt. Chyt jsem ji za ruku, dala mi facku. Tak koukej vypadnout, ty drzej fracku. A pak mě nechala, jak solný sloup... Celý svět v zoufalství, se mnou se zhoup. Probral jsem se v nemocnici, po akutní otravě. Ještě dneska si můj doktor, poklepává po hlavě... To je celej příběh. Pravdou nejde měřit. Každej ať si vybere, čemu že chce věřit...

---