Vzdech ROMANTISMU

Omamná noc dnes těžce dýše

chřípí zvedající se v zasnění

však čísi ruka tu dnes cosi píše

její líné tahy črtají rychlá znamení

co že to nedalo spát srdci

že v pozdní čas, jež patří neživým

jak bludný duch, co spát nemá v moci

napíná vzduch svým vyznáním?

Těkavá melodie kyvadla hodin

zmámenému dala smrtelné odvahy

chtěl by ji spatřit, i v podobě vidin

i kdyby měl svěřit srdce do zástavy.

Prý chtěl by ji spatřit této noci

tu kterou dnes ve dne pochoval

tu jejíž sladký ret, měl ve své moci

život na oltář dá prý hned

kdyby ji zas chvíli miloval.

Tak blábolil v slzách na kus papíru

z plné lahve žalost hasil bez mezí

na konci se krví podepsal a vysmál se vesmíru

tu se náhle vítr vzal a papír zmizel ve víru.

To však mdlý šílenec už nespatřil

seděl zpitě, úsměv bláznů mu ústy hrál

vítr zhasl světlo svíce, do noci vše ponořil

tišeji už bylo srdce, rekquiem se rozléval.

A tu

Plno záře přízračné a tolik snivé

a z ní líbají ho její ústa

on hltá její polibky, nic z ní však není živé

zamrazí ho do hloubky, mráz který se rozrůstá.

Pak přišlo ráno a den bílí

slunce hladí stromy bez listí

vítr v divém reji, hraje si a sílí

jen někdo v beznadějí, se dnes už nevzbudí

cár papíru s krvavým podpisem

letí kdesi v nebi, vysoko

a jedna duše bezesmíru

musí ho najít a pohřbít hluboko.