Majáles

   Majáles po druhé světové válce byly slavné a veselé.Naše třídní profesorka Chvojková byla dobrá šachistka.Někteří studenti,aby se jí zalíbili,jí nabízeli,že si s ní zahrají šachy a také to dělali.Z toho paní profesorka usoudila,že jsme třída vášnivých šachistů , a navrhla nám, abychom na majálesu za zvuků hudby sehráli krátkou partii živých šachů.Přiznám se, že o šachové hře jsem neměla a dosud nemám ani páru.Přesto mi připadalo úžasné,že mi paní profesorka přisoudila roli černé věže.

   Textilu bylo málo a bílá věž to měla jednodušší, protože nějaké prostěradlo se doma našlo.Ale co já? Nedala jsem jinak, musela se koupit barva a prostěradlo se obarvilo na černo.Dovedné ruce sousedky pak na mně sešpendlily jakousi černou řeckou róbu..Můj otec byl stále znovu ujišťován, že až sehraji svou roli, bude prostěradlo po namočení do roztoku kysličníku opět bílé .Na hlavu mi otec z obarvených čtvrtek sestavil klobouk, který měl představovat věž.

   Naučit se za zvuků hudby skákat na určitá políčka šachovnice namalované na hřišti bylo pro mne dost těžké, ale zvládla jsem to.

   Nejslavnější ze všeho byl ale majálesový průvod městem,který přijeli natočit filmaři z Československého týdeníku z Prahy.Jako černá vdova,tedy vlastně černá věž, jsem si ve čtrnácti letech připadala nesmírně krásná.Dnes bych řekla, že do hastroše jsem daleko neměla.Zmíněný týdeník jsem pak s kamarády navštívila tolikrát, kolikrát se v mé rodné Chotěboři promítal.Když se blížila vteřina mého částečného zjevení v něm, volala jsem málem nahlas:“Pozor,teď!Ta půlka hlavy a ruka je moje!“Myslím, že ani Marylin Monroe, když se poprvé viděla na plátně, nebyla tak šťastná.Ach, kde jsi , čase malin nezralých?Ale moje hlava a ruka se přece jen ocitly ve filmu jen jednou v životě,proto na majáles z roku 1946 dodnes vzpomínám.