Jeden kvartet

1.
Krajina jde k nebi mlčící a smutná
I já stojím mlčky v osamění

Srdce svírá mi stín ponížení
a moje tichá radost po rzi chutná

Trpké snášet je, co člověk nezaviní
Vždyť i já bych raději byl jako jiní

2.
Nebe klesá k zemi v kraji zlém a krutém
Klopím hlavu studem. Dnes se neliším

Hlas, jejž slýchával jsem, nyní neslyším
v srdci nečistém a strachem proniknutém

Nenávist ať mne již v duši nepošpiní
Chci být to, co jsem. Ne jako jiní

3.
Nebe sáhlo na zem v zmlklém bílém kraji
Běžím bílým lesem, jenž je mlhy pln

Ve svědomí svědí pěna světlých vln
rty mám modré mrazem.Konečně se kaji

Po promrzlé zemi plazím se a syčím
Kdo mi vrátí víru? Nikdo, nic, a ničím

4.
Krajina je jiná pod vysokým nebem
V prostoru tkvím tiše, kam až sahá zem

Slyším stékat světlo. Jsem víc, nežli jsem
přibodnutý k nebi tupým věčným hřebem

Domů vracím se, když všechno je mi vším
Víra musí být. A vím-li, pak snad vím

---