Zimní vinohrad

Ticho.

Posvátné ticho,

mísící se s jemnými zvuky kapek, jež dopadají lehounce tiše,

ale s naprostou jistotou na betonové hrazení,

jak slzy zhrzené milenky.

Stékají z ostnatých drátů s lehkostí jarního vánku.

Padají z nebe.

Kapky si zpívají a dráty střeží stovky výhonků.

Na pohled starých a nesmírně majestátných výhonků révy,

jež se tyčí hrozivě v zástupech jak vojsko před bitvou.

Stojí tiše a budí posvátný respekt v našich srdcích.

V LIDSKÝCH srdcích.

A právě tato chvíle mě nutí si uvědomit,

že lidské bytí je něco tak pomíjivého,

když i ti černí havrani,co křižují vinicí za plotem

nebo si jen tak poletují nad mou hlavou,

se všemu jen pohrdavě chechtají…