Démon (pokračování I.)

X Je pozdě, den se naklání a ženich koně pohání a ženich spěchá na hostinu. Už před očima výpravy se topí v zelenavém stínu břeh křišťálové Aragvy. Vzácnými dary obtěžkána, s námahou dlouhá karavan velbloudů táhne po kraji a zvonky zvučně cinkají. Urostlý vládce Sinodalu, řemenem zdobným opásán, bohatý průvod vede sám. V slunci se leskne na kinžálu nádher ně vykládaná střenka, puška i šavle damascenka. Jak vítr po planině vane, u čuchy s prýmky na okraji mu rukávce jak křídla vlají, hedvábím pestře vyšívané sedlo a uzda s třapci plane, zlatý bok plemenného hřebce se v prudkém cvalu vzdouvá těžce. Ohnivý ryzák z Karabachu nad srázem stojí v němém strachu, ušima stříhá, pohlednout se bojí na zpeřený proud. Úzká je cesta na pobřeží. Napravo útesy se ježí, vlevo se řeka ze skal vrhá. Je pozdě. V stržích houstne mlha, červánek hasne, na břeh tma padá a ženich naspěch má. XI U cesty kaplička. V ní tiše spí věčným snem nějaký kníže, jenž zavražděn byl zloději a svatým stal se později. A od těch dob, co kaple stojí, ať poutník na hody či k boji krutému spěchá zdaleka, k modlitbě před ní pokleká a vroucně prosí o ochranu před mečem lstivých musulmanů. Ženich však - v snech už u Tamary - zapomněl na obyčej starý. To ďábel sved ho z pravé cesty, ďábel ho vlákal do tenat. V myšlenkách byl už u nevěsty a polibky jí ve tmě krad. Vtom pře ním vstali dva muži a výstřel zaburácel strží. Kníže však nebojí se lapků, do čela naráží si čapku a tasí šavli tureckou. Letí jak orel, mává bičem, rozhodnut neustoupit v ničem. A zas hřmí výstřel soutěskou. Bolestný výkřik, smrtný sten. Echo se tříští na útesu. Pak trval boj už chvíli jen. Gruzíni rozprchli se v děsu. XII Vše ztichlo. V krvi mrtvoly jezdců se kupí na poli. Velbloudi hrůzou zcepenělí hleděli na ně. V údolů tesklivě jejich zvonky zněly. Komu se kořist dostane? Mrtvi jsou všichni křesťané, nad hlavou noční pták jim krouží. Nikdo je s úctou neuloží v klášteře do rodinné hrobky, v níž jejich předci dřímou roky. Tam, kde je přepadl vrah podlý, nikdo se za ně nepomodlí, na hrob jim plakat matky, ženy a sestry v čádor zahaleny nepřijdou z dálné ciziny. Jen po nějakém čase možná u strmé skály ruka zbožná prostý kříž vztyčí nad nimi, jejž břečťan v listí zelenavém laskavě zjara ukryje. V létě pak poutník, který je vedrem a dlouhou cestou znaven, v myšlenky trudné pohřížen, usedne v stínu pod křížem. XIII Rychlý kůň krok než laň má lehčí. Vzpíná se, řičí jako v seči, hned cválá, hned se zastaví, poslouchá vítr hvízdavý, široce chřípí se mu vzdouvá - a už kopyty buší znova, až z podkov jiskry lítají. Divoce vlá mu chochol hřívy, divoce pádí po kraji a na něm jezdec mlčenlivý klátí se v sedle bezbranně, obličej v hřívě zabořený. Nohy mu ještě vězní třmeny, otěže volně po straně visí však a krev ohnivá čabraku celou pokrývá. Koníčku bujný, z boje sice vyved jsi pána, ale zlá, záludná střela Osetince v šeru ho přece nalezla. XIV Pláč, nářek. V Gudalově dvoře sběh lidu. Každý chtěl by znát, čí je ten kůň, co jako bouře se přiřítil a u vrat pad. Kdo je ten mrtvý mladík v sedle? V osmahlé tváři hrůzou zbledlé jsou stopy boje vyryté, strnulé oči plné hněvu, krev na zbrani, krev na oděvu, v poslední chvíli nebezpečí do hřívy prsty zaťal v křeči. Kdo je ten jezdec? Nevíte? Nevěsto, ženich nenechal tě čekat a marně těšit se. Na svatbu přijel. Splnil svatě svůj slib a slovo šlechtice. Už nikdy však, ach jaké hoře, nevsedne na bujného oře. XV Na bezstarostný, šťastný dům jak hrom dopadla metla boží. Tamara v slzách žalných dům zoufale vzlyká na svém loži. Slzy jí kanou z hustých řas, ňadra se dmou a těžce dýchá. Vtom zdá se jí, že z tmy k ní zticha promlouvá čarokrásný hlas: „Neplač, mé dítě, ztiš se, ztiš, mrtvého slzou nevzkřísíš, spíš vypláčeš si oči v hoři, svou krásu v slzách zhubíš spíš, tvůj dívčí ruměnec v nich shoří. Miláčka bol tvůj netěší, neví, jak může srdce bolet, je plný záře nezdejší už netělesný jeho pohled, andělské kůry slyší pět. Co pro něho je nářek panny, sny, celý malicherný svět, když stojí u nebeské brány? Pozemský anděli, věř, vskutku, čím tento svět tě obdaří, nestojí za krůpějku smutku, za jednu slzu na tváři. V oceánu nekonečna bez kormidla, bez plachty brázdí mlžná mračna mléčná vznosné hvězdné fregaty. Prostorami nedozírna přes nebeskou polánku lehkým krokem běží mírná stáda bílých beránků. Ti neprahnou po setkání, rozluka je nesouží, s minulostí vyrovnáni, po budoucnu netouží. Když neštěstí navštíví tě, na oblaka pohlédni, světem pohrdni, mé dítě, nač se trápit dlouhé dni. Sotva noc černým dolománem kavkazské štíty zahalí a svět kouzelným slovem zmámen usne a ztichnou úvaly, sotva rozvlní vítr hravý na skále zvadlá stébla trávy a pták pod nimi hnízdící se probudí a dá se v let, když na zelené vinici rozevře lístky noční květ nebeskou rosou opilý a nad ostrohy na chvíli vypluje luna z mlžné skrýše a shlédne na tvou krásu tiše, já přilétnu a poklesnu před ložem tvým a do červánků ti pod hedvábné řasy v spánku vdechovat budu zlaté sny." XVI Umlkla slova. V dáli zmírá pomalu jejich ozvěna. Tamara celá zděšená se vztyčila a do tmy zírá, neznámy zmatek bez jména, stesk, touha, strach jí srdce svírá a neví, co to znamená. Vzpíná se celu duší k výši, v žilách má žár a v údech třas a v rozechvění stále slyší ten divný podmanivý hlas. Nemohla usnout. Zmítala se na poduškách až do rána. Pak v spánku vzrušila ji zase prorocká fata morgána. Host přesličný, host z jiné země, host jako z mlh stál nad ní němě a díval se tak milostně a díval se tak žalostně, tak sladce, jak když litovat chce ji v jejím zármutku a bolu. Nebyl to cherub, anděl strážce, nad hlavou neměl aureolu, nebyl to posel z podsvětí. Spíš zdálo se, že je v něm skryt půvab večera v podletí - i noc i den i tma i svit.

---