Pocity

Probouzím se ze snu. Je mi děsná zima. Klepu se. Otvírám oči a zjišťuji, že jsem na poušti. Bez kapky vody. Tak proč je mi taková zima? Nikde nikdo. Jen já a ten osamělý pták na uschlé větvi.

Kouká na mě. Možní ví proč je mi taková zima. Jdu blíž. Pořád na mě kouká. Asi má hlad. Já taky, ale vždyť jsem jedla. Ale kdy? Včera? Ten pták se vůbec nehýbe, je snad mrtvý? Není. Mrkl na mě, ale proč? Proč? Proč? Už mi to leze na mozek.

Chci pryč. Je to divný. Je mi zima, na poušti. Chápete to?? Já ne.

Chci domů. Já..chci..domů. Ale kde je vlastně domov.. V dálce přede mnou je obrovský dům. Pták  zůstal na svém místě a já jdu dál. Dál. Jsem u domu. Nikde nikdo. Zaklepu na velké dveře. Ozve se šourání. Nebo to snad byl praskot písku?

Dveře se otevřely.

Ohlédnu se znovu. Nikde, vůbec nikde, tu není živá osoba. Proč je ten dům uprostřed pouště? Že by pro nějaké cestovatele?  Pro mě? Blbost. Jak mohli vědět, že tu budu? Někde hraje hudba, vychází z toho domu. Stane se něco, když tam vejdu? Nestane. A co když ano? Ne! Nic se nestane. Vejdu dovnitř.

Hudba stále hraje. Pořád nikde nikdo. Stojím v místnosti plné dveří. Ta místnost je velká jako … jako můj pokoj. Těch dveří je tam nepočitatelně. Je to jak v Matrixu. Tolik dveří. Mají stejný tvar, barvu, klíčovou dírku i kliku. Ale něčím se přece lišili. Každé z nich měly zvláštní síly. Přišla jsem blíž k prvním dveřím a cítila jsem z nich ohromný pocit..jako po extázi..nabitá energií. Druhé jsem obloukem obešla…vyzařovala z nich jakási negativita. Postupně jsem došla až k šestým.

Hudba náhle přestala hrát.

Dveře se otevřely.

Co se to děje?

Přeci nemohli tušit, že 6 je moje šťastné číslo.

Vcházím dovnitř.

Je tam tma. A teplo.

Propadám panice.

Padám dolů.
Nic nevidím.

Dopadám na chladnou zem..

Nic se nemohlo stát.