NETYPICKY MIKULÁŠEM

Když jsem venku spatřil chodit Mikuláše, čerty a anděle, tak mě napadlo, že bych mohl dětem v domě udělat radost. Mikulášský oděv se zrovna v žádné mé skříni nenacházel, a tak bylo mou snahou nějaký jemu dost podobný nalézt. A vskutku červený oblek se mi podařilo najít. Sice mně nepadl, ale hlavní bylo, že měl tu správnou barvu.

  Letmý pohled do zrcadla prozrazoval, že bych se měl také ozdobit vousy. Dostal jsem nápad, že si na obličej nastříkám šlehačku. Nebyl to příliš dobrý nápad, protože i přes snahu si šlehačku na tváře nalepit se mi na nich neudržela. Poté  mne napadlo, že bych to mohl zkusit s vatou. Té bylo v bytě dost. A tak jsem se dal do přilepování. Netrvalo to dlouho a zdobil mne mohutný vous, který se koberce dotýkal. Vzápětí při snaze udělat krok jsem se nemohl pohnout z místa. Po chvíli mi došlo, že konec vatového vousu je přilepen ke koberci. Vteřinové lepidlo zafungovalo dokonale, ale to mne zrovna moc nepotěšilo. A tak bylo mou snahou vatu odrhnout. To se mi podařilo, i když přitom velký kus koberce zůstal k vatě přilepen.

  Tudíž mně nezbylo nic jiného, než koberec odstřihnout zahradními nůžkami. To se povedlo. Jenže ony nůžky zůstaly zamotány a slepeny ve vatě. Nějak se mi nechtělo zdržovat jejich odtrhováním a do pytle jsem naházel hračky z dětství. A pak jsem s pytlem přes záda vyšel na chodbu. Zrovna na ní zhaslo světlo, načež po několika krocích následoval náraz do někoho, kdo byl na chodbě. Když se opět rozsvítilo světlo, tak jsem se vyděsil k smrti. Na obrovském andělovi ležel čert a já na něm. V andělovi jsem poznal pana Metráčka a v čertu pana Bezouška.

„Dobrý večer. Snad nejdete na maškarní?“ zněla má otázka.

„Je přeci Mikuláš,“ odpověděl mi pan Bezoušek a oba se na mne užasle zadívali.

„Tak to se k vám přidám,“ řekl jsem.

„No, vypadáte spíše jako červená Karkulka, které narostl obří plnovous,“ mínil pan Metráček.

„Ale barvu jsem trefil, že. Navrhuji zajít k Novákům. Ti mají dětí jako smetí,“ zněl můj návrh. A za chvíli jsme výtahem vyjeli do posledního patra a já jsem hned zazvonil na zvonek u bytu Nováků. Pan Novák otevřel a mi sborově zapěli: „My jsme tři králové a jdeme k vám zdaleka..“

Pan Novák vytřeštil oči a začal lapat po dechu. Vytušili jsme, že není něco v pořádku a zazpívali jsme: „ Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně..“
Mezitím se do předsíně nahrnul dav dětí a také třeštil na nás oči. Pan Bezoušek udělal Bllll a menší děti se za křiku rozeběhli do bytu. Poté se do předsíně vecpal pan Metráček s tím, že si nutně potřebuje odskočit na záchod, protože i na onu místnost musí andělé chodit.  Novákovi stáli jako opaření, neschopní slova a pan Bezoušek se jal nahánět děti poschovávané po bytě. Já se přidal a před naprosto vyděšeními dětmi jsem začal vytahovat své hračky. Nutno říci, že na ně zírali jako na zjevení, protože už dlouho nebyly v módě. Já jsem poté nafoukl několik balónků, ale vzápětí se ozvala paní Nováková.

„Ty balónky vypadají jako kondomy!“

„A víte, že máte pravdu,“ řekl jsem, zatímco děti si hned s nimi začali pinkat. Mezitím se z místnosti, ve které byl záchod ozvala rána. Hned bylo jasné, že pan Metráček rozsednul mísu záchodu. O pani Novákovou se pokoušely mrákoty a já jsem přitom vytáhl pistoli.

„A tuhle pistoli na kapslíky dostane to nejhodnější dítě z vás!“ zvolal jsem při stiskávání spouště. Místo rány byl však náhle celý byt zamořen štiplavým dýmem.

„Já se omlouvám. Já si popletl pistole!“ bylo mou snahou se omluvit, ale v tu chvíli panu Novákovi došla trpělivost. Pan Bezoušek vylétl na chodbu jako čert z elektriky. Po něm následoval pan Metráček, který měl na své zadnici naražen celý záchod. Pak i já jsem si zaplachtil. Smůla byla v tom, že to, co zamořilo byt se rozšířilo po celém domě. Netrvalo to dlouho a všichni sousedi i několik Mikulášů, čertů s anděly mě začalo honit. A mně bylo jasné, že na tenhle Mikuláš hned, tak nezapomenu.