Loď duší

LOĎ DUŠÍ

Ta loď vesmírná,
jíž duše pohánějí,
její síla nesmírná,
cestu život-smrt změní.
Na palubě Věčnosti duše žijí dál...

I po smrti hmotné,
v temnotách vesmírných,
cestuje onen koráb vesmírný,
na pohon touhy duší svých.

Hledají nový pro sebe svět,
kde duše živi jsou,
ony všechny čekají,
v tom směru neznámém jdou.
Nekonečné časy jim zbývají,
neb na palubě Věčnosti duše všechny žijí dál...

„Duše...! My chceme duše...!“
touhu svou ti zpola žijící do vesmíru řvou.
Jestlipak žijí, ptáte se?
Napůl živí, napůl mrtví, tam, kam chtějí jdou.

Koráb ten živ jest,
však ne živým byl dán,
oživnul během svých tisíciletí dlouhých cest,
na buněčné stěny, na buňky, mohl být rozebrán.
Věčnost je loď, Věčnost je tvor, na němž duše žijí dál...

Vesmírné cesty,
lidská historie,
to všechno končí na palubě Věčnosti,
Věčnost plna nekonečně starých duší je.
Věčnost je loď, Věčnost je tvor,
Věčnost je zpola živých a zpola mrtvých duší sbor.

To všechno, co z generací lidských zbylo volá: „Duše, chceme duše...!“
Oni touží po další zcela živé existenci,
jen Planeta duší jim jí dát však může.
Kde však je v tom galaktickém propletenci?

Planeta s nekonečně barevnými prstenci,
největší tajemství vesmíru,
ta, jež poskytne duším další existenci,
ta, jež mrtvým dodala víru.

Konec vesmíru, konec světa
doháněl onu loď,
doháněl ji rychlostí světla.
Nyní oblaka ohně
rychle se přibližující,
nyní oblaka boje
nenávist provázející,
před nimi koráb ten jen stěží uniká.

Smrt, zkáza, zmar,
ten koráb pronásledují po staletí,
nyní konečně světy,
do záchrany letí.
Ten Koráb duší je záchrannou lodí,
ten koráb duše vesmírem vodí,
on pro duše jedinou je záchranou.

Oblaka prachová,
metafyzická a záhadná,
přelévají se vesmírnými končinami.
Jsou mrtví, všichni, taková je pravda,
kdysi mnoho planet obývali.

Oblaka nachová,
duší všeho vesmíru cesta,
nechť Pán je zachová,
ať jen ztrátou těl je trestá.

Korábu tomu legie duší velí,
však je bariéra neznámá také dělí,
hvězdokupou smrti vesmír se stává.
A život, ten je jen vzdálená sláva.

Duše jsou páleny nemilosrdnou existencí,
přestávají být,
jejich poslední prací
byl právě vesmíru toho zánik.
Proto nemohly v něm nadále žít, museli se chránit.

Ony byly donuceny zánik vesmíru zřít,
ještě když mohly žít,
pomáhaly s ostatními životy ničit,
za trest hmotné nesměly být!

Teď však dostihl je trest,
nečeká je spása,
oni totiž nechali se vést
do země, kde panuje života krása.

Však nikdy tam nedošli, jak víme,
neb z Ráje vypovězen člověk byl již na počátku,
my však stále ho před sebou zříme,
s Rájem v mysli probouzíme se, s Rájem v mysli spíme.

Z Ráje byli vyhoštěni,
ještě než dosáhli jeho bran,
neb Pán nepřál si ničitele světů
v duších přicházející ze všech stran.

Na Korábu duší duše žily dál,
však jen pár staletí,
nesmrtelnost krutá je stejně,
jako milovaného v objetí.
Koráb duší zničen byl, tak kázal Pán...

---