S láskou odíváme se do přetvářky

... Kdyby ze světa zmizela přetvářka, mnoho lidí by neumělo žít ...

S láskou odíváme se do přetvářky

 

 

Noční vítr přináší vůni nostalgie,

vlhký vzduch z deště, hladí tě něžně po tvářích.

Čekám, kdy déšť mou lásku k tobě navždy smyje,

na tvém těle Afrodity, nechá jen můj hřích.

Tvůj pohled značí, jak krásně vedle mne ti je

a mně v žilách koluje hnus celého světa.

Jsem sobec, co říká si: Jen ať si užije,

holka naivní, neví co ve mně se splétá.

 

 

Jsem filtrem světa, který zdá se být barevný.

Jsem společnosti stopa, co na věky se vrývá.

Zrcadlem pro toho, kdo tak nerad se dívá,

na svoji podstatu – člověk klamu zbavený.

 

Často božstev vlastnosti člověk si přidává,

marnivě, s noblesou nevlastní, lepší chce být.

Jen to vlastní zrcadlo čarovné nerozbít,

které se lží, obraz zkreslený mu podává.

 

 

Jsme lidstvo. Lidstvo králů, vládců samozvaných.

Pod tíhou hříchů, nohy by se měly zlomit

a svědomí potlačované, protrhnout břich.

Jsme lidstvo, jenž na druhé, umí se jen zlobit.

Já přiznám si, a těžko mi to nijak není:

Jsem jenom člověk, plný špatných vlastností svých.

A s pohledem na tebe pochybností není,

že o mne to víš a odpustíš mi i ten hřích.

 

 

---