Alba

Ve stínech sakury

v údolí Rei

Vánek se proháněl

bylo mu hej.

 

"Musím již odejít,

vrátím se zas,"

šeptá jí do ucha

můj tichý hlas.

 

"Stíny se prodlouží,

odejde den.

Spánek vše přepadne

a s ním i sen.

 

Až slunce zapadne,

pak příjdu já.

Nic nás nerozdělí-

budeš jen má.

 

"Nechci tě ztratit,"

vzlyká mi v objetí.

"Těžší jsou okovy,

lásky než zajetí.

 

Setři si slzičky,

můj dračí vánku,

ještě než nadejde

čas mého spánku."

 

Oči - dvě pomněnky -

od pláče má.

Kdo všechny bolesti

té lásky zná?

 

"Nechci tě opustit,

musím však jít.

Zkus zase jeden den

jak člověk žít."

 

Loučím se polibkem

ne pravou tvář.

Odejít donutí

mne slunce zář.

 

Slunce již vychází,

odcházím spát;

v příští noc úplňku

budem se brát.

---