Sen

Mlhavé ráno, či snad večer ... nevím.

Nohy v záplavě barev padlého listí,

stojí tiše, nepohnutě.

Ruka natažená vpřed.

Krajina střídá se v pestrých obrazech,

 které propojuje něčí tvář.

Snažím se jí dotknout,

ucítit ji na svých prstech.

Celý se chvěji – nevím proč

a srdce, to splašeně bije.

Ta tvář – tolik mě přitahuje.

Mám strach, strach z toho, co cítím.

S úžasem hledím do modrých očí,

snažím se dotknout světlých vlasů

a cítím touhu zlíbat rty,

co zářivě se smějí.

Náhle, jako spalující blesk,

mnou projede poznání.

Už vím, čí je tato tvář.

Jsem zmatený.

To přece nejde ... vždyť patří tobě!