...

Kroky zní tichou ulicí,

osamělé, bloudící bez cíle nočním městem.

Čas i svět kolem přestal existovat.

Zůstala jen tupá bolest, tíha na prsou.

Nemohu dýchat!

Pro slzy nevidím.

Jen slyším ... své kroky.

Stojím sám uprostřed světa.

Ve chvíli, kdy potřebuji něžné objetí

a slova útěchy,

bloudím opuštěný v chladné noci.

Nemohu myslet, srdce bije ze setrvačnosti.

Chci se ztratit, na chvíli nebýt.

Nemám kam a za kým jít.

Mechanicky, krok za krokem - jdu

a sním, i když to bolí.

Mou mysl plní barevné květy úsměvů,

hluboké studánky nádherných očí,

hořící tváře a hebké rty ...

Rozervané srdce -

pramen krvavé řeky,

která padá do propasti beznaděje.

Je ticho.

Slyším svůj dech ... jenom ten svůj.

A mlčky kráčím dál.