Zklamání

Jsi krásná jak mrtvý motýl, jak uvadlá růže.

Proč musím zde být déle jak Ty? Proč čas se nedá vrátit zpět?

Co nejvíce miloval jsem, byla však tvá kůže.

Proč nemůžeme se vidět opět?

Vše bylo krásné, mladé, čisté.

Však nyní jsem již pouhý host, kdo méně je než já, kdo nese tíhu všeho světa?

Však nyní jsem již sám, to jediné mám jisté.

Však ve tvém hrobě zrcadlí se všechna naše krásná léta.

Tvé oči vyhasly již, duše mrtvá je, kůže pomalu jen hnije.

Na hrobu máš jeden kříž, proč jeden proč né dva kříže?

Vše mohlo býti jinak, jinak, tys zemřela pro cizí utopie.

Však nic nezmění se a mě vždy a všude budou od Tebe oddělovat mříže.

Však naději mám ještě malou, že opět uvidím Tě živou.

Už pomalu mi světlo mizí a Ty vynořuješ se ze stínu zapomnění.

Vše změnilo se v prach a hrůzu, však já pamatovat si Tě budu krásnou mladou.

Co mám dělat? Kdo poradí mi? Tys pryč a já stále zde. Co jeden člověk na tom změní?

Nic nebude již jako dříve, ani voda ani Slunce ani Měsíc ani listí.

Každým dnem jen vzdaluješ se, tak bezmoc mnou jen třese.

Co je lidstvo v tomto světě? Jen odpad, špína, lež a podlost – kdy to zjistí?

Ty víš, jak miloval jsem Tě, jak denně chodil za Tebou, no řekni něco přece?

Již nebude nic jako dříve, ten svět se přec velmi scvrknul.

Padám stále, hodiny, dny, týdny, přec vím, že dlouho ještě nebudeme opět spolu.

Nyní velké přání mám jen, chci být s Tebou opět nebo abych na vždy usnul.

Každým kouskem svého těla toužím jíti za Tebou, tam dolu.

Však pomalu již ochabuji a Ty ke mně promlouváš.

Však nikdy se již nespatříme, teď vím to přeci jistě, ty dole ležíš a já stále dýchám.

Však často s Tebou mluvím i teď, vidím Tě tak jasně. Ne, ne, pojď ke mně! Proč couváš?

Leč spatřil jsem Tě celou, ve Tvé kráse pravé. Ne! Ne! To není možné, jen zbaběle prchám.

Čas již pro mě nehraje roli, ve vzpomínkách věčnost hledám, tu věčnost, kterou jsme si přísahali,

nic nebude jako dříve, vím to jistě, však vím i jistě, že jsme si oba sladce lhali.

Dnes byl jsem navštívit Tě, nový domov máš však velmi skromně zařízen,

okna nemá ani kuchyň o ložnici nemluvě, to vše Ty jsi chtěla a já choval se jak blázen.

Odpusť lásko všechny moje křivdy, já nikdy nebyl dokonalý, však vědělas to a mě jsi milovala,

však navždy budeš žíti, já vzpomínám na Tebe, jak vyznal jsem Ti prvně lásku a Ty jsi se smála.

Však nyní je v mém domě pusto, ticho Ty odešla jsi a s Tebou i Tvůj smích,

však za Tebou mě láska čím dál více táhne, jednou jistě podlehnu. Je to hřích?

Celý svět se boří, jen já zde stále jsem, řekni mi Proč? Proč mým osudem je stále žít?