Přes všechno ( a všechny tam)

zní mi v uších nějaká melodie, není to rýmované, možná jen místy...tak na formu teď nehleďte...

Splétám si copánky z kůže

a krev pod ní hřmí mi,

bolest mě trýzní.

Snad odkryjou

navždycky

lůno mých smutků a bídy,

co v uších se hnízdí.

 

Mám na vlasech rány

a trhliny v očích mi skýtá

ta láska,

co dřímá.

Já vidím ji,

vidím jen

ustrašenou k smrti,

když tmavne den.

 

V zářezu dlaní,

co od touhy je,

v té nicotné propasti padlých,

tam, andělé, snězte mě!

Dočkám se tak snaději,

než vůbec snesli by se

zpět

za mnou

na zemi.

---