Prášky u sklenice

V hnusné a slepené ráno otevřel žibřid rychle obě oči. Ani je nepromnul, jen se hned napil sklenky bělavé vody, kterážto ležela na parapetu u jeho postele možná celý jeho život.

Vstal! Chvíli jen tak chodil si po místnosti jeho žití. V uších mu pukaly tepny, myslel na tu hudbu a zahryzával se do krajíce chleba tlustšího palce.

Nepřevlíkal se, vyšel tak, jak byl vstal. Jenom si namočil obočí a olíznul prsty.

Přestože se snažil, jak jen to šlo, chodil ještě do školy a chodil vždycky pozdě. Po cestě zdravil další žibřidy, které si představoval, aby svým dnům nečelil sám. Užíval si toho, že jde rychleji, než všichni ostatní, ale šel jen na druhou stranu a všude přicházel pozdě!

To, co měl zažít ho bez přestání tlačilo zas do prsou, to podvědomí ho pokaždé zradilo! Každý den, v učebně číslo pět to bylo to samé, ale větší hoře. Táhlo ho to ale, a to stejně jako člověka táhne ze světových směrů až ten pátý, totiž ke středu se všechno opět vrací, domů.

„Tak a jsem tu!“ vzdychá si sám pro sebe, když celé to až strašidelné a pobízivé chvění jeho těla donutilo ho běžet. Hodina začíná a ti v lavici před ním si už zase přisedají k sobě.

Přišel přesně, aby viděl začátek!

A už to začíná, žibřid jak může svý kulatý, nenabažený oči třeští. „Jak ti se nechutně oblejzají.....“ a sám si jimi jazykem pohybuje. Oni poslouchají a další věci nechutné, co málokdo sám dělal by, jeho žilnatému zraku sami znechuceni předvádějí.

Co se ale děje, tohle už žibřida zlobí, to už je jiná síla. Vždyť tohle je konečně porno a nahota! A na to se ten hnusák, nechce dívat, jak ona jemu prsty levé ruky pod slipů gumy zajíždí a ochotně tam masíruje nadmuté moudí, okukuje při tom oblé krásy jeho hýždí. On ani nevnímá, jen koutkem oka pozoruje rýsující se její kundičku, chválí její krásu.

A žibřid, to jediný, hnusný a pravý prase se na to dívá, ani ne tak tělem, jako jeho žlučovitou duší.

Přece jenom, když něco se v něm zlomí a nechce již zhrozen sebou samým otročit svému odpornému duchu, stíhá ještě trochu vnímat. Slyší rozumu nejasně a dosti rozmazaně, ale vnímá silně: „                        

Ano, tohle všechno a najednou mocně slyší jeho uši, možná mozek často nestíhá.

„Mrtvý štěňátka! mrtvý štěňátka! mrtvý štěňátka! mrtvý štěňátkaaááááAAAh!!!

„Ta štětka se na něj zas tak zamilovaně kouká, čum.“ říká žibřidovi soused, „To je proste čistá a mocná láska plná nevinnosti.“

Najednou přes třídu strašlivý chrum: „Euh, já musim na záchod.“ sténl žibřid, když nestačil chytit padající židli. Nechal ji ležet a spěchal ze dveří.

Vběhl na záchod, utřel si slinu na kalhotech, trochu se pozvracel, ale byla to jen ta zatracená ranní voda, takže to šlo utřít, jenom to trochu smrdělo. Ještě si v rychlosti utřel skvrnu ve slipech, bylo toho trochu moc, takže si k tomu složil kousek Harmasanu jako savou vložku.

Na hodinu už nešel, nešel se ani najíst. Rychle a opatrně, aby nebylo nic vidět, spěchal domů, strašně se styděl. Doufal a prosil, aby jeho život skončil. V mdlobách došel až domů.

Už jen

rozpustil trochu Rohypnolu ve sklence Absinthu, trochu tak zbělal.

-definitivní konec-