Písmák Sebelítost
Sebelítost
Necitím nic,necítím vůbec nic
a přitom hledám jen cit, jakýkoliv cit
jsem tak prázdný
Zapomenout
Zapomenout
Nemůžu zapomenout
na ty doteky vrozené jemnosti
teplo jenž zalilo mě vroucností
(kéž) Nejsi sám
(kéž) Nejsi sám
Co je stebou.
A copak ty, netvař se takhle, má milá
myslíš, že je to jen, jen smůla tvá,
Hledám
Hledám
Pod sraženým stropem
vtemném pokoji
Se vším co ke mně náleží
Jsem prý blázen (jen)
Jsem prý blázen, (jen)
Tak jako každý den soumrak padá
tak stejně tak moje duše pátrá
myslí na jiné a marnou naději si dává
Poslední výkřik
Poslední výkřik
Mám ještě pořád pár holých vět,
které hodlám plivnout na tenhle svět
schované vmém pokoji, jsou skryté, jsou tklivé
Touha
Touha
Byla tu hromádka
těch pár věcí, co jsem Ti chtěl říct
Svázané stříbrnou přezkou
Už nemůžu
Už nemůžu
Kolem sebe už jen procházíme
když možno, tak já raději vyhýbám se Ti
moje srdce by chtělo tolik říci
Bez Tebe
Bez Tebe
Bez Tebe zmírám lásko moje
bez Tebe myšlenky mi odešly
každá minuta bez Tebe
Pohledy
Pohledy
Chtěl bych se dívat
jak oči Tvé krásné jsou
ach ano, přímo do nich
S Tebou v náruči
S Tebou v náruči
V náruči mi ležíš
a já tomu stále uvěřit nemohu
Jak jsi hebká na dotek
A přeci je to láska...
A přeci je to láska.
Miláčku můj jediný
tuhle báseň já k nohám skládám Ti
Miluji Tě strašně moc
Tvůj miláček
Tvůj miláček
Stát při Tobě budu, lásko moje
ať už strach, trápení či jiná nesnáz pohltí Tě
cítím s Tebou, lásko moje
Křehké bytí
Křehké bytí
Když jsem se cítil opuštěný
když jsem se cítil osamělý
pak vzpomněl jsem si na tebe milá Anetko
Přicházíš...?
Přicházíš.
Nejsi vůbec ošklivá Anetko
naopak Ty jsi jak poupátko
Tvoji tvářičku já chtěl bych pohladiti
Pokus
Řidič seděl v útulném křesílku a přemýšlel o trávě. Za jeho zády šlo ucítit pach kyselého zelí a plesnivého chleba. Kdyby ten pochybný lískový oříšek, co ležel minulý čtvrtek na lavici, v tom omšelém baráku, sebral a snědl, mohl býti dnes prodavačem grilovaných kuřat v ulici U Koberce. Nyní, ale váhá kde koupit barevný polštář.
Pokus 2
Na policích byly srovnány zašlé knihy ve dvou řádách. Police plné knih zabíraly téměř polovinu místnosti. Koberec rozestřený po celé ploše podlahy už měl také svá léta za sebou. Stůl byl plný různého haraburdí: provázky, knoflíky, kuličky, rozinky.
Pokus 3 "V"
Vladimír Vodstrčilskij vyhrál včera velkou výhru. Vobrovský vagón vyhořelých vandráků. Vladimír větří vážnost vycházejících výnosů. Vykřiknul – Vy vyhořelí vandráci, vysušte vy, vlastně, víte (věta vázne) vaše vagabundské vohozy, vodhoďte, vyjděte ven ve vznešené vizáži.
Moje kroky
Moje kroky
Motám se městem
od lampy k lampě
z chodníku na chodník
Pozoruji
Pozoruji
Sedím sám a dívám se kolem
na chodící postavy a postavičky
jak chodí, mluví, baví se a jsou spokojení
Rána doznívá
Rána doznívá
I když nastal konec dávno již
ty stále mě strašíš, nech mě již
Je konec, nech mě být
Až v dalekých výšinách
Až v dalekých výšinách
Na těch chatrných podstavcích
jsem si vystavěl pár mých pohádek
Lásku, tu jsem si kreslil, až někam
Je to zlé
Je to zlé
Už je to kolik dní co ztrácí se nám dech
jsme jen stíny na rozpraskaných zdech
Kolik dní jsem neslyšel jiného než vzdech
Psáno cestou
Psáno cestou
Sedím tu ve vlaku
krajina ubíhá
zatáčka zahýbá
Neznámé
Neznámé
Snil jsem o Tobě každou noc
každou noc jsem si Tě představoval
v mých snech jsi byla snem
Nadešel den
Nadešel den
Až se budeš cítit dost silný
až tě myšlenka pravdy osvítí
až se tvá ruka sevře v pěst
Odstřižen
Odstřižen
Zůstal jsem sám
zbylo mi jen drobtů pár
z toho pěkného co se stalo
Nastalo loučení
Nastalo loučení
Umíral jsem
neviděl jsem
neslyšel jsem
Uprostřed ničeho
Uprostřed ničeho
V rytmu dopadu kapek z míst horních, jsem bušil na dně hluboké studny, přemýšlel jsem na trochou zbytku dna které mi zbylo na vyprahlých rtech.
Moje láska byla kdesi v kalužích dešťové vody, v dešti.
Já jsem bušil hluboko do černé desky dřevěného stolu, nohou stolu, též dřevěnou byla. Krasavice se mi před očima míhají a já přemýšlím o cestě nahoru, nahoru tam kde není světa bez bolesti a světa bez radosti a a a a a a a a a a a ještě snad něčeho jiného, já nevím už jak dál lidi já nevím fakt nevím.
Tragédie všedního dne
Bylo deštivé, zamračené a velmi unavené ráno. Vstal jsem a venku na ulici čekal můj každodenní příběh, ale ještě než jsem se zvedl z postele, tak jsem si řekl, že si trochu pospím. Slyším kapat kapky deště v rytmickém tempu na parapetě mého špinavého okna v šestém poschodí oprýskaného činžáku uprostřed domů, aut, psů, postav a postaviček, které dr v ranních ulicích začínají přemísťovat tramvajemi z místa na místo. Myslím na ranní kávu.