Písmák Odmitnuta
ponechana napospas sama sobe
hledam a neumi nalezt
chybi tvuj impuls
to zatahani za ucho
Neuvadnou
nenos už domů květiny
ne protože nebylo by je kam dát
(hladových váz je dost)
a taky ne proto, že by nezdobily
Civilizační návyky
Kolik barev má noc
jak bohatá je její paleta
za zatemnělými okny
jak barví můj výhled
Omlouvám se
na bílých stěnách
uprostřed hluchých dnů
naslouchám zoufalým
zvoláním monotóna
Nepřekonatelná vzdálenost
prázdnota po
naplnění
věčná ztráta
po nalezení ……. čeho.
Řekni mi...
Až tvůj pohled zabloudí jinam a prach z mých křídel nedopadne na tvou tvář. Až tikok hodin bude nesnesitelný a srdce bude zvonit na poplach. Až moje řasy nebudou plnit tvoje listy v knihách a volnost myšlení bude svázána do cizích doteků. Až horkost opustí náš byt a ledový vítr zaklepe na dveře.
Dostojím vlastním slibům?
tak najednou pevným rozhodnutím zrazená
rozprostřená uprostřed tmy
svým snům lehce ztracená
místo Já myslím My
jednou budu vyčítat
se štěstím
se nespokojím
ztrácím při
něm kousek