Postřehy úplně odjinud

Bílé záclony měnící se v hustou mlhu

rudá záře střech splývá v červánky

padá uschlý list kaštanu a vadí mi ve výhledu

do toho se line tichý řev lidí, pospíchajících do práce

nekonečná dálka zeleně budoucnosti

tok řeči, kterému nerozumím

průzračná voda v potůčku, tak studená a přitom hřeje

těžkopádná chůze vychrtlé modelky

myšlenky pouze na jednoho nejdůležitějšího muže v nenaplněném životě

Úsměv lidí je úžasný, vyvolává dobrou náladu i v ostatních

smích je zdravý, smějme se častěji,

když jsme v přítomnosti milých lidí...

Vždy je něco pozitivního okolo nás!?!