Výrobci léčiv míří do Východní Evropy

Už jsme na cestě třetí den. Je teprve začátek podzimu, ale už padá první sníh. A není to jen nějaký poprašek. Fouká silný vítr a občas sněží tak hustě, že nevidím ani metr před sebe.

Ještě před týdnem jsem seděl v mé skvěle zařízené kanceláři v Londýně. Vzpomínky na dovolenou v Thajsku jsem měl ještě v živé paměti a cítil jsem, že mě nic nevyvede z klidu. Mýlil jsem se.

Zavolal si mě šéf. Řekl:"Máme moc velké náklady na výzkum, musíme najít levnější pracovní sílu," podíval se mi zpříma do očí a pokračoval, "a víš kde?" Rozpačitě jsem zavrtěl hlavou. "Tady!" zabodl prst do mapy, "Rumunsko, Jižní Karpaty. Spousta vesnic s lidmi, kteří ani nevědí, co jsou to peníze. Navíc je blízko letiště. A TY nám je najdeš!"

Měl jsem po klidu. Byl jsem jmenován velitelem týmu, který měl prolézt celé Karpaty, dokud nenarazí na Rumuny, kteří by chtěli za mrzký peníz vyrábět prášky. A teď....

Prudce jsem zakašlal. Včera mě začala strašně bolet hlava a škrábalo mě v krku. "Chcete, já vám připravím trochu paralenu," nabídl se jeden z doktorů, kteří se mnou seděli na voze a přesunul se dozadu, aby zařídil vše potřebné. V mém týmu totiž bylo pár doktorů, zabývajících se výrobou léků. Vezli jsme s sebou také vše potřebné, abychom po nalezení vhodné vesnice mohli začít léky vyrábět a neztráceli tak drahocenný čas. Protože čas jsou peníze. Bohužel jsme si kvůli úsporám museli na cestu najmout tažné koně s vozy. Byly jsme karavana nejméně pěti vozů táhnoucí se k vesničkám do hor. Návrat do středověku. Tiše jsme postupovali šedým dnem, cesta se nám ztrácela ve sněhové vánici. Seděl jsme v prvním voze vepředu a klepal se zimou. Chtěl jsem, aby vše už skončilo, snil jsem o teplém pokoji s krbem, o horkém čaji s citronem, houpacím křesle a příjemně přihlouplé knize.

"Světlo," zabručel můj kočí a ukázal před sebe, kde začínaly vystupovat obrysy starých dřevěných chalup. Další pokus, povzdechl jsem si v duchu a zaklepal na dveře nejbližší z nich. Otevřela starší žena. "Dobrý den, nevíte, kde bydlí starosta?" zeptal jsem se zdvořile. "Já jsem starosta! Co chcete?"ozval se hřmotný hlas a vedle ženy se objevil statný urostlý muž. Jaké to štěstí, pomyslel jsem si. Předal jsem mu půl krávy a bochník chleba jako dar a přijal jeho pozvání. Jakmile jsme usedli dovnitř k poctivému dubovému stolu, začal jsem mu vysvětlovat situaci. Zkrátka, že si z jeho vesnice uděláme továrnu na léky. Povídal jsem o vysokých platech u nás ve společnosti, o tom, že jejich děti nebudou muset jezdit daleko za lékařem, protože lékařů tu budou mít ažaž a to vše jen za to, že si tu vybudujeme továrnu. Nastínil jsem mu obraz mírně vzdálený od reality. S továrnou totiž přibudou silnice, auta, smrad, hluk, starosti, a co se týká platů, zas tak závratné taky nebudou. Odmlčel jsem se a nastalo hrobové ticho. Pak starosta promluvil: "Dobrá tedy, zítra svolám ostatní a oznámím jim váš návrh, ale myslím, že nikdo nebude proti."

Konečně. Nečekal jsem, že to půjde tak hladce. Dostali jsme přidělenou chalupu a já už se těšil myšlenkou, jak nejpozději do dvou dnů odjedu zpátky domů, ke krbu, plné ledničce, teplu a všem věcem, které tam daleko ne mě čekají, můj domov. Při první příležitosti jsem vzal svůj satelitní telefon a zavolal svému nadřízenému do Londýna. "Šéfe, myslím, že jsem to našel. Je tu celá vesnice lidí, který nebudou proti, pravděpodobně," vychrlil jsem na něj, myšlenkami dávno v Anglii. "No to je skvělá zpráva! Ta to tě jmenuju prezidentem naší budoucí východní sekce. Gratuluju. Můžeš se tam rovnou zabydlet," domluvil a položil sluchátko. Nebyl jsem schopen slova. Nikam nepojedu.